Jak často, my sekulární Františkáni zapomínáme na to, že sv. František se na svoji životní pouť vydal skrze modlitbu. Když usilovně o samotě hledal Boha, setkal se s ním nakonec před křížem. Ale ani pak František nikdy neopustil svoji vnitřní modlitbu. Jak často vyhledával samotu, kde přebýval se svým Pánem, si může každý zjistit z františkánských pramenů. Myslím, že to bude více jak polovina jeho života s Pánem. S Pánem při vnitřní modlitbě, projednával např. všechny své starosti o své bratry, které mu Pán daroval. V modlitební skupině např. sepisoval své dopisy a řeholi.
Je tu však jeden problém. Žil o tři století dříve než Terezie z Avilly a nedostal od Pána příkaz, aby pospal svoji vnitřní modlitbu. Jeho úkol byl jiný. Měl opravit církev, a proto musel být v církvi mnohem viditelněji přítomen a jeho životopis se zabývá spíše jeho vnějším životem, který žil na základě vnitřní modlitby. Věřím však, že jeho popis vnitřní modlitby by byl stejný, jak jej popisuje otec Jeroným v trapistickém klášteře (viz výpisky na jiném místě) či stejný, jak je popisuje v ženském provedení Terezie z Avilly.
Proto bude užitečné získat podněty právě z následujících výpisků, které jsem pro sebe udělal z knihy karmelitána P.V. Kohuta. A pro ty, co chtějí učinit rozhodnutí pro vnitřní modlitbu bude užitečné po absolvování Institutu františkánských studií, absolvovat i kurz vnitřní modlitby, který karmelitáni pořádají pro všechny křeťany.
Pavel Vojtěch Kohut – Slabikář vnitřní modlitby po způsobu sv. Terezie z Ávily
Co udělat, abyste se skutečně vydali cestou k prameni živé vody? Musíte si stanovit dobu a místo konání vnitřní modlitby a od samého začátku tomu být věrni. Alespoň půl hodinu denně.
Vnitřní modlitba není podle mého nic jiného než styk přátelství, časté přebývání o samotě s tím, od něhož víme, že nás miluje, sv. Terezie (život 8,5)
Neobávejte se přátelského jednání s Bohem. Není v tom nic troufalého, naopak, on sám nás k tomu nabádá.
Setrvávejte v rozmluvě a intimním sdílení s ním. (sv.Terezie život 13,11)
Vztah s Bohem i forma vyjádření se budou časem měnit. Vaše přátelství se bude prohlubovat.
Vnitřní modlitba není intelektuální žonglování, ani virtuální kino naší fantazie. Neznamená to však nemyslet na nic (propagoval František z Osuny). Je třeba mírně používat rozum ale ne po celou dobu modlitby. Je potřeba hledat Ježíšovu přítomnost a všechno s ním sdílejte. Jestliže jste veselí, hleďte na něho jako na vzkříšeného, jste-li v utrpení, hleďte na něho cestou do zahrady.(sv. Terezie C 26,4)
Rozum ať zabrání přehnaným citům (sv. Terezie) Boha máme milovat celým srdcem, celou duší, celou svou silou a celou svou myslí. Úspěch nespočívá v mnohém přemýšlení, nýbrž v mnohém milování. (sv. Terezieh1,7) Dělejte to. Co ve vás bude probouzet lásku (sv. Terezie H1,7)
Nejvíc ve mne probouzí lásku k Bohu to, když si uvědomím, že on se na mne dívá s láskou.
Dejte se do přemýšlení o nějakém úryvku z Pašijí. Rozum hledá motivy, kterým se dá rozumět…(sv. Terezie)
Je potřeba si předem zvolit evangelijní úryvek, o kterém chceme rozjímat. Důležité je, abyste mohli vstoupit dovnitř, ztotožnit se s některou z postav. Z vašeho úsilí se však nesmí vytratit Kristus. Časem si vytvoříš svůj seznam takových úryvků. Účelem je však být s Kristem. Je potřeba obnovit vědomí Kristovy přítomnosti (ne svojí fantazií, či rozumem, ale touhou). Kristus je přítomen v našem nitru. Je nutno prodlévat před Kristovou tváří.
Před problémy a těžkostmi nelze utéci a nebylo by to ani v pořádku. Vnitřní modlitba není oáza v poušti. My potřebujeme svůj život přinášet před Pána. Vnitřní modlitba neslouží jen k rozjímání Ježíšova života, nýbrž je to také místo rozlišování našeho vlastního života před Bohem. Protože nevíme, v jaké situaci se ocitneme, je dobré mít sebou po ruce úryvek evangelia o ktrém chceme rozjímat.
K modlitbě není potřeba soustředění, ale františkánské usebrání ano. Duše posbírá všechny své mohutnosti a vstupuje do svého nitra se svým Bohem. Mohutnostmi jsou naše schopnosti, jak smyslové (zrak, sluch čich, chuť, hmat a představivost) tak duchovní (rozum, paměť a vůli) a všechny je zaměříme na přítomnost Pána ve svém nitru. Stáhneme se do sebe. Více se zaměříme na to co se děje v nás, než co se děje vně.
