Antonyj Surožskij (Anthony Bloom) – SMRT NENÍ ZLÁ (Karmelitánské nakladatelství 2015)

Zamítám postoj k smrti od moderního člověka. Ten má pocit strachu, odmítnutí, pocit, že smrt je to nejhorší, co se může člověku přihodit, a že za každou cenu musíme přežít, i když přežití má jen málo společné se skutečným životem.

V dřívějších dobách se o smrti mluvilo jako o zrození do věčného života. Na život se nahlíželo jako na výstup směrem k věčnosti a smrt byla pokládána za dveře, které se do ní otevírají. (Jan Zlatoústý se modlil dej nám Bože pamatovat na smrt)

Křesťan prožíval smrt jako rozhodující okamžik, v němž dojde ke svému konci všechno, co můžeme udělat na zemi. Spěchat stát se člověkem, jímž máme podle Božího povolání být, přiblížit se jak jen můžeme tomu, co sv. Pavel nazývá postavou plného věku Kristova (Ef4,13).

Sv. Pavel říká, že musíme životem spěchat, protože čas je záludný. Celý život žijeme, jako bychom rychle, nanečisto črtali život, který jednoho dne krasopisně přepíšeme. …Neděláme plně a dokonale to, co bychom mohli dělat, protože máme před sebou čas….V každém dalším období ztrácíme schopnost dělat to, co jsme byli s to dělat v období předcházejícím.

Victor Hugo: V očích mladých plane oheň, v očích starého člověka by mělo být světlo.

Pamatovat na smrt nás má přimět žít tak intenzivně. Každý jednotlivý okamžik života nemá být porážka, ale triumf. Triumfem míním vnitřní růst, schopnost být tím, čím jsme.

Pamatujeme-li na to, že každý okamžik může být poslední, či jediný, který máme ještě k dispozici, žili bychom s velkou intenzitou.

Dostojevský píše v den, kdy měl obdržet trest smrti, jak se díval kolem sebe, jak bylo všechno nádherné: světlo, vzduch…Když dostal zpět život, stejně jej promarnil.

Ukazuje se, že tváří v tvář smrti hyne tolik zášti, tolik hořkosti, tolik vzájemného odmítání. Smrt je příliš veliká…

Ti kdo z nás žili po určitý čas s umírajícím člověkem, pochopilo, co může smrt znamenat pro vztah..

Dostojevskij mluví o pekle a nazývá jej slovy Příliš pozdě…Jde o strašlivé vědomí, že už nevyslovíme, neuděláme, co jsme měli udělat.

Bůh nás nestvořil pro smrt, pro zkázu, ale stvořil nás pro věčný život. Povolal nás k nesmrtelnosti.

Bible píše, že smrt nezvítězila po vyhnání z ráje ihned. Dobývala lidstvo krok za krokem. Stále více krátila délku života. Je důsledkem ztráty Boha. Nekonečné odloučení od Boha by bylo strašnější než rozklad našeho těla. A tak Pavel píše: pro mne je život Kristus a smrt ziskem. (fil1,21)

Smrt druhého člověka nám může zlomit srdce. S hrůzou hledíme, že hřích zavraždil toho, koho milujeme. Proto právem pláčeme. Zároveň však se učíme tomu, co už říkal Starý zákon: Silná jako smrt je láska. O mrtvém tedy nebudeme mluvit v minulém čase, ale po jeho smrti budeme i nadále říkat: Miluji ho, jsme si tak blízko. V novém zákoně čteme ještě něco úžasnějšího: smrt byla poražena. Kristus nepřišel svět soudit, ale spasit.

Smrt je pro křesťany komplikovaná. Pro svůj zármutek nemůžeme přehlížet, že zesnulý se smrtí narodil do věčnosti. Jsou-li naše srdce věrná, máme se zemřelým do určité míry už podíl na věčnosti.

(Antonyj Surožskij (Anthony Bloom) : Moje první vzpomínka na smrt je z Persie. Rodiče šli se mnou na pravidelnou návštěvu k muži, který byl znám nádherou svých květin. Provedl nás svými nejkrásnějšími zahradami, pozval nás na občerstvení a poslal nás domů s pocitem, že jsme zakusili nejvřelejší, nejštědřejší a nejpřirozenější pohostinnost. Po té, co jsme zažili pohostinnost a zdvořilost Orientu, jsme druhý den zjistili, že jeho syn, který byl několik hodin před tím zavražděn, ležel v jedné z místností toho domu. To mi, i když jsem byl malý, dalo velmi silně pocítit, co je život a smet, jaká je povinnost, těch, kdo jsou naživu, vůči druhým lidem ať jsou okolnosti jakékoliv.

