Pravá bohoslužba pro mne znamená vztah.
Najdi dveře svého srdce a zjistíš, že jsou to dveře Božího království (sv. Jan Zlatoústý)
Modlitba se rodí z poznání, že svět má své hloubky.
Pro modlitby je zásadní setkání.
Setkání je pravdivé jen tehdy, když jsou pravdivé obě osoby, jež se setkávají.
Je-li náš obraz Boha pokřivený, změní to naši modlitbu.
Pasáže, které nás v Písmu odpuzují, jsou měřítkem naší vzdálenosti od Boha.
Můžeme se naučit jít životem ve stavu usebranosti. Toho docílíme tréninkem.
Vezmi si text a rozvažuj o něm hodinu za hodinou, den za dnem, dokud nevyčerpáš všechny možnosti.
Meditace je myšlenková činnost, zatímco modlitba je odmítání myšlenek.
Meditace je myšlení pod vedení Bohem, abychom pochopili pravdu.
Měli bychom být otevření doslova jako hračka v ruce Boží.
Žijeme z toho, co nám nabízí život, málokdy z hloubky v sobě.
Modlitba je náš pokorný a kající výstup k Bohu.
Chceme-li se modlit se svobodným srdcem, musíme se s Bohem smířit. Žít podle evangelia.
Obrácení znamená přestat se dívat všemi směry, ale jenom jedním. Všechno mimo Boha nemá cenu.
Bědování a litování není pokání. Pokání znamená obrátit se a jít správným směrem.
Boha nikdy nepoznáme úplně.
Bůh někdy mlčí, aby nás vyprovokoval k větší víře a dovedl k hlubšímu spojení.
Žádné setkání nedosáhne opravdové hloubky, pokud obě strany nedokáží mlčet.
Bůh musí být při modlitbě středem naší pozornosti.
Modlit se znamená nacházet se v Božím království.
Musíme odsunout mnoho věcí, aby byl Bůh na tom prvním.
Vždycky zůstane tajemství, které nerozluštíme.
Při vstupu do modliteb je třeba vybrat si modlitbu, která nám jde z celého srdce a celé mysli. Musí být pravdivá a musíme jí rozumět.
Pokud máme překážky, špatné nálady musíme k modlitbě přistoupit ne silou, ale mocí toho co už víme.
V našem zápase o modlitbu nemají emoce význam, ale síla vůle. Modlitbu měříme otázkou: plním Boží vůli lépe než dřív?
Máme v sobě dvě vůle. Vědomou a touhy naší přirozenosti. Starého a nového Adama v nás (Řím7,23)
Konání Boží vůle je odmítat sami sebe a dovolit Kristu, aby se stal naší myslí, naší vůlí a naším srdcem.
Mystický život je dar od Boha, sami jej dosáhnout nemůžeme. Od nás se očekává asketické úsilí.
Musíme ze svého života a ze vztahů vymýtit věci, které si sebou nemůžeme vzít na věčnost.
Opusť všechno a dostaneš nebe.
Půst je třeba, když kvůli jídlu ztěžkne modlitba.
Naše modlitby jsou způsobem boje proti všemu, co není Kristovo.
Modlíme se: přijmi můj úmysl, aby se stala tvá vůle, ne má.
Mlčení je klid mysli, srdce a vůle, ale zároveň je to živé mlčení člověka na stráži, který vnímá každý zvuk.
Nauč své tělo, aby bylo uvolněné a zaměřené k srdci. Aby nás neobtěžovalo.
Myšlenka: nejsem hoden se modlit, je pokušení. Modlitba očistí úplně vše.
Spontánní modlitbu nevylákáš otevřením kohoutku. Musí to být reakce na setkání, nebo úzkost.
Nauč se dostatek modliteb, abys ve správné chvíli našel tu pravou. V krušných chvílích nám přijdou jako dar z nebe.
Modlitba stability, je jednoduchá modlitba zaměřená na Ježíše, kterou neustále opakujeme.
Vstaňme ráno a obětujme Bohu. Naslouchejme Bohu, co nám říká a náš den bude požehnaný.
Schopnost prosit v modlitbě je zkouškou opravdovosti naší víry.
Dokud se nenaučíme být potichu a radovat se ze zázraku Boží přítomnosti, nikdy ho neuvidíme.
Je potřeba vnímat Boží přítomnost. Naučme se zbožné pozornosti a pokoře srdce. Pak s ním budeme i při práci.
Přizvěme Boha do každé situace.
Neznepokojujte se tím, že vám Bůh nedává, co chcete, dá vám něco lepšího.
I ten kdo se naučil rozjímavému tichu, nemá opouštět klasické modlitby se slovy.
Dějiny a věčnost jsou jedno. Jsme spojeni s živými i mrtvými. Láska je silnější jak smrt. Bůh není bohem mrtvých, ale živých. Modlíme se proto k Marii, ke svatým, i ke svým rodičům.
Pokora neznamená ponižovat sebe, ale vychází z pohledu na Boží slávu. Je to vědomí nesplatitelného dluhu vůči Bohu.
Otcové utíkali do pouště, aby porazili Nepřítele v síle Ducha svatého, neutíkali před světem.
Svatosti se můžeme účastnit jen jako součást těla Kristova.
Kostel je místo, které bylo posvěceno v znesvěceném světě. Je to místo, které jsme vybojovali pro Boží království.
Duši se neděje nic, čeho by se také neúčastnilo tělo. Tělo je naším spolupracovníkem.
Nikdy si nesmíme plést odpuštění se zapomínáním. Jedinou věc, kterou odpuštěním mažeme z historie, je hořkost, zášť, odcizení. Nemažeme však vzpomínku.
Všichni přicházíme z nicoty do věčného života. Kristus se však vtělil ze života Boha do smrti člověka.
Vzkříšeného Krista můžeme poznávat jako živého den po dni, stejně jako kdysi apoštolové.
Do poznání Boha vrůstáme postupně a budeme pokračovat na věčnosti. Vše co jsme poznali o Bohu dříve, se stává ve světle dalšího poznání skoro nepravdivé.
