František z Assisi (Franco Cardini)

(F.Cardini – italský historik a profesor středověkých dějin:  -Nakladatelství Zvon Vyšehrad Franco Cardini: František z Assisi (1998) ISBN 80-7113-229-2)
motto: M.Luther: Jedno je pravda, nakonec jsme všichni žebráci.

 Proč právě ty?
3.10.1226 zemřel František z Assisi za úsvitu, když skřivánci zamávali křídly a vzlétli. František vždy skřivany miloval. I proto, že skřivan byl častým námětem trubadúrských písní a také proto, že ptáci pro něj byli vzorem absolutní chudoby a neméně absolutní důvěry v Pána: Pohleďte: nesejí ani nežnou ani neshromažďují do stodol a váš nebeský otec je živí.

Všichni jeho přátelé si kladli otázku: co se stane s Assisi, s řádem,s církví, když zemřel ten na kteréhopohlíželi jako na nového Krista.

U Františka se nedá mluvit o kanonizačním procesu a tak byl kardinálem Ugolinim z Ostie, který se stal papežem Řehořem IX. 19.6.1128 oficiálně prohlášen za svatého. Jeho ostatky byly přeneseny do nové baziliky na západním okraji Assisi.

Události v řádu se začaly stále více spojovat s politickou a náboženskou situací. Začala se také objevovat proroctví o konci světa a František byl spojován s andělem šesté pečeti. Eliáš z Cortony po svém sesazení z funkce generálního představitele přešel na stranu exkomunikovaného císaře Fridricha II a sám byl exkomunikován. Znovu se rozhořely spory mezi konventuály a spirituály. Boj Františkánů někdy sklouzával do hereze a boje proti zesvětštění církve. Ve 14. Století dozrávala reforma observanece, která v 15. Století nalezla význačné stoupence: Bernardin ze Sieny, Jakub z marky, Jan Kapistránský a Albert ze Sarteana. Ohniví kazatelé znovu probouzeli lidové nadšení. Jejich výsledky vždy podporovala vzpomínka na sv. Františka.

Existují tři základní interpretce Františkovy osobnosti:

1.Legenda Maior – normalizovaný, oficiální obraz světce, přizpůsobený teologickým a disciplinárním potřebám církve

2.Cyklus Giottových fresek v horní bazilice v Assisi inspirovaný Legendou maior, ale svědctví tvrdé a energické

3.Dílko Sacrum commrcium, které ospravedlňoval XI.zpěvem Dante v Ráji

Baroko zdůrazňovalo Františkův asketismus a rozjímání o Ukřižovaném. Vědci se na něj dívali zase jako na zakladatele řádu.

Jaké jsou důvody dnešní renesance, jaké jsou pohnutky? Asi proto, že v historii Západu nedošlo nikdy k takovému vyhrocení vnitřních rozporů společnosti a kultury, hledání kompromisu, pokračující proces sekularizace, dialog mezi člověkem a přírodou.

Henri Thod v r. 18885 píše že František stál u kořenů nového chápání člověka a přírody a rozptýlil středověkou tradici, která nechávala přírodu v rukou démonů. Tato téze je však dnes již překonána.

Paul Sabatiér 1894 píše  Život sv. Františka z Assisi. Stala se bestsellerem a vyvolala historiografickou františkánskou otázku.

Jan Joergensen 1907 npsal mystický životopis, spirituálně laděný jako protipól spisu Sabatiérova protiklerikálnímu historicismu.

1925 Katolická univerzita v čele s františkánem Agostinem Gemellim vyjádřila národně-lidově katolického Františka

1926-1940 získávalo město Assisi architektonicky střevíce nestředověký charakter, jako by se v něm vznášela doba jeho největšího syna.

1956Nikos Kazantkakis napsal knihu Prosťáček Boží včetně lásky mezi Františkem a Klárou.

Poslední léta je předkládán František jako tradicionalista i progresista, hyperkatolík i laicista, ponížený i rebel, pravičák,levičák,socialista,fašista, František navždy a František nikdy. Prosťáček z Assisi nepřestává vzbuzovat zájem a vyvolávat příležitosti k oslavám.

Na otázku: Kdo byl František není možné seriózně odpovědět, když se přidržíme jen jedné z tézí. Možná je správné podívat se na něj ze všech rozdílných úhlů.

