Mužská cesta – postupně doplňováno…

Vydáváme se na cestu, abychom dospěli k porozumění sobě samotným. Nevykročíme-li ze zacyklené pasti svého osobního příběhu, čeká nás život tiché beznaděje. Potřebujeme opustit bezpečí svého známého světa. Musíme se setkat se svým vnitřním hrdinou.

Cítím neurčité volání k něčemu víc? Jsem ochotný mu věnovat pozornost? Co potřebuji, abych mohl dnes vyrazit?

Co pro mě znamená křesťanský rituál eucharistie?

Co mám tady na zemi vykonat? Chápu, že jsem součástí širšího příběhu? Jaká překážka mi stojí v cestě, abych se střetl se svou vnitřní temnotou? Jak se posunout od já k my, a od my jsme k já jsem? Co je pro mne krásné? Jak bych popsal prostotu?

Mladý muž si zpočátku myslí, že pravdy se nacházejí někde venku, že nové obzory jim odhalí jejich identitu. Ale v druhé polovině života se vrací domů a tam nacházejí svoji duši.

Kam mně zavedlo volání dálek?

Mnoho z nás si není svými duchovními cíli jisto. ve své existenci nedokážeme vysledovat smyslu plné vzorce o posvátnosti svého původu. To je velká krize smyslu. Chybí nám mýty jako ve starověku.

Vidím svůj život jako hrdinskou výpravu? Co potřebuji, abych vyrazil?

Eucharistie může mít silný iniciační účinek. Pijeme krev svého hrdiny – Krista -a splýváme s ním v jedno.

Co pro mne znamená křesťanský rituál eucharistie?

Biřmování – razantní zkušenost s Duchem svatým a vybírání si biřmovacího jména jako pojmenování naší cesty – dává vznik vnitřní vizi, jakým způsobem patříme do světa a co tu máme vykonat.

Zaslechl jsem své pravé jméno a vím co mám vykonat?

Chápu že stvořený vesmír je štědrý a že máme Boha , který stojí při nás? Náboženství nám pomáhá otevírat oči pro svět, který má smysl. Království Boží je mezi námi, je to dynamika věcí nyní a zde.

Chápu, že jsem součástí velkého příběhu?

Pro muže, který se vydal na výpravu za posláním, neexistují slepé uličky, promarněný čas, všechno je naplněno smyslem a ve všech věcech čeká Bůh, aby promluvil.

Vidím i v minulosti požehnání a smysl, ačkoliv jsem ho dříve neviděl?

Každý muž se však musí postavit svým démonům. pak se setká i se svými anděli. (Andělé jsou odměnou, nezkoušejte si je vyrobit)

Jsem ochotný vejít do divočiny svého vnitřního života, aniž vím co tam najdu?

Každý máme nějakou svou velkou vadu. Nevzdávej se. Dnes je velký den, na velké věci. Musíme dovolit, aby naší duší zatřásla nějaká velká ambice.

jaké velké ambice jsem ochoten se ujmout?

Většina z nás zná své limity. Je třeba vykročit od ,já jsem´ k ,my jsme´. Umístit svůj malý příběh do velkého obrazu. V něm jsme všichni skrytými hrdiny.

Máš představu jak by to mohlo vypadat?

Představa, že své problémy vyřešíš prostřednictvím zážitků načerpaných daleko mimo domov, spíše odvede pozornost, než aby pomohla. To co hledáš je uvnitř tebe.

Pamatuješ jak jsi hledal na neklid své duše řešení vně? Kdy sis uvědomil, že řešení je uvnitř tebe?

Moudrý muž se vrací z komplikovaných cest nakonec domů. Je však vždy moudřejší a své opravdové štěstí nalézá na domácí metě. Výsledkem je krásná a prostá pravda, která jej zbavila všeho zbytečného.

Co je pro mne krásné? Jak bych popsal prostotu?

Duše nemůže žít bez smyslu. Potřebujeme, alespoň špetku mystického.

Jak z duchovní krize, z deziluze?

Bez smyslu se rozpadáme. Škoda, že osvícenectví nám vzalo schopnost cenit si mýtu. Bez mytologizace budeme mít pocit, že všechno je špatně.

