XIII. neděle v mezidobí – Dotkla se ho… vzal ji za ruku…

Mdr 1,13-15;2,23-24
2Kor 8,7.9.13-15
Mk 5,21-43
Dotkla se ho… vzal ji za ruku…
Mk 5,27.41
Dnes nám evangelista Marek vypráví o události, v níž se kříží dva lidské osudy. Jeden životní příběh prostupuje druhým a jejich hlavními představiteli jsou vedle Ježíše dvě ženy. Obě procházejí obtížnou situací, utrpením, možná tím největším utrpením, které může člověka vůbec postihnout: na jedné straně předčasná smrt, na straně druhé absolutní osamocenost.
Jairově dceři je dvanáct let. Dvanáct bylo izraelských kmenů, dvanáct je apoštolů, které si Ježíš povolává… V biblické symbolice je dvanáctka číslem lidské plnosti. Dívka byla v „plnosti“ svého mládí, v rozkvětu života. Teď ale onemocní a umírá. A rodiče zakoušejí asi ten největší strach který lze zakusit: strach ze ztráty svého dítěte. A tak jde Jairos za Ježíšem a ten vstupuje do jeho života, do jeho příběhu. Bůh není vzdáleným Bohem, který by prostě jen řekl: Musíš přijmout Boží vůli a hotovo! Ne, Ježíš se vydává s Jairem na cestu a říká mu: „Neboj se, jen věř!“ (Mk 5,36). Jenže jak jen by bylo možné nemít strach, když do života člověka vstoupí smrt a vezme mu to nejdražší, co má?! Podle Ježíše ale není opakem strachu odvaha, kterou by musel člověk namáhavě vydolovat z hloubi duše, ale víra. „Neboj se, jen věř!“ Víra je ten nejlidštější skutek, který se staví proti opuštěnosti a smrti. Znamená přilnout k Pánu, jako dítě lne k matce. A tak přijdou k domu a tam jsou shromáždě-ni příbuzní, pláčou a naříkají (srv.: Mk 5,38). Ježíš se k nim obrací a říká: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí“ (Mk 5,39). A oni se mu posmívali… Před chvílí plakali a teď se vysmívají (jako by se asi i dnes mnozí vysmívali nám, kdybychom začali ve škole nebo v práci mluvit o své víře v posmrtný život, o nesmrtelné duši, o vzkříšení těla…). Ježíšova bolest nad smrtí člověka je ale autentická. Vezme dítě za ruku, i když bylo zakázáno dotýkat se mrtvých, a řekne: „Talitha kum! – Děvče, vstaň!“ (MK 5,41). A ona vstane a chodí. Je třeba dovolit Ježíši, aby se nás dotkl, a my tak měli plnost života, a je třeba se dotýkat beznaděje lidí, aby mohli povstat znovu k životu.
A pak druhý příběh: žena, která už dvanáct (!) let trpí krvácením. Krev obsahovala podle tehdejších představ život. Proto se jí člověk nesměl dotýkat. Dvanáct let byla tato žena nečistá, dvanáct let, co nemohla vstoupit do Chrámu, co ji nemohl manžel obejmout, co se jí nemohl nikdo dotknout. Zakouší obrovskou samotu, ztráta krve je ztrátou života. Pomyslí si tedy: Když se dotknu Ježíše, budu uzdravena. A Zákon je postaven na hlavu: ne ona, nečistá, nakazí, znečistí Ježíše, ale Ježíš „nakazí“ ji! A vrací jí život, plnost života. Je třeba se dotýkat Ježíše, abychom měli plnost života. Dotýkat se ho v Písmu, ve svátostech, v eucharistii, ve společenství, v přírodě, v chudých…
I v nás může umírat život, i ve mně může ochabovat to, co je pořád mladé, v plnosti života, autentické, i můj vnitřní život se může pomalu vytrácet. A Ježíš tak i nám dnes říká: Talitha kum! Povstaň! Neboj se! Věř! Stojí to za to! Bojuj! Já jsem Bůh živých, ne mrtvých!

Napsat komentář