Otázku mu kladli i jeho spolubratři: Proč zrovna ty?

Jak slunce z vod Gangy?

Františkovo dětství je pro nás ztraceno a na rozdíl od dětství Ježíšova neexistují žádné apokryfy, které by nám je alespoň nejistým způsobem přiblížili.

Sestavme obraz jinak…

Město Assisi získalo v té době autonomii v rámci vévodství spoletského území, které bylo předmětem sporu mezi císařem a papežem. V jeho těsném sousedství procházela silnice Via Francigena, hojně navštěvovaná poutníky a obchodníky.

Assisi zažívalo prudký přírůstek obyvatel. Docházelo k obdělávání nové a nové půdy. Assisi mělo v rozšířené části až k horám kolem 16000 obyvatel.

Lidé pronajímali půdu až do ½ poloviny úrody. Velké rodiny vlastníků půdy se drobily. Nucený prodej půdy dával prostor novým vlastníkům, kteří se snažili velké pány napodobit.

Assiské hospodářství bylo ve 12. a 13. století především zemědělské. Obilniny, vinice, olivové háje (zajímavost: někdy půda patřila někomu jinému a olivy také- spory). Především se muselo investovat hotovostí a pak delší čekat na zisk.

Prostor pro samovolný sběr plodin, lov a pastvu vepřů se zmenšoval.

Hradby měly kolem 1500 m dlouhé, městu dominovala nedostavěná katedrála sv Rufina. Centrem města bylo náměstí kolem bývalého Minervina chrámu, přestavěného na kostel.

Rukodělná práce se sdružovala do komunit. Např. umiliati vznikali tak kde byly vodní nádrže, které umožňovaly ukončení některých fází zpracování tkanin. Tato hnutí se zrodila z odporu k bohatství v církvi a společnosti ve střední Itálii a podobala se valdenským a katarům. papežové se  na ně dívali s nedůvěrou. 1201 papež Inocenc III. jejich způsob života schválil, ale neučinil je řádem, ale dal jim omezené normy morálky, nedovolil jim zabývat se teologií a svátostmi. Tím, že žili chudě, ale v církvi otupili ostří zbraní heretiků.

Na počátku 70. let 12.stol povstala střední Itálie, stejně jako severní proto císařské moci. Od roku 1160 bylo Assisi pod úředníky a vojáky císaře. 1198 vypuklo nové povstání, povstalci strhli hradby, napadly statky vévody. Obyvatelstvo se sdružovalo kolem velkých rodin. Vznikaly městské čtvrti a každá měla vůči městu nějakou povinnost. To se nelíbilo papeži, který chtěl původně převzít nad krajinou moc. Nakonec se aristokraté znovu ujali své moci.

Františkův otec, Petr Bernardone byl obchodník. Uspokojoval přínámístní aristokracie toužícím po cizím zboží. Nejužívanějším platidlem byl stříbrný denár pavijský. Rostoucí poptávka po hotových penězích, vzrůst jejich oběhu, vedla k většímu rozevření ekonomických a společenských nůžek mezi bohatými a stření vrstvou. I když žili v bohaté zemi, vznikal pocit nespravedlnosti.

Franriškův otec patřil k vyšší vrstvě obyvatel – populares.

František se narodil 1181 (nebo 82) Jmenoval se Jan, ale bylo zvykem, aby muži i ženy měly dvě jména a tak svolil ke jménu František.

František zažil křest syna německého císaře a sicilské královny. Ve čtrnácti letech bylo zvykem zasvěcovat syna do práce obchodníka. V sedmnácti přihlížel dobytí městské pvnosti a vyhnání některých maiores. Pak zažil válu mezi Assisi a Perugií.

Tak začínalo svítit jeho světlo

Stanu se velkým vladařem

Tomáš z Celana vstoupil do Františkova bratrstva 1214. Kardinal Ugolini mu svěřil 1128 tvorbu prvního životopisu. Tomáš vešel do styku s některými z prvních Františkových učedníků a sepisoval jejich vzpomínky. (bratr Lev, Rufino, Angelo,Filip, Iluminát, Massea , Egidi, Bernard, Eliáš,který mezitím vešel v nemilost. 1246 napsal druhý životopis, který je už mnohem blíže ke skutečnému životu ve svém hodnocení. O svém životě píše pak František i ve své závěti. Vzpomíná na své rytířské dny mladistvosti. Účastnil se obřadů dekorování na rytíře, sám však rytířem nebyl. byl však veselým mladíkem, štědrým až moc, stále středem pozornosti. Cítil se předurčen pro velké věci.

