Otec Jeroným – Blaženost, kontemplace a kontemplativní život (soukromé výpisky -nakl Triáda, edice delfín)

Pochopit do hloubky pojmy v nadpisu, lze jenom se zřetelem k historickému vývoji řeckého a křesťanského myšlení.

Blaženost

Řecko: Blaženost se jeví jako intelektuální a uskutečňuje se poznáním.

Křesťanství: Blaženost se rodí z lásky. Přináší živou bytost, přítomnost Boha. Boží láska má všechny rysy přátelství. Oba vědí o své vzájemné náklonnosti, opětují si lásku, chtějí být spolu co nejčastěji, chtějí si vzájemně činit dobro.

Kontemplace:

Protože Řekové i křesťané používají totéž slovo (kontemplace), ačkoliv pro každého z nich má jiný význam, vznikají zmatky. Existuje kontemplativní život vědce a kontemplativní život křesťana. Křesťanská kontemplace patří do řádu lásky.

Kontemplace je jistý stupeň modlitby, která se vyznačuje tím, že se Bůh temným (nemusíme o tom vědět) způsobem sděluje duši a probouzí v ní lásku. Kontemplace je tedy láska k Bohu, kterou Bůh vložil do srdce. Je dokonalým dílem Božím. Je to jistý stupeň spojení s Bohem, k němuž člověka přivádí sám Bůh a jeho prostřednictvím se člověk stává jeho důvěrným přítelem. Ve zvlášť ve šťastných okamžicích má podobu pozorného a milujícího ticha. Je to modlitba, během níž se Bůh sdílí duši (I když si to neuvědomuje) a vyvolává v ní lásku. (Gal 4,6 a Řím 8,26 a 5,5). Při skutečné kontemplaci začíná v duši hořet plamínek lásky k Bohu a jeho původ je božský. Kontemplace je darem a spojuje duši s Bohem v lásce, kterou kontemplace do duše vlévá, a v milující modlitbě, kterou v duši probouzí. Sv. Terezie od Dítěte ježíš (dějiny duše) : „V srdci církve budu láskou…“

Podmínky k důvěrné Boží blízkosti:

  • Musí věřit, že dar kontemplace existuje a nesmí být spoután žádným intelektuálním či duchovním postojem. Je třeba vědět, že Bůh pokaždé neobdaruje.
  • Hodně času věnovat osobní modlitbě i mimo to co pokládá za své povinnosti. Neustálá modlitba
  • Dělat vše pro to, aby se nerozptyloval.
  • Bude používat jednoduché prostředky (výpisky z duchovní četby, ale ne proto aby je promýšlel)
  • Je srozuměn, že jednoho dne se rozpadnou všechny jeho úvahy a plány v prach.

Co jsou ony krátké odmlky, jimiž máme prokládat svou modlitbu? Jhak se má duše chovat při modlitbě?

„Upřeme pohled plný lásky na Boha, ale nepřistupujme k němu s touhou, aby nám dopřál něco konkrétního zakoušet či nám něco určitého sdělil.“ (Dom Chevalier)

„Duše nevyvíjí žádnou činnost, její láskyplná pozornost je obrácena k Bohu (nejčastěji ve svatostánku), nesnaží se nic pochopit ani uvidět, stačí jen, když se odevzdává Bohu.“ (Terezie. Výstup na Karmel)

„Být pozorný, prostý, uctivý.“

„Duše zůstává pokojná, pozorná a ochotně se otevírá Božímu působení.“

„Duše čerpá ze své víry klid, aby mohla spočinout v pokoji a lásce.“ (Sv. Jan od kříže)

Obsah výše uvedených vyjádření je zcela totožný. Vyberme si ten, který je pro nás nejsrozumitelnější.

Jde o postoj, který je tak prostý, že duše bude mít stále nutkání věci komplikovat, vyplnit odmlky vědomím toho, co dělá, místo aby se odevzdala v prostém očekávání, které není ani prázdnotou, ani činností, ani zakoušením nějakých pocitů, ale pouze tím, co vyjadřují slova: prosté očekávání.

Je potřeba jen přijmout Boží působení v nás s vědomím, že se ho nemáme snažit: ‚pociťovat’. Tuto pozornost nazýváme láskyplnou, abychom ji odlišili od pozornosti čistě intelektuální nebo od pozornosti motivované zvědavostí či naplněné lhostejností. Má-li však být skutečně láskyplná, není vhodné, abychom cítili, že Boha milujeme – to by totiž znamenalo, že svůj pohled upíráme na sebe, zatímco má být obrácen k Bohu. Tato pozornost bude skutečně láskyplná, pokud vzejde z několika střelných modliteb (např.: Bože přitáhni mou duši. Jen tebe hledám Bože.) Nic jiného není třeba.

 

 

Napsat komentář