3. O dokonalé poslušnosti
1 Pán v Evangeliu říká: Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem [311]; 2 a Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho [312]. 3 Ten člověk opouští všechno, co má, a ztrácí své tělo, který sám sebe v poslušnosti zcela vydává do rukou svého představeného [313]. 4 A cokoliv dělá a říká, o čem sám ví, že to není proti vůli [představeného], a pokud je dobré to, co činí, to je pravá poslušnost. 5 A kdyby podřízený viděl, že něco je pro jeho duši lepší a užitečnější než to, co mu nařizuje představený, ať to své dobrovolně obětuje Bohu; a místo toho, ať se snaží splnit to, co chtěl představený. 6 Neboť toto je poslušnost z lásky [314], protože vyhovuje Bohu i bližnímu.
7 Pokud by však představený nařizoval něco, co by bylo proti jeho svědomí, i kdyby ho neposlechl, přece ať ho neopouští. 8 A jestliže by od některých byl za to pronásledován, ať je ještě více miluje kvůli Bohu. 9 Neboť kdo spíše vydrží pronásledování, než aby se chtěl od bratří oddělit, zůstává skutečně v dokonalé poslušnosti, neboť dává svůj život [315] za své bratry.
10 Jsou totiž mnozí řeholníci, kteří pod záminkou, že vidí věci lepší než to, co jejich představení nařizují, se ohlížejí zpět [316] a vracejí se ke zvratkům vlastní vůle [317]. 11 Jsou to vrazi a svým špatným příkladem uvádějí v záhubu mnoho duší.
STRUČNÝ KOMENTÁŘ k napomenutí SVATÉHO FRANTIŠKA br. Cyril Jaroslav Brázda, OFM
Říkají o poslušnosti, ze strany toho, komu se přikazuje a jsou svatým Františkem doporučovaným jednáním na problém předestřen v napomenutím Ideál poslušnosti nespočívá podle svatého Františka pouze v plnění příkazu a ani se jím nevyčerpává, ale v iniciativě nejednat proti vůli představeného, pokud to, co se koná je (zároveň) i dobré (→ 3,4). Ideálem tedy není pasivní; ale aktivní poslušnost nebo také osobní tvořivost neboli kreativita, vložená do vůle představeného. Svatý František jde ještě dále – pokud se vidí cosi lépe a užitečnější pro svou duši jako to, co se nařizuje, má se to dobrovolně obětovat Bohu a usilovat splnit, co se nařizuje (→ 3,5). Jednat jinak (proti tomuto napomenutí), považuje svatý František za okukování se zpět (→ Lk 9,62) a za pohoršení rovné zlu vraždy, protože špatným příkladem přivádí mnohé do záhuby (→ 3,11).
Takový obsah poslušnosti je však pohoršením, pokud není smyslu pro Boží věci, jen pro lidské (→ Mt 16,23). Svatý František v napomenutí doporučenou poslušnost nazýváposlušností z lásky (→ 3,6) a je i formou a způsobem chudoby, protože pro Pána ještě vše neopustil ten, kdo si ponechal měšec svévole (→ 2Cel 140). Na pozadí tohoto Františkova Napomenutí nelze nevidět touhu a úsilí následovat Pána Ježíše Krista, který nehledal svou vůli (→ Jan 5,30), zřekl se sebe sama (→ Flp2, 7) a stal se poslušným až k smrti (→ Flp 2, 8).
Svatý František je realistický; zabývá se i problémem “námitky svědomí” (→ 3,7-9). V této souvislosti je vhodné si uvědomit, že svědomí (syn-eidésis, takže celkem-myšlení;především s Bohem) je autentickou normou řízení, pokud je přiměřeně formováno a souhlasí s Boží vůlí *. Často se totiž zaměňuje individuální (individualistický) způsob myšlení se svědomím a to je velké nedorozumění a omyl. Řeholní poslušnost není obvykle spojena s volbou mezi dobrem a zlem, ale mezi dobrým a lepším … v případě, že určité rozhodnutí (představeného) je méně dobré, neznamená, že je špatné a proto nelegitimní čili nezávazné …
* Člověk se má řídit svým jistým svědomím, ačkoli by bylo mylné; má však usilovat, aby jeho svědomí nebylo pouze (subjektivně) jisté ale i (objektivní) správně. Nezřídka se (totiž) stává, že se svědomí mýlí z nepřekonatelné nevědomosti, aniž že by ztratilo svou důstojnost. To, pravda, nelze říci tehdy, jestliže se člověk málo stará hledat pravdu a dobro a když hříšné návyky postupně zaslepí svědomí (→ GS 16).
– 4 -… Může však nastat situace (a právě o té se zmiňuje svatý František) když představen přikazuje něco
- protikladné Božím přikázáním
- protikladné partikulárního práva (konstituce nebo stanovám)
- přinášející vážnou a nepochybnou škodu (tomu, kdo má poslechnout nebo třetí osobě)
… V těchto případech (a pouze v těchto) poslušnost nezavazuje: žádný člověk není poslušností vázaný poslechnout někoho v tom, kde se páchá přestupek nebo hřích (→ NReg 5,2; LVK 8,41), jinak odmítnutí poslušnosti způsobuje často velkou škodu pro pohoršení (→ 3,11) a jednotu společenství. Svatý František doporučuje následující chování se: “ať ho (představeného) neposlechne, ale ať ho neopouští. A kdyby ho někteří za to
pronásledovali, ať je ještě více miluje kvůli Bohu. Neboť, kdo raději podstoupí pronásledování, než by chtěl být oddělen od bratrů, rozhodně zůstává v dokonalé poslušnosti, neboť dává život za své bratry “(→ 3,7-9) a sám svatý František dával v tomto smyslu příklad (→ 2Cel 188) a hovoří i to, že “mezi dary, které mu milostivě udělila Boží dobrota, je i milost, že by hoc i novice, který je jen hodinu v Řádu, poslouchal, pokud by mu byl dán za gvardiána, stejně horlivě jako nejstaršího a nejzkušenějšího bratra. Podřízený nemá vidět ve svém představenou člověka, ale toho pro lásku kterého je poddaný. Čím méně je představen hoden úcty, tím Bohu milejší je pokorná poslušnost vůči němu (→ 2Cel 151).