Když jednou opomene dát almužnu, hned druhý den se z toho obviňuje.

Hezký František nebyl.Byl malý, slabý, tmavé pleti a vlasů. měl však inteligentní výraz, kouzlo osobnosti. Tomuto kouzlu podlehali jeho přátelé, když se vydal na cestu po boku velkého vladaře, krále králů.

Noční hlídka

Ve 13.stol nepatřily války k nejobávanějším ranám.Bitvy sváděly jenom skupiny rytířů a jejich zbrojnošů.Ztráty nebyly velké. Bojovníci z různých měst se často znali. Do takového boje se vydal i František. nevíme jestli už poznal ženu a někoho zabil. Možná budeme muset jeho obraz přehodnotit.

Nakonec byl vítěznou stranou uvězněn. Ale ve vězení se snažil být dobré nálady a vězně stmeloval v jednotu. Slávu však nezískal. Onemocněl. Valter z Briene hledal dobrovolníky na výpravu na Sicílii. Vyhlašované tažení se nakonec nekonalo, což může být jen z důvodů proč František zůstal. Když potkal zchudlého rytíře, oblékl ho do svých šatů. tehdy měl první noční vidění: palác s nádhernou zbrojí pro Františka. Vydal se na rytířské tažení do Spoleta se snem, že bude bohatý a slavný. Ale pak ho přepadla horečka a František se z výpravy vrátil domů, protože má hlasy v hlavě, které mu říkají aby se vrátil. Je nejistý v celém svém bytí. Má sen , že se ožení s bohatou a krásnou nevěstou. Potkává však ubožačku z Assisi, hrbatou, zkřivenou bolestí. Kdo miluje život, ztratí jej. Aby člověk byl opravdu šťastný a svobodný, musí převrátit své hodnoty. František potkává malomocné, kteří jsou pokládáni za hříšníky bez odpuštění. Lidé je ze strachu nenáviděli. František zatím čeká na znamení od Boha a dál pracuje u otce. V roc 1205 se vydává do Říma. vydává se za Francouze a vymění si s jedním žebrákem šaty. Tato pouť ho naučila životu v pohybu, bez obydlí a se žebráním. Následovalo setkání s malomocným v Assisi. To byla první příležitost utkat se s nepřítelem a neutéct z boje. Překonal hnusný zápach, dal malomocnému peníze a objal ho. Ve své závěti to popisuje takto: Pán mně řekl, abych začal činit pokání. vězel jsem v hříších a Pán mne zavedl k malomocným a já jsem jim projevoval milosrdenství. Hořké se tak změnilo ve sladké. Vyšel jsem ze světa. Zvítězil sám nad sebou. Odhalil opravdové poselství evangelia. Fiat voluntas Tua (Ježíšova slova v Getsemanské zahradě)

V boji s Otcem

Podle hagiografických schémat oředkládali historici  otce Petra Bernardona jako tvrdého, ambiciózního, lakomého (Giottova fresca). Ve skutečnosti asi nebyl horší nežli ostatní, ale změna u jeho milovaného syna jej nemile překvapila. (P.Bernardone měl ještě jednoho syna Angela, možná i další.). František, ačkoliv byl ve společnosti bavič, ve skutečnosti byl introvert  a proto se otci s náboženskými touhami nesvěřoval. Laikové , jako on měli v zdobě o Kristu jen mlhavé představy. Měl znalosti z fresek v kostelech, věděl o přeměňování Krista v eucharistii. Kostel sv. damana byla maličká bazilika s presbytářem, oltářem a apsidou. Nad oltářem visela deska ve tvaru kříže – s byzantskou malbou. František se začal modlit a Pán mu řekl : Jdi františku a oprav můj kostel. František se přestane trápit svojí nejistotou. Prodá otcovy látky a peníze dá na opravu kostela. František pochopil převratnou hloubku tajemství vtělení a přilnul celou svou bytostí ke Kristu. Nakonec otec Bernardone dostal všechny své peníze zpět, ale Františka ztratil. Ten žil jako poustevník společně s chudým knězem v Damianu. Cítil se povolán obnovit církev Kristovu, ale zatím se na to necítil silný a tak alespoň opravoval kostelík. Rytířství a jeho herecké schopnosti, které chtěl ve prospěch Krista využít však stále narážely na vnější okolnosti. Vrátí se do Assisi jako otrhanec a žebrák a otec ho zatkne a sváže řetězy. Žádá biskupa z Assisi o pomoc. Církev však rozprostírala voji ochranu nad kajícníky. František nahý (tehdy to nebylo nic pohoršujícího) se vzdává všeho kvůli nebeskému Otci před zraky biskupa i veřejnosti. Biskup jej přijal do ochrany církve a potvrdí jeho postavení kajícníka. jeho přátelé se od něj odvrátili. Po nějakém čase sebral odvahu a požádal je ve verších o almužnu. Tím znovu začal získávat obdiv Assisi.