Co znamená mytologizovat?

Má-li se zrodit muž, musí zemřít klukovství. Musí se z něj stát zdravý bojovník.

Kdy jsem našel sílu přijmout mužství a zbavit se klukovství?

Quest a Question (angl.) znamenají putování a otázka. Muž nezačne putovat, dokud nezačne hledat správné otázky. Pokud neklademe otázky, nezískáme odpovědi.

Jaká je nejhlubší otázka mého života?

Mnohým nám chybí otec. Otcové neměli čas nám předat zdravou mužskou energii. Nepředá-li pozitivní model, syn nenajde cestu jak navazovat vztahy , bude mít málo sebedůvěry, nejasný úsudek, nevyzná se ve svých pocitech.

Kam můžeme jít, abychom se doučili?

Pokud nebudeme schopni přijmout i nižší plat, abychom se mohli vydat na výpravu, nikdy nevrazíme. Vždy je potřeba udělat riskantní krok. někdy nás dobré věci nepouští k těm lepším.

Co kdybych byl jedním z apoštolů a měl bych následovat cizího člověka do nejisté budoucnosti?

Existuje žalostně málo učitelů, kteří prošli cestou a vrátili se, aby nás provedli. Mnozí jsou sice staří, ale nejsou stařešinové.

kdo jsou mí učitelé a koho učím já?

Nikde v Bibli se netvrdí, že by Primární autorita spočívala v Písmu či v naukách samotných. Cílem Písma je nasměrovat nás, pomoci nám přijmout odpovědnost. Nemění nás myšlenky, ale setkání s druhými. Nikdy nedopusťte, aby se nějaký věroučný systém stal bariérou, která vám zabrání milovat, žít a poznávat Boha sami za sebe

Jakým způsobem je posvátný život součástí mého života?

Některé povrchní odpovědi se pro určité lidi stanou pravdou, kterou omílají po zbytek života. Snadné odpovědi totiž slouží k tomu, abychom se vyhnuli složitějším otázkám. Místo, abychom vykročili na obtížnou cestu, sedíme na zadku a nehneme se z místa.

Jaké snadné odpovědi mi umožňují, abych se vyhýbal zápasu?

Příroda sama nám řekne, že máme žít prostý a zbožný život, který naplňuje práce a tvořivost, namísto konzumu a ničení. Příroda sama je první, nejstarší a nejjasnější Boží Písmo.

Co se dozvídám od přírody?

Sv. František z Assisi, byl první, který oslovoval ostatní tvory v přírodě bratře a sestro. Zbožné vidění přírody bude počátkem nového osvícení. zatím jsme zapomněli jak v ní číst. (Pokud se k jakémukoliv článku v přírodě chováme s neúctou posvátno se vytratí všude)

S čím v přírodě zakouším sdílené společenství?

Milost můžeme stavět pouze na přirozenosti. Přirozené a nadpřirozené se vzájemně utvářejí. Musíme zůstat zakotveni v přirozenosti, ve skutečném životě, aby božská milost měla na čem stavět. Ježíš vypadal jako všichni ostatní, nevypadal nadpřirozeně.

Kdy jsem se pokoušel odvrhnout přirozený život ve prospěch nadpřirozeného?

Krize středního věku vzniká tím, že se Bůh muže třese a zve jej, aby se konečně stal tím, kým má být.

Jakou příležitost mám se ještě změnit?

V raném věku – do 35 let – každý muž stavět svou vlastní věž a nemá s vydávat na cestu. (V katolické církvi smí být biskupem muž nejdříve po 35 roce). Když se vydá na cestu příliš brzy, pravděpodobně dostatečně ještě nemiloval, netrpěl, ještě dostatečně neselhal, aby mohl dostatečně znát terén cesty.

Jak se utvářel tvůj vývoj?

Obdivujeme druhé, za to že něco vykonávají za nás, delegujeme na ně svou sílu  a míjíme svou vlastní hodnotu (To je falešný oheň). Nesmíme zakopat svou hřivnu, jinak zůstaneme věčně chudí.

