Dějiny Sekulárního františkánského řádu – v českých zemích do roku 1885

 Dějiny III. řádu v českých zemích do roku 1885

Hlavním a téměř jediným pramenem informací je historie sepsaná a uveřejněná v Almanachu III. řádu vydaného v roce 1921 v rámci 700. jubilea III. řádu P. Leanderem Brejchou. Uvádí se zde: Možno se důvodně domnívati, že zakladatelem III. řádu u nás byla blahoslavená Anežka Přemyslovna. Nasvědčoval by tomu list papeže Řehoře IX., kde jest III. řád chválen a tím i doporučen. Horlivá dcera sv. Kláry snad na základě tohoto listu povzbudila členy I. řádu, aby zakládali i III. řád – ačli toho ani nečinili při svém příchodu. Z roku 1258 (1289) je zmínka, že v Zavichosti bylo od Tatrů zabito několik kněží františkánů a mezi nimi že byli též „conversi“ tj. terciáři v hábitě.

Terciářem byl i Vladislav Jagellonský. V 15. věku šířili III. řád v našich slovanských zemích zástupcové přísné observance sv. Jakub z Marky a Jan Kapistrán. Zvláště tento organizoval terciáře pod vlastními vizitátory, ministry, instruktory a kazateli.

Zdá se, že ve století 16., 17. a následujícím byl III. řád v našich krajích v úpadku a že místo něho rozšířilo se tzv. arcibratrstvo opasku sv. Františka.

Zvláštním zjevem činnosti III. řádu bylo na počátku 17. století „bratrstvo mrskačů“. Naši kajícníci povstali roku 1603 při novém kostele kapucínském na Hradčanech. V 18. století počal III. řád v našich vlastech oživovat.

Z těch dob máme i prvotní vydání českých regulních knížek pro III. řád. Roku 1708 vyšlo první vydání knihy „Regule aneb způsob života bratrů a sester III. řádu sv. otce, L. P. 1701 od kněze Jarolíma Veita, Františkána, v německém jazyku vydána, nyní přeložena. Vyšla v Praze u Voršily Hamplové. Obsah knihy jest: O počátku a založení III. řádu sv. Františka – Řehole III. řádu a krátký výklad. – Pobožnosti a rituál. Kniha tato dočkala se mnoha vydání.

Ač působil III. řád nehlučně a ve skrytě, přec jeho význam neušel liberálně zednářským rádcům Josefa II. „reformátora všeho i církve“. V terciářích uznávali po řeholnících nejsilnější oporu křesťanského života. Proto se zrušujícími dekrety o řádech a klášteřích vycházely ortely smrti i o třetím řádě, prý státu nebezpečném. Bylo omezeno přijímati oblečené terciáře v klášteřích (1774). Nařízen soupis jmen a stavu zámožnosti světských terciářů a míst, kde se shromažďují (1776). Zrušeny terciářky, které sice žily mimo kláštery, ale chodily oblečeny řeholním rouchem (1782). Žádán pak přesný seznam „kapitálií“, tj. jmění všech bratrstev, zvláště III. ř. (1782). Roku 1782 konečně po dlouhých přípravách vydán dekret, jímž se zrušují vůbec všichni terciáři a „třetí“ řádová bratrstva u Serafínského řádu a klášterů. Zakázáno i přijímati terciáře do klášterů oblečené hábitem bez kápě. Roku 1784 pak zkonfiskováno bylo veškeré jmění III. řádu i kalichy a cenné bohoslužebné předměty, které měl.

Když pak roku 1855 učiněn konkordát mezi císařem Františkem Josefem I. a Piem IX., odvoláno i zrušení řádu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Napsat komentář