Nikdo mi neříkal, co mám dělat

Bratr Františka, Angelo byl frustrovaný z postoje svého bratra a proto pokračoval v jeho pronásledování. Když zimomřivý František žebral u jeho domu, vzkázal mu, že koupí libru jeho potu. František mu odpověděl, že pot už věnoval tomu, kdo jej už zaplatil, což Angelo nemůže. František zůstává sám a vůbec není zvyklý na potíže poustevníků. V závěti to však komentuje slovy: Nikdo mi neříkal, co mám dělat.

Každodenně však musel tvrdě zápasit, ale přemýšlel u toho. Církev neměla ráda tuláky a proto zůstával věrný Assisi a jeho okolí. Pobýval ve sv. Damiánu a později ve sv. Petru poblíž pobořených hradeb, a nakonec žil v Porciunkule. Když žije v lese, říká loupeživé bandě , že je herold velkého Krále. Je to období, kdy František váhal mezi životem poutníka a životem, poustevníka. Zatím se učil se mít radost z nuzoty a žebroty. Odpovědi na jeho váhání se mu dostalo při čtení evangelia v kostele: Jděte a hlásejte nebeské království. V té době se k němu přidává bohatý a vzdělaný občan Assii Bernard z Quintavalle. Při hledání v Písmu  nalezli oba společně pro sebe cestu:Neberte si s sebou nic na cestu…zapři sám sebe.“ Rozhodli se pro nejchudší možné šaty ve tvaru kříže. Pod ní nosili kalhoty a bosé nohy. V roce 1209 už bylo společníků víc: přibyl Petr Cattani, kněz a zvoník assiské katedrály, jeden anonymní přítel, dále Egidius, Rufinus a Silvestrus, dříve zamračený a lakomý kněz. Z církevního hlediska byly fraternitas (bratrstvem) kněží a laiků jednoduchého, evangelijního typu (podobnost s valdenskými byla narušena vzornou poslušností církve). Připojovali se další: Sabbatino, Morico, Jan z Capella a Filip Longo – známý řečník s velkou výmluvností a hloubkou myšlenek. Imponovala jim skvělá nabídka: následovat cestu evangelia s bezprostředností, s veselou myslí, bez koncepčních starostí, bez teologických starostí, bez ambicí moralizovat nebo reformovat církev. Kolem roku 1029 jich bylo už kolem 12.Soustřeďovali se kolem Porciunkule a Rivortorto v údolí pod městem. Prubířským kamenem upřímnosti vstupujících byla starost o malomocné. Láska k bližním musí být vždy důsledkem lásky k Bohu. Malomocní byli často zatvrzelí a zlobní. Chtěli si ty, kdo jim pomáhají omotat kolem sebe, ale František je přemohl obětavou láskou (jedl s nimi z jedné misky, omýval osobně jejich těla). Aby se vyřešily potíže mezi diecézemi, kde se bratři začali pohybovat a nedošlo k obvinění z kacířství, rozhodli se bratři vydat na pouť do Říma ke dvoru papeže Inocence III, kde také zrovna dlel assiský biskup.