Jak? Vhodná pozice těla, technika dýchání, vnímání prostředí. Konkrétní gesta. Přivřete oči, trpělivě snášejte své představy, naslouchejte slovům uvnitř, a klidně s ním i nahlas promlouvejte. Nechte se k němu volně unášet.
Pána nám nikdo nemůže vzít ani v rušném okolí. On je v našem nitru neustále. Můžeme mít velkou úctu k Pánu, který si vybral mne jako palác, kde přebývá a následně si uvědomíme, že takto přebývá i v ostatních lidech. Je potřeba se i na ně dívat s velkou úctou. To vše z ní krásně, dokud s tím nezačnete. Pak narazíte na svoji roztržitost, vyprahlost a tělesné či duševní indispozice.
Problémem není roztržitost sama, ale to jak se k ní postavíme. Je potřeba se jí nevšímat. Zaostřete na Pána. Roztržitosti zůstanou nezaostřené, v pozadí. Naše vyprahlosti nás uvádějí do reality. Víme, na čem jsme. Naše námaha ani ve vyprahlosti nepřijde nazmar.
Někdy je správné si na pár dní od vnitřní modlitby odpočinout.
Na vnitřní modlitbu je třeba se připravovat, stejně jako na setkání s prezidentem. Je třeba si z Písma vybírat takové pasáže, které nás osobně angažují, které nás nenutí k teoretizování, rozumování, ale k setkání s Pánem. Najděte v evangeliích své oblíbené postavy. Připravte si text už večer, v klidu si jej přečtěte a přes noc nechte nakynout. Před vlastní meditací se uklidněte, ztište, useberte (do vody v horku také neskočíte hned). Úryvky, které vás nelákají, jsou připravené vás přivést do vašich 13. komnat.
Když se modlíme, promlouváme k Bohu, když čteme posvátné texty, nasloucháme mu (sv. Ambrož) To co nám Bůh chce říci, je zapsáno v Písmu. Boží slovo je pro nás milostný dopis od něj. Boží slovo ať hojně přebývá ve vašich ústech a srdcích. Ježíš je Cesta, Pravda a je Život. Abychom Slovo přijímali jako Život, potřebujeme Lásku. Skutečná pokora spočívá v tom, že kráčíme v pravdě. Když vytrváme v jeho slovu, jsme jeho opravdovými učedníky. Písmo přijímáme s postojem hluboké víry, v důvěře. Budeme-li si připomínat Ježíšova slova ve vnitřní modlitbě, stanou se nám slovem na cestu. (např. si lze opakovat slova: „To jsem já, nebojte se.“
Všechny problémy řešte s Ježíšem. Buďte pravdiví. Otevřete mu upřímně své srdce. Mluvte s ním od srdce k srdci. Před Bohem odložme své masky. Jen svatým nesrůstá maska s obličejem. Svému srdci dejte přednost i před připraveným biblickým úryvkem k meditaci. Sdílená bolest je poloviční, sdílená radost je dvojnásobná. Když nenajdeme jiného viníka, často sedí na lavici obžalovaných Bůh. Hádá ní se s Bohem, je často jediná cesta k hlubšímu poznání a porozumění. Bůh je pokorný a proto neváhá na sebe vzít úlohu hromosvodu.
A tak někdy nejprve mlčím, pak Pánu vyčtu jeho domnělá provinění, pak pláču, pak nahlédnu, jak jsem Pánu křivdil a omluvím se mu.
Je však třeba také naslouchat Pánu. Musíme zmlknout. Máme dvě uši a jen jedny ústa. Zpočátku se nám to bude dařit jen krátce. Někdy se nám zdá, že Bůh mlčí. Je to proto, že očekáváme příliš veliké věci. Pán k nám někdy promlouvá až po konci vnitřní modlitby a to zprostředkovaně. (druhá osoba, kniha, událost). Pokud nám opravdu Pán něco vnuká, je moudré si to nejprve ověřit u svého zpovědníka, duchovního vůdce nebo představeného.
Nejdokonalejší způsob jak s vámi bude Bůh komunikovat je mlčení beze slov. Po dlouhé praxi s biblickými úryvky, rozmlouváním od srdce k srdci, je potřeba prodlévat také v tichu před Boží tváří.
A co když jsme prázdní? Může to být způsobeno mnoha faktory: tělesná či duševní únava, duchovní vyprahlost, psychická porucha (melancholie).
Znázornění: věčnost není nekonečné plynutí času, nýbrž je to ustavičné nyní. Problémem není jak vyplnit při prázdnotě vnitřní modlitbu, ale jak být v tuto chvíli přítomen.
Pokorně přijměme své omezení. Bůh od nás neočekává výkony. Svou neschopnost trpělivě odevzdávej Bohu. Prodlévejte před Bohem, i když podřimujete, či tupě zíráte před sebe. Garantem modlitby vždy zůstává Bůh.
