Napomenutí sv. Františka – O hříchu závisti

8. O hříchu závisti, kterému se musíme vyhýbat
1 Apoštol praví: Nikdo nemůže říci: Ježíš je Pán, než jen v Duchu svatém [327]; 2 a: Nikdo nečiní dobro, není ani jeden [328]. 3 Kdokoli tedy závidí svému bratrovi nějaké dobro, které Pán v něm mluví a koná, dopouští se hříchu rouhání, protože závidí samotnému Nejvyššímu [329], jenž mluví a koná každé dobro.

STRUČNÝ KOMENTÁŘ k napomenutí SVATÉHO FRANTIŠKA br. Cyril Jaroslav Brázda, OFM

Závist je “přešlap” proti pokoře *, protože se nesnáší, že kdosi je “větší” i proti chudobě, neboť jde o žádostivost mít to, co má jiný spojenou s nepřejícností jinému; čili “přešlapů” proti ctnostem, které obzvláště ležely svatému Františkovi na srdci, neboť tvoří základ povolání být menšími … když totiž do regule napsal: “(bratři) mají být menší”, vysvětloval to takto: “chci, aby se toto (naše) bratrstvo nazývalo řádem Menších bratří.” a jak skutečně menší, podřízení všem, vždy hledali pro sebe obyčejnou práci a málo hodnocenou službu ... tak chtěl stavět na jisté půdě pravé pokory … duchovní stavbu ctností(→ 1Cel 38)

* Závist je, dalo by se říci, prehistorických hříchem; je hříchem samého ďábla – satana, otce lži a vraha lidí od počátku (→ Jan 8,44) neboť závistí ďábla přišla na svět smrt (→ Mudr 2,24). Zlý duch dokáže napodobit všechny dobré skutky, které navenek děláme, co se však týká lásky a pokory, tam je zcela poražen (→ Vita Sanctae Melaniae, 43) … Svatý František na “dobro, které Pán mluví a jedná skrze bratry” odpovídá upřímnou radostí: “… když se k němu dostala duchovní vůně (svatosti) jeho bratrů (žijících v poustevně ve Španělsku), byl u vytržení v Boha av duchu jásal … a byl rozechvělý radostí. Zajásal v chvalozpěv, jakoby jeho jedinou slávou bylo slyšet o svých bratrech!  Žehnejte tím bratrem svým největším požehnáním a zvláštní milostí posvěcuj všechny, kteří své sliby plní a jsou svému Řádu na čest. ” (→ 2Cel 178)

 

Napsat komentář