Kajícníci z Assisi

Ze zvyku pohlížíme na Františkův život skrze fresky Giotta v bazilice v Assisi. Vidíme např. Fresku o snu papeže Inocence III. Příhoda však je podezřelá protože se nevyskytuje v prvním životopise a úplně stejná se objevuje v životě Františkova současníka Dominika z Guzmán. Možná tedy jde spíše o běžný legendární prvek. Františkova skupina byla v té době velmi okrajová, papež měl mnoho jiné práce.

Možná, že teprve později se svatý stolec snažil tímto legendárním příběhem ukázat, že od počátku pochopil. Spíše se zdá, že nebyl Fratišek nebyl papežem přijat, ale během pobytu v lateránu , v útulku sv.Antonína opata, slavného ochránce vepřů, se seznámil s některými osobnostmi Říma, zvl. s paní Jakubou di Settesoli, která mu pomáhala až do smrti. (svěřil jí v Říme svého oblíbeného beránka). František píše v závěti, že sepsal svůj požadavek jednoduše, v několika slovech a svatý Otec mu je potvrdil. Jistě na něm pracoval právník Petr Cattani. Šlo o to vymanit se přílišné závislosti na Assiském biskupovi. Církev v té době bojovala proti katarům, kteří se snažili být nezávislí na hierarchii a právním dohledu. A nakonec i Valdenští skončili mimo církev, ačkoliv byli nejprve přijati, protože i oni nakonec útočili na klér a na církev. Inocenc III. však věděl, že hlavní příčinou hereze je samotný život církve. Sám byl asketa, který napsal traktát o pohrdání světem. Viděl, že církev zanedbává pastoraci a náboženské vzdělávání laiků, věnuje malou pozornost sociálně ekonomickým změnám ve společnosti. Je třeba posílit dohled nad morálkou kléru a opustit tradiční odstup od hluku světa – k tomu dopěl i Dominik di Guzmán (Dominikáni). Založil roku 1207 skupinu žen, žijících ve společenství chudoby a pokání. A tak nakonec Dominik i František byli přítomni na Lateránském koncilu 1215 jako představitelé nových a zároveň posledních řádů. Podobnost nově vznikajících  bratrství  s heretiky byl nasnadě. Rozdíl spočíval v přijetí nebo nepřijetí církevní hierarchie a také ve volbě kázání. Proto František nikoho nekritizoval, na nikoho neútočil (ani na korupci v církvi, jíž si byl vědom). Vůči sobě byl tvrdý a divoce rozhodný, ale vůči druhým vyzýval k milosrdenství a odpouštění. Nekázal ani proti heretikům. Stačilo, že jeho život se vyznačoval svatostí, úctou k eucharistii a ke kněžím, jež jí podávají a kázní vůči sobě. Kataři měli eucharistii a hříšné kněze v opovržení.

Zdá se , že i příběh o tom jak František mluví k ptáčkům je původně z Říma. Po schválení uskutečnění svého životního programu si založil František v Říme oratoř (kronikář Roger z Wendoveru) a zde začíná svoji misi. Ovšem římský lid jej zahrnul opovržením. Na to František vyklepal prach ze svých bot a šel kázat za hradby, kde přikázal ptákům , aby se slétli. Šlo o ubohé havrany hledající potravu v odpadcích.

Toto je náš klášter, ó Pane

O Kláře se toho ví málo. Všechny zprávy pocházejí z kanonizačního procesu z roku 1253, několik měsíců po její smrti. Na Kláru se proto soustředila fantazie spisovatelů a zbožných ctitelů. Klářin otec se jmenoval Favarone di Offreduccio di Bernardino. Patřil mezi rytíře. Byla to jedna z rodin, která uprchla do Peruggie při útoku assiských vzbouřenců. Klářina matka Ortolana, byla zbožná a neúnavná poutnice. byla ve svaté zemi, což vyžadovalo odvahu. Po matce zdědala Klára rozhodnost, odvahu. Klára byla krásná, ale absolvovala přísnou výchovu. byla o dvanáct let mladší jak František. Je možné, že jako mladinká tajně Františka obdivovala.

František po návratu z Říma se zdržel nějaký čas v údolí na úpatí Subasia, zvané Rivortorto. František byl vyhnán z Rivortorta v roce 1210 a on se usídlil poblíž kostelíka p.Marie andělské. Porciunkula(= částečka), podléhala opatovi benediktinského kláštera v Subasiu. tak žil František poblíž města , ale mimo hradeb. Počet stoupenců vzrůstal a František získával zpět svůj kredit. V té době se také zrodil III. řád. Z té doby je také legenda (možná pravdivá) o tom jak Rufinus se bál kázat. František ho tvrdě poslal kázat nahého. František pak byl zděšen svojí tvrdostí a šel také nahý. Rufinus byl příbuzná Kláry, takže je možné, že Klára vše viděla. František a Klára se setkali mnohokrát, ale vždy obezřetně s doprovodem.  1211 se obrátil františek na biskupa se žádostí o vstup Kláry o řádu. Tím se připravil na silný odpor Klářiny rodiny. Z Porciunkule jí proto po obřadu odvedl do kláštera v San Paolo a později do kláštera Sant Angelo di Panso, blízko poustevny Carceri. Klára zažehla ve své rodině oheň. také Anežka , sestra Kláry odešla do kláštera Strýc Monaldo se nezastavil ani před branou kláštera.  František se rozhodl uklidnit veřejnost tím, že sestry umístil do kostelíka San Damiáno, který opravoval vlastníma rukama. Tak se zrodily Chudé paní. Chudé paní dostali do vínku život v pokání, v modlitbě a práci, meditaci před evangeliem. František je však skoro nenavštěvoval, spíš ne proto, že by s bál  své smyslnosti, ale proto, aby nebyly jeho návštěvy důvodem pro pohoršení. Když je navštívil, nemluvil, jen ukazoval. Znovu se v něm projevil šašek, k němuž choval sympatie – volnost, veselí,upřímnost, schopnost jednat stejně s bohatými i chudými, žít z plodů vlastní práce.

František se ve své době nechoval takto sám a nehlásal nové věci. Existovala celá řada podobných aktivit. On však tyto myšlenky dokázal lépe interpretovat. Např. Giovanni Bono (1209) Býval šaškem a stejně jako František, zdůrazňoval víru  v tajemství eucharistie a respekt vůči kněžím. František používal své rytířské zkušenosti z mládí (žehnání zbraní církví od 9.stol). Oženil se s paní Chudobou, která jediná zůstala s Pánem na kříži. To inspirovalo Danteho.  Fantišek dával přednost činům před věděním. Vyzdvihoval pokání, práci a chudobu. Rozumářská homilie by byla nudná. Nezdráhal účastnit se rytířských slavností a tam kázat o milostné písni. Zaujme to Orlanda z Chiusi a daruje Františkovi horu La Verna, kde později františek obdrží stigmata.

František nevolí stabilitu, jistotu – na rozdíl od klášterů. Cestování bylo doménou laiků a právě poutě měl František v oblibě. (svatá země, Řím, Itálie, Španělsko Santiaga de Compostela).

Tau. Používal jej německý kazatel Mikuláš na základě Ezechielova proroctví. O Tau možná slyšel František od papeže Inocenece III na koncilu. K Tau měl František velkou úctu (viz na relikvii dopis bratru Lvovi). Stejně tak měl úctu k Božímu jménu (schovával útržky s Božím jménem, aby je nikdo neznesvětil – podobně to dělají židé).

Koncil (1215 v Lateránu) rozhodl, nezakládat další řády, Františkův a Dominikův už patrně založen byl. Kurie se nevyjádřila však jasně, takže někde místní úřady Františkány přijímaly a jinde zakazovaly. Jinde zase byli nadmíru chváleni, jako ti kdo opravdově žijí ve shodě s evangeliem. Na generální kapitule 1217 bylo v Porciunkule rozhodnuto o misiích do zaalpských a zámořských zemí. Po té byl František na cestě do Francie zadržen kardinálem Ugolinim, který mu přikázal, aby zůstal v Itálii, protože řád se velmi rozrostl a bylo nutno udržet pořádek. Forma Vitae, která byla zatím příliš obecná, dovolovala všem myšlenkovým směrům pronikat do řádu. Jakub z Vitry se v roce 1219 vyjádřil o minoritech jako o nebezpečném řádu pro mladé a nezkušené. Noví bratři byli např. Tomáš z Celana, cestovatel Giovanni di Pian di Carpine.

V Sacrum Commercium přivedou bratři paní Chudobu na vysokou horu a při pohledu na panorama prohlásí: “Toto je náš klášter, ó Pane.”