S otcem jsem se loučil otevřeně. Naše slova nebyla tak důležitá. Ticho bylo otevřené a hluboké jako slova. Setkali jsme se v poslední den, tak, že už jsme se nikdy nerozloučili. Druhý den po jeho smrti jsem zažil o samotě ticho, které je přítomností. (žalm 11,175) Moje duše žije a vzdává chválu Pánu.

Stárnutí působí duševní muka, když vidíme, jak člověk ztrácí jasnou mysl, fyzické a duševní schopnosti. Zavíráme oči, abychom to neviděli. Tím způsobíme, že nás smrt zaskočí a dostaví se výčitky, že jsme neudělali vše, co se mohlo udělat. Smrt otevírá dveře postupně a jednou se otevřou dokořán a milovaná osoba do nich bude muset vstoupit a nebude se moci ohlížet zpět. Musíme tedy tomu čelit od začátku, kdy je ještě dotyčný stále naživu. To však vyžaduje jiný přístup k smrti. Nedovolit, aby strach ze smrti mezi nás a umírajícího postavil zeď. Umírající by byl odsouzen ke smrti. Byl by zazděn ve lži. Nemůžeme však ani říct hned naplno: Pozor, brzy zemřeš. Musíme chytře a systematicky pomáhat umírajícímu vstoupit do tajemství, pomáhat mu objevit věčný život, který už má.

Nemoc a smrt nejsou dány jen fyziologickými změnami, mikroorganismy, o patologii, ale vším, čím ničí naši vnitřní energii, tím co můžeme nazývat svými negativními pocity a negativními myšlenkami, vším tím co v nás podkopává sílu života, co nám brání vytrysknout jako průzračný a svobodný pramen. Před smrtí je třeba napravit vše navenek a hlavně uvnitř sebe, co se v mém životě pokazilo. Začít nejprve přítomností a pak jít hlouběji a hlouběji do minulosti, usmířit se se všemi a se vším, rozmotat každý uzel, postavit se tváří v tvář každému zlu, v kajícnosti, přijetí a vděčnost se vyrovnat s celým svým životem.

Léon Bloy: Říci někomu miluji tě, je stejné jako bychom řekli, pro mne nikdy nezemřeš.

Jestliže někoho milujeme, musíme být připraveni jej milovat v bolesti a skrze bolest, tak jako jsme jej milovali v radosti a skrze radost společného života. Vyžaduje to odvahu. Nesmíme dopustit, aby se naše láska stala minulostí u člověka, který zemřel, jinak připouštíme, že nevěříme v pokračování života a musíme uznat, že jsme nevěřící. Každý, kdo zemřelého znal, by měl do hloubky rozjímat, jaké semeno ten člověk zasel a nechat ho aby vydalo své plody. Při pohřbu stojíme se zapálenými svícemi a dosvědčujeme, že tento člověk přinesl do soumraku alespoň trochu světla a že toto světlo budeme chránit, rozmnožovat a dělit se o ně, aby ten člověk nežil zbytečně. (Fil 1,21,24).

Jestliže jeden z nejcennějších našich pokladů v srdci je Pán ježíš, pak celým srdcem toužíme po dni, kdy s ním budeme neoddělitelně spojeni.

V pravoslavné církvi je zvykem dopravit zesnulého co nejdříve do kostela. Modlíme se u otevřené rakve. Dospělí i děti. Smrt se nemusí schovávat. Je prostá, je to součást života. Děti se mohou podívat do tváře zesnulého a vidět pokoj, který vyzařuje. Obřady mají zájem o duši a o tělo. Na tělo se díváme s úctou. Je zviditelněním neviditelného. Každé tělo je semenem zasetým do porušenosti, aby mohlo vstát ke slávě. Náš život je s Kristem skrytý v Bohu. Naše tělesné lidství je skryto v tajemství trojice a je součástí našeho celého lidství. Tělo zemře, ale my hledíme na tělo, které vstane z mrtvých, stejně jako tělo Kristovo.

Duše. Do věčnosti nemůže vstoupit člověk spoutaný nenávistí. Duše , jak věříme v pravoslaví, zůstává tři dny na zemi. Navštěvuje známá místa, připomíná si všechno, aby se mohla před Boha postavit v úplnosti. Tři dny se proto pozůstalí modlí a soustředí se na složitosti vztahů s ním, rozvazujeme uzly v naší duši. Odpusť mi. Odpouštím ti, jdi v pokoji. Možná právě tady má kořen staré úsloví: o mrtvých jen dobře.

Antonín Surožskij – smrt není zlá

Napsat komentář