Modlitba, která nenapomáhá cnostem, je nebezpečná tím, že nás může uvrhnout do duchovní iluze. Vnitřní modlitbou neděláte nic pro Boha. Mnoho modliteb by mělo ústit do konkrétního předsevzetí. Boží slovo není určeno k diskuzi, ale k akci. (Kardinál Tomášek). Pohodlí a modlitba nejdou dohromady (s. Terezie) Když nás k tomu Bůh pobídne, dejme si předsevzetí.
Je potřeba si najít k sobě ty, kteří také pustili do svého života vnitřní modlitbu. Potřebujeme se sdílet o své vnitřní modlitbě. Pět zásad: sdílejte se svobodně. Sdílejte jen to, co jste prožili. Nereagujte na sdílení druhých. K obsahu sdílení se nevracejte, pokud o to nejste požádáni. Plody: Solidarita a vzájemná podpora. Vzájemné poučení. Obrana před negativními reakcemi. Růst v sebepoznání a duchovní pokrok. Růst v pokoře a lásce.
Pro vnitřní modlitbu je třeba si udělat prostor (jezinky) Marta proto zpočátku slouží Marii. Jakmile se váš životní způsob začne oddávat vnitřní modlitbě, je třeba aby marie posloužila Martě. Vnitřní modlitba nás začne dávat k dispozici pro druhé. Marta a Marie musí kráčet spolu.
Nechte si modlitbou mluvit do života. Láska nikdy nezahálí. (Jan od Kříže). Časem však dochází k únavě, ke krizím. Buďte dál k dispozici. První krok jste už udělali, když jste se zavázali ke vnitřní modlitbě. Druhým krokem je hygiena vaší duše. Cenzura vnějších vjemů (televize, knihy….). Nasměrování k tomu co je podstatné. (nerozptylovat se, dělat jednu věc – např. jíst a nedělat už nic jiného) Vnitřní pozornost k sobě (zosobňovat i věci- např. bratr slunce a také vnímat sebe i druhé – to se můžeme učit od žen) Třetí krok je převrátit s Kristem celý život naruby.
Stojí to opravdu za to?
Tenká nebo tlustá niť, kterou je pták přivázán mu nedovoluje létat. Letu brání i ta tenká niť. Kdo se nenechá unášet žádostmi, poletí pak lehce podle svého ducha. Dostanete stonásobná zisk. Nebojte se Boha ptát, jestli to stojí za to, odpoví vám.
Jak má žít člověk modlitby?
Má mít ke všem přátelskou lásku, která se projevuje konkrétní pomocí. Zejména k našim spojencům v modlitbě. Jedná se o lásku nadpřirozenou, která překračuje omezení sympatií a antipatií, sobeckých sklonů, zištnosti. Je to láska která napodobuje kapitána Lásky, Ježíše.
Má se odpoutat od zbytečných přítěží. Čas od času je potřeba probrat náš „šatník“. Omezit kontakty s některými lidmi. Od věcí. Odpoutat se sami od sebe (láska k tělu, ke zdraví, vlastní cti a dobré pověsti, snahy ospravedlnit se, od toho abychom sebe považovali za ubohé – každý máme mnoho dobrého, čím se můžeme chlubit.)
Mlčení, samota a ústraní jsou pro rozvoj vnitřní modlitby zásadní. Samota nám pomáhá zbavit se vnějších podnětů. Samota je vyplněna přítomností s Bohem. Je to samota s ním. Najdeme sebe sama v jeho přítomnosti. Ježíš se často modlil o samotě.
Neutíkejte však před lidmi! Modlitebníci si mají pomáhat. Potřebujeme se vzájemně krýt. Společně snáze překonáme únavu, pokušení modlitbu vynechat. Povolání k životu vnitřní modlitby je vždy povoláním v církvi a pro církev. Naše modlitby mají pomáhat druhým. Nestraňme se lidí, které nám Bůh posílá do cesty.
Každý si musíme vytvořit vlastní styl života, který nám padne. Vybírejme si za vzory oboustranně rozvinuté osobnosti. Svůj modlitební styl života budujte ve shodě s vlastním stavem (ohled na povinnosti). Snažte se být disciplinování a metodičtí (nebuďte chaotičtí). Učte se rozlišovat v napjatých situacích (vyváženost).
Buďte připraveni na příchod vlité, mystické modlitby. Nezabydlete se v stereotypech. Ať vaše láska zraje. Mějte svobodu ve výběru metod. Nezabydlete se pouze v jedné. Něco jiného jsou zdravé návky a něco jiného mechanické stereotypy. Pokud je zvyk živen láskou nestane se stereotypem. Časem přejdete od modlitby, která je ve vašich rukou k modlitbě nadpřirozené, Bohem vlité. Objevíte, že od začátku je Pánem vašich setkání, Ježíš a že chce, abyste mu předali své opratě. Je potřeba čekat, nelze to vyvolat. Jsme obdarováni kontemplací a na nás je v ní setrvávat, nechat odpočívat své mohutnosti a přijímat to co dělá Bůh. Stále více vstupujeme do svých hlubin, do sjednocení s Bohem až do duchovního manželství.