V přítomnosti sultána pyšné

V roce 1213 vyhlásil papež novou křížovou výpravu. Křížové výpravy nebyly nikdy svatými válkami, ale pouze ozbrojená pouť na svatá místa, nebyly to války misionářské . Křesťané nesměli válčit mezi sebou, zakázán obchod s muslimy. Mezi křesťany však bylo mnoho nesvárů a přístavy bez obchodu chudly. Bylo nutné v zaslíbené zemi rychle zaútočit. V roce 1219 František s bratrem Cattnim odjeli do svaté země.

Na rozdíl od pověstí je jisté, že František proti křížové výpravě nemluvil, viděl v ní příležitost k mučednictví, navíc chtěl spatřit místa Kristova mučednictví (což se mu nakonec nepodařilo). Průběh jeho cesty nikdo nezná – to jsou jenom výmysly. Se sultánem se setkal v době, kdy obě válčící strany vyjednávali mezi sebou. Podle Bonaventury nabídl František sultánovi soud ohněm mezi ním a jeho učenci. František hubený a neozbrojený vypadal jako sufi – asketa, mudrc. Učenci sultána se však stáhli. František se musel narychlo vrátit do Itálie, protože v řádu se objevovaly rozpory. Někteří bratři chtěli zpřísnit život v řádu. František ohledně jídla rozhodl, že mají jíst co dostanou. Také kolem bezpečí kláštera Káry bylo mnoho problémů. Zasahovat musel i papež Honorius. Proto byl papežem přidělen řádu církevní prostředník a ochránce Ugolino z Ostie. František se vzdal své funkce generála řádu, aby zůstal sám sebou. Kromě toho už byl vážně nemocen. Bylo nutné vydat pro řád řeholi.

Nemluvte  mi o jiných řeholích

Pro sebe a malou skupinku stoupenců František nikdy nevytvořil řeholi. Fraternitas nepředpokládalo religio, stačilo pár veršů z evangelia. Teprve když bratrstvo dorostlo, zareagovalo řeholí. Ačkoliv byl František nedobrovolný zakladatel, byl za růst společenství osobně rád. Velikosti získal řád mimo tradiční řády a v jistém smyslu proti jejich logice. Neuchýlil se do temného stínu heretiků (např. kataři), ale byl plný radosti a aktivity.

Civilizace se rozpínala a zářila růstem a František jej nechtěl převracet, ale pokorně se jako samaritán sklonil k trpícím. Neodmítal svět, nechtěl vytvořit klub dokonalých, ač sám zářil jako dokonalý. Aby tato zář nespálila ostatní svojí nedosažitelností, ustoupil dobrovolně do pozadí a nechal řád proměňovat v instituci, sám přestal být generálním představeným a rozhodl se sloužit svým příkladem, nikoliv rozhodováním. Na rohožkové kapitule bratry povzbudil k dalšímu boji Davida s Goliášem a spolu s Cesarem ze Spiry sepsal Řeholi, kterou kapitula sice schválila, ale nelíbila se bratrům ani papeži (papež viděl ze svého úřadu dále než František). Byla málo normativní a plná textů z Písma a vycházela jenom z místních poměrů – světově by nikoho dál neoslovila). A tak musel František psát novou. Také hrozilo, že Lateránský koncil neuzná františkánský řád, ač už uznal Dominikánský (Dominik chytře převzal řeholi sv. Augustýna). To však František na kapitule 1222 rezolutně odmítl: Nemluvte  mi o jiných řeholích. Originalita jeho zkušenosti, důsledný vztah k primitivnímu způsobu života, bojovala za identitu minoritů. Na počátku roku 1223 se odebral s bratry Lvem a Bonizem do poustevny ve Fonte Colombo a tam sepsali nový text řehole. Svěřil jí pak bratrovi Eliášovi, který jí ztratil nebo zcizil. František se však vrátil do poustevny a s pomocí Ducha Božího jí znovu sepsal. Oslaben byl zákaz používání peněz, pravidlo pracovní povinnosti bylo redukováno na uznání milosti, zákaz vlastnictví byl více zevšeobecněn, zdůraznila snahu nevyvolávat spory, programovaně stát po boku chudých. Františkánská spiritualita je odmítnutí sebeobrany, totální závislost na ostatních a radost z ní (Bratři mají jíst, co je jim předloženo). Kdo položil ruku na pluh, ať se už neotáčí zpět, dokud práce není hotova.