Kde je právě mé zlato?

Jestliže projdeš nějakou iniciací, zkušeností nějaký čas o ní nemluv. Jestliže nějakou situaci vložíme do slov, jako bychom ji zafixovali do filmu. Tím se někdy zamezí růstu, nedojde k hlubší syntéze, ze které se stává skutečné zlato a přijdeš o všecko.

Jak obvykle nakládám se svým “zlatem”?

Nelze uzdravit něco, co si nepřiznáváme, když zrazujeme svoji pravou přirozenost. Tím pak odmítáme růst. Je  potřeba takové záležitosti přenést z nevědomí do vědomého světa a identifikovat je a převzít za ně vědomou odpovědnost.

Kdy jsem to zkusil?

Situace, které nemáme pod kontrolou, strhnou někdy pokličku z naší pečlivě střežené identity a odhalí nám náš skutečný hřích.

Do čeho jsem se pustil, abych dosáhl osvícení? Přineslo to výsledek?

Pozitivita je vytvářena a povolána negativitou. Mladý člověk, ve velké většině vždy okusí to, co je zakázané. Jeho následný pád pak přivolá obnovení. Vyhnání z rajské zahrady ho naučí po ní toužit. Porušení pravidel pomůže pochopit, proč byla zavedena. Jednoho dne se musí muž probudit a uvědomit si: “Jsem naprostý pitomec.”

Máš takovou zkušenost? Kdy jsi si začal uvědomovat, po čem opravdu toužíš?

Utrpení definuji jako něco, co se člověku přihodí, co nemá pod kontrolou. Osvícení znamená vzdát se a nechat věci plynout, ne dosahovat výsledků a přivlastňovat si je. Nejde o to dosáhnout mentální jistoty, ale vstoupit do tajemství. Milost osvícení přichází nevypočitatelně a odezvou na něj je vděk v srdci.

Zažil jsem osvícení? Kdy a co k němu vedlo?

Každá hrdinská cesta začíná fanfárou, ale později začnete narážet na své limity. Možná zjistíte, že šplháte na špatnou zeď, nebo cestou zjistíte, že jste docela obyčejný muž. Pravé hrdinství spočívá právě v přijetí tohoto poznání. (Také Ježíšův příběh působí, jako když nakonec selhal a byl popraven). Dnešní civilizace spíše oslavuje hrdiny, než tichou svatost a oddanost.

Jak budou vypadat oje závazky až budu mít kus cesty za sebou?

Vzpomínáme na přísné učitele, kteří nás přiměli k lepším výkonům (Nemyslí se ty, kteří byli krutí a ponižovali). Láska na muže nepůsobí, pokud jí dostanou příliš rychle a snadno. Potřebujeme lásku podmíněnou, pokud jsme silní a také lásku nepodmíněnou, pokud jsme slabí. Ježíš projevoval obojí.

Kteří učitelé mne brali vážně? jaké mladé lidi bych mohl učit a milovat já?

Podmíněnou lásku také potřebujeme. Zakusit nepodmíněnou lásku od rodičů je pevný základ. Přesto je nutné slyšet zákazy a ne, abychom narazili, jinak neobjevíme hloubkou. Potřebujeme naprosté přijetí i podmiňující požadavky. Otcova podmínečná láska pomáhá okusit vlastní sílu a dovednost.

Kdy mi nejlépe prospívá nepodmíněná láska a kdy podmíněná?

Každý z nás je něčím víc, než si dokáže představit (“skryt spolu s Kristem v Bohu” Ko 3,3). Je potřeba objevit své rodné právo, svůj počátek, jako sirotek hledat své pokrevní rodiče. (hledat kým jsme v Bohu)

Kdy jsem zakusil svoji slávu? Jak povědomí o mém původu ovlivňuje mé činy?

Naše civilizace prchá před přírodou a bojí se jí. Příroda však přesto dál promlouvá. Pobyt v přírodě (divočině) nám vrací duševní zdraví a vrací nás zpět ke svému já.

Jak si mohu udělat čas pobývat se zvířaty v divočině?

 

 

 

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice formace - teologie těla se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář