Jak přebývat v tomto světě – José Antonio Merino OFM

José Antonio Merino OFM (1985)  Františkánská cesta pro dnešního člověka

V západní kultuře chybí reflexe o člověku oslavujícím, svátečním, tvořivě hravém. Františkánská cesta upřednostňuje a rozvíjí právě tuto důležitou kapitolu antropologie.

Jak přebývat v tomto světě.

Život je tou největší událostí, která může člověka potkat i když člověk životu často nerozumí.

Člověk jako protagonista (představitel)dějin má schopnost tvořit nebo ničit, zvelebovat nebo promarňovat život, který je jeho osudem.

Pokrytectví mnoha našich současníků živí jejich iluze. Věří, že jsou opravdu civilizovaní a neodvažují se ani pohlédnout do tváře každodenní skutečnosti plné krutosti a zoufalství.

V této epoše, která prohlašuje konec ideologií a všech velkých filozofických a společenských systémů, potřebujeme odhalovat zázrak vlastního lidského života.

Sv. František z Assisi opravdu miloval život a pojímal jej jako práci a poslání. Dokázal skloubit prožívané, pociťované a myšlené, vytvořit nový typ vykoupeného a spaseného člověka, založeného na otevřenosti, ohleduplnosti a na vzájemném niterném přijetí. Moudrost tohoto muže spočívá v reálném umění žít, cítit, milovat, soužít, pracovat a umírat. Otevřený a bratrský duch nepotřebuje opozici, nepotřebuje nepřítele. Jeho základní vlastností je nefalšovaná sympatie vůči všemu opravdu lidskému a velký respekt vůči všem vnitřně pravdivým způsobům lidského myšlení a žití.

František se cítil být vždy opravdu přítomen a spolu přítomen každé osobě a každému stvoření. Byl přítomen Bohu. Byl přítomen v církvi, v níž toužil spočívat. Byl přítomen mezi lidmi, s nimiž se přibližoval s velkou prostotou, upřímností a srdečností. Byl přítomen v bratrském společenství, jež miloval a pro nějž se stal vzorem. Byl přítomen mezi živočichy a mezi věcmi, které opravdu respektoval. Byl přítomen ve všech každodenních událostech, ať se jednalo o běžné nebo mimořádné a tak byl schopen v nich číst. Všechno pro něj mělo svou hodnotu a chuť. Každá osoba pro něj měla vlastní tvář a specifickou jedinečnost, každý živočich svoji úlohu, každá věc vlastní význam a každá událost vlastní hodnotu, protože všechno je velkolepým darem.

To je rozdíl oproti mnoha současníkům, kteří nepřekonali vnímání reality jako masy, obecnosti a neosobovosti, kteří se často pouze vyskytují pře druhými.

Člověk tak není rivalem pro druhého člověka, je s ním naopak niterně spolu přítomen a tvoří s nimi univerzální rodinu.

František byl v dynamickém vztahu k Bohu i s bratřími a se všemi ostatními lidmi. Lidská osoba je pro něj definována jako bytí pro druhého. Jedná se o souznění lásky.

Lidský život je plný setkání. S člověkem, s milovanou osobou, s přítele, s knihou, s opačným pohlavím, s novými okolnostmi. František pokládá setkání za milost. Často říká: „ A Pán mi dal.“ Proto také ustavičně vzdával díky. Každé upřímné setkání předpokládá přijetí. František s neuvěřitelnou radostí přijímá každého člověka. Františkánská citlivost a schopnost přijímat druhého mohou proměňovat svět nedůvěry, podezření a neschopnosti opravdu komunikovat ve svět plný blízkosti a radostného bratrství.

František se oprostil od exhibicionismu. Usilování o to, aby druzí byli námi okouzleni, je formou narcismu. František viděl v každém svého bratra a nedovolil, aby jej někdo zesměšňoval. Tak se snažil, aby se soužití stávalo stále lidštějším, solidárnějším a bratrštějším. Když je zřítelnice našeho ducha čistá, jsme připraveni k tomu, abychom vnímali velkolepé představní, jímž je celý svět.

Kdo se umí dívat, být schopen obdivu, zažívá překvapení z ustavičného objevování, zakouší nadšení a je schopen hlubokého souznění a sdílení. Tak lze překonat lhostejnost člověka vůči přírodě, apatii vůči životu, šedou monotónnost každodennosti, obecnou znechucenost a odlidšťující samotu. Pak se z nás mohou stát šťastní obyvatelé našeho světa.

František byl totiž přesvědčen, že Bůh přebývá určitým způsobem ve všech tvorech a všichni máme společný původ v Bohu a že k Bohu také směřujeme.

František se cítil být služebníkem všech lidí, a proto se chránil toho, aby z lidí dělal pouhé nástroje. K tomuto postoji ho má láska. Není třeba vynalézat nějaký smysl života, protože existuje a stačí ho jen odhalovat prostřednictvím nefalšované prostoty vlastního života v upřímné sounáležitosti se vším jsoucným.

Člověku, kterému chybí touha po plném životě, můžeme zařadit na seznam těch, jimž není pomoci.

Když se náš život promění v ustavičné hledání možností, jak plněni souznít se vším jsoucným a jak se nenechat zotročovat věcmi, pak budeme smět tvrdit, že jsme dosáhli dokonalého sepjetí přítomnosti s budoucností, která, i když ještě není zcela vytvořena, přece je již připravena.

 

Napsat komentář