Rozjímání v praxi

Richard Rohr OFM:

V roce 1998 jsem strávil tři dny ponořený do života, ducha a služeb komunity matky (nyní svaté) Terezy (1910-1997) v mateřském domě v Kalkatě – rok po její smrti. Sestry v komunitě žili konzervativní ale plně současnou formu náboženského života. Nepotřebovali mít zajištěné bezpečí, nepotřebovali znát odpovědi a ani řád jak vidíme v mnoha tradičních hnutích na Západě. Žili uprostřed nepořádku. Všechny hodina po hodině spojené s Bohem. Žili úžasnou a vzácnou kombinaci naprostého zakořenění v Bohu a zároveň v neustálé nejistotě, tak jak je to charakteristické pro evangelium. Neztrácely čas napravováním toho co je s ostatními špatně, nesnažili se chyby ovládnout. Místo toho veškerou energii věnovali tomu, aby Bůh opravoval je. Nechávaly se proměňovat a z této pozice nesly bolesti světa, protože byly přesvědčeni, že i to je bolest Boží. Takovou spiritualitu jsem viděl málokde.

Já osobně i po padesáti letech tohle nedokáži. Rozjímat ve chvíli, kdy jsem nechráněn, nezabezpečen. Nejprve reagují mé obavy, můj úsudek, moje analytická část mysli a chci mít nejprve okolí pod kontrolou. Mé falešné já chce mít vše od kontrolou.

Když mám dobrý den, tak se mi to daří lépe a mohu začít s kontemplací hned. Ale obvykle to tak není a proto chápu tradici, že pro modlitbu církve určila jasné intervaly – ráno, poledne večer a před spaním.

Nejprve se musím tedy učit žít bez ochrany mého falešného já, stejně jak to dělaly sestry matky Terezy. A přistupovat k darům (jako je moje osobní kritické uvažování, náročné srdce a netrpělivost) jako ke kletbě. Někdy je ale zase naopak potřebuji. A tak je to i s mým učením kontemplace – učí mne anděl i démon. Oba mne posunují vpřed. Oba umožňují najít své pravé já.

Moje první já je nejprve zaneprázdněno pocity, uvažováním jak mám reagovat, jak získat kontrolu. Teprve, když pocity opustím, souhlasím s tím, že jsem nechráněný a pak nalézám své druhé já.

Ve druhém pohledu se konečně spojuje obojí – kritické myšlení i soucit. Stojí za to čekat, protože až teprve druhý pohled vidí plně a pravdivě. Vidí sebe, druhého a dokonce i Boha na vlastní oči, jsou to oči soucitu, které nás vždy podněcují k pokoji a dobru. Zároveň ale v ten okamžik neodmítám nezbytnou jasnost kritického myšlení. Je tedy normální že začneme s dualistickým myšlením a poté přejdeme k osvícení bez dualismu..

Napsat komentář