František miloval Greccio. Vánoční vigilie se tam stala velkým svátkem. František velice vánoce miloval. Dítě přišlo na svět do ubohých podmínek a to dobrovolně. František nesahá na tradici, ale používá středověkou dramatizaci k oživení vánoční mše.

Poslední pečeť

Dokonalá radost z ponížení a nespravedlnosti, plná vnitřního veselí. Není třeba Freuda, aby na takový postoj člověk pohlížel s obavami. František nechce překonávat asketismus Otců poustevníků, pouze se přirozeně raduje z toho co má. (radost, když jej bratři unaveného odmítli pustit do kláštera) K radosti i v utrpení nedospěl František intelektuální nebo teologickou úvahou, ale prostřednictvím své osobní zkušenosti. Zažíval ústrky i od svých bratrů v řádu. Svatí jsou v podstatě vždy nepohodlní a ve skrytu jim jejich svatost vyčítáme.

František a zvířata. František jedl maso. Ve zvířatech a jejich chování viděl často symboly života. Některá měl obzvláště rád. Se zvířaty při svém toulání sdílí přírodu, učí se od nich. Je samozřejmé, že všechny příhody se zvířaty nejsou pravdivé a slouží spíše jako středověká symbolika. Na druhou stranu od počátku světa mnozí lidé dokáží zvířatům rozumět a naslouchat. A František jim rozuměl.

Stigmata. Z teologického pohledu nejsou stigmata zázrak, ale náleží k mimořádným projevům víry. František se v době jejich přijetí už svým životem velmi podobal Kristu. František nechtěl, aby se mnoho lidí dozvědělo o tajemství stigmat. Extrémní rány mu nedovolovaly chodit a byl velmi unavený.

Na sklonku dne hejno skřivánků…

1225 naposledy projížděl na oslu Umbrií a kázal. Pak jej nemoc už zabránila v pohybu. Bratr Eliáš se o něj staral jako matka. Jeho cesta končí v San Damianu. V té době  dokončil řadu svých spisů. Zapisovatelem byl např. bratr Lev. Písemností psaných vlastní Františkovou rukou je málo. (Dopis bratru Lvovu uchovaný v klenotnici ve Spoletu Antonínovi z Padovy, dopis představenému řádu – neví se, jestli to byl br. Eliáš) František psal také básně. Ač bydlel ve svatém Damiánu, sestry nenavštěvoval. Napsal jim dopis. Napsal zde také Píseň bratru Slunci. Chvála a čest náleží Bohu, který všechny věci stvořil. František má radost ze splynutí s Bohem a dává sbohem svému životu na zemi, oslavuje radost, život, svět. To se už ve 20.stol špatně chápe.

František ještě jednou, na příkaz kardinála Ugoliniho opouští Damián a míří do Rietti na oční operaci. A pak ještě na několika místech hledá lékaře. Nakonec pochybuje, zda přežije a píše jednu z prvních závětí, kde píše o tom, že byl povolán k víře v církev, úctě k eucharistii a ke jménu Božímu, podrobení se a pokoře, přičemž zdůrazňuje chudobu. Nabádá k věrnosti řehole schválné papežem a to bez vysvětlujících komentářů. Františka na úplném sklonku života Assisané dopravili do města k biskupovi Guidovi.(Měli strach, že umře jinde, když přece patří jim).

Nastal zmatek v řádu. Je nepravděpodobné, že by František něco k tomu říkal, ačkoliv takový a docela přísný text existuje. Spíše je pravdivý list, který napsal Jakubě de Settesoli, kde jí žádá o poslední návštěvu. O roucho a její výtečné koláčky. Dále si přál umřít v Porciunkule. 3. října v sobotu roku 1226 tam zemřel, ležíc na nahý na zemi – tak si to přál. Za největší zázrak však možná považoval ty dobré koláčky od paní Jakuby. V době jeho smrti prý zpívali slavíci.

(F.Cardini – italský historik a profesor středověkých dějin:.  -Nakladatelství Zvon Vyšehrad Franco Cardini: František z Assisi (1998) ISBN 80-7113-229-2)

 

 

Napsat komentář