7. Terciáři v období nesvobody a útlaku (1939 – 1989

   7.1Činnost III. řádu

Tak, jako celá naše společnost a naše církev i členové III. řádu v těchto letech výrazně trpěli. Zatímco však v letech 1939 – 1945 byla činnost církve i řádu omezována, pak v letech 1948 – 1989 byla přímo potlačována. Přesto však s pomocí Boží řád těchto 50 let přežil a mohl dále pracovat a rozvíjet se, jak je uvedeno v následující (páté) kapitole. Toto i následující období (až do roku 2000) bylo kromě jiných pramenů zpracováno i na základě dotazníků (viz příloha č. 21 a 22). Došlo celkem 33 odpovědí, mnohé s bohatým doplňujícím popisem. V následujícím textu je uvádím jako „Dotazník SFŘ“ a evidenční číslo, pod kterým je uložen v archivu Národní rady SFŘ.

Život v obcích – místních společenstvích

I za II. světové války vznikala nová společenství jako např. v Nivnici (okr. Uherské Hradiště), kde vzniklo jako samostatné v roce 1943. Od té doby vedli matriku i kroniku. Záznamy v kronice jsou až do 28. 9. 1969. V roce 1974 společenství dočasně zaniklo[1]. Řád působil i v Sudetech, jak uvádí ve svých vzpomínkách Marie Stoklasová[2]. Bratr Rada s manželkou ze společenství u P. Marie Sněžné skončil v pankrácké sekyrárně za to, že poskytl útulek židům (ze vzpomínek M. Cedrichové)[3]. Zajímavé i vysvětlující je sdělení ze Svinova: „Za změněných poměrů odevzdáváme pravomoce nad zdejší obcí terciářskou řádu Minoritů v Opavě“[4]. Obdobně na exercicii v roce 1940, které se konaly na Velehradě 17. – 21. 6. pro členky III. řádu bylo v pokynech: „Přineste s sebou cestovní (stravovací) lístky pro hostince, které obecní úřad zdarma vydává“[5].

Po válce se život v místních společenstvích částečně zotavoval. V Jablůnkově se zaktivizovali členové polské národnosti při klášteře sv. Alžběty pod vedením otce Škrdlíka OFM Conv. Po třídenních rekolekcích bylo přijato 120 sester[6]. V Olomouci evidují památky (barevné obrazy) na profesi svých členů z let 1946 – 1947[7]. V dalších letech byla církev potlačována na všech úsecích, včetně III. řádu. Přesto však dovedla žít i v těchto těžkých podmínkách, jak ukazují následující vzpomínky:

• Václav Vaško, obřad obláčky složil do rukou otce Jana. E. Urbana na dvoře mírovské věznice při vycházce[8].
• V Hradci Královém je uváděn poslední záznam v roce 1950 s tím, že ředitelem III. řádu byl jmenován Prof. Dr. Josef Hájek[9].
• V Třebíči – Jejkov uvádí pamětníci (bratři Zimmermanovi), že ještě v roce 1955 se konala měsíční shromáždění III. řádu s účastí 50 členů[10].
• Ve Volfarticích – Kamenném Šenově vzniklo společenství v roce 1952 a mělo pět členek. Ředitelem byl P. Zachariáš Tuček (Cap). Ten zde vedl i vizitace v letech 1975 a 1980 a přijal dvě členky[11].

Na řadě míst se dařilo přes veškeré zákazy pokračovat v činnosti. Tak v Českém Těšíně, kde byl III. řád založen v roce 1938 a měl 33 členů, se bratři a sestry scházeli po celou dobu jednak při měsíční adoraci před Nejsvětější svátostí, jednak na měsíčním setkání s kněžími[12]. Obdobně hovoří J. Tůma: “Když  nastoupil komunistický režim se svým pronásledováním, evidované obce, které byly pravidelně u klášterů a kostelů jednotlivých větví I. františkánského řádu, byly prakticky zlikvidovány nebo alespoň byla paralyzována jejich činnost, zatímco obce, které byly mimo objekty I. řádu, přežily a právě v nich III. řád existoval po celou dobu. Podobně jednotliví terciáři, kteří žili a působili mimo obce“[13]. K oživení řádu dochází pak až v 70. a 80. letech především zásluhou kněží prvních řádů, okolo kterých se shromažďovali terciáři (o tom viz oddíl 4.4 ??).

Sjezdy

V roce 1947 se uskutečnil XI. všeobecný sjezd terciářů všech františkánských rodin z Čech a Moravy. Sjezd se konal dne 23. srpna 1947 a to po 27 letech,

protože předchozí X. sjezd se uskutečnil v roce 1920. Ačkoliv předchozí terciářské sjezdy se konaly obvykle na Velehradě, tento se konal v Praze, stejně jako sjezd X. Dopoledne jednaly všechny tři obedience samostatně, odpoledne se pak sešli všichni společně. Dopolední jednání řídili vedoucí jednotlivých obediencí, a sice P. Dr. Evangelista Urban OFM, komisař III. řádu františkánské obedience, P. Norbert Škrdlík OFMConv., komisař obedience minoritské a P. Zachariář Tuček OFMCap, provinční delegát obedience kapucínské[14]. Další takovéto akce nebyly již možné. Toto byl jediný sjezd terciářů v tomto padesátiletém období.

Poutě

Na poutní místa – především na Velehrad, Svatý Hostýn, Svatý Kopeček a Svatou Horu, se putovalo po celou tuto dobu. Nešlo však o poutě velké, ale o poutě jednotlivců nebo malých skupin. Putování k hrobu Dr. Františka Noska do Poříčí se konalo každoročně a to především zásluhou terciářů shromážděných okolo P. Aloise Moce v Praze 4 a 10.

Zvláštní formou pouti byla etapová pouť z Levého Hradce na Velehrad, kterou od roku 1982 pořádali pražští terciáři pod patronací pana kardinála Tomáška. Pouť byla ve dvou větvích – české a moravské. Zúčastňovalo se ji 5 – 60 poutníků[15]. Vyvrcholením však byla pouť do Říma ve dnech 11. – 14. listopadu 1989 na Svatořečení sv. Anežky. Členové III. řádu se jí zúčastnili v hojném počtu jakou poutníci, ale hlavně jako členové organizačního výboru pod předsednictvím světícího biskupa A. Lišky.

Vydavatelská činnost

V roce 1939 vyšly „Promluvy při shromáždění III. řádu“[16]. V roce 1940 měli terciáři k dispozici následující tituly, které byly na skladě v administraci Serafínských květů v Olomouci:

• Ideály sv. Františka z Assisi
• Představení III. řádu
• Katechismus III. řádu
• Okružní list sv. Otce Pia XI. „Rite expiatis“ o sv. Františku
• Noviciat pro čekatele III. řádu
• Třetí řád sv. Františka a kněz
• Zlatý poklad III. řádu – odpustky
• Církevní hodinky k Panně Marii (výňatek z řeholní knížky)
• Písně ke sv. Františku
• Letáčky pro získávání nových členů pro III. řád: jinoši, dívky, ženy, muži[17]

V roce 1982 vyšly v Římě Františkánské prameny nákladem Velehradu křesťanské akademie. Do rukou františkánů v naší vlasti se dostávaly různými způsoby.

Posledním číslem Serafínských květů bylo č. 5 v roce 1941, poslední číslo Serafínského praporu č. 12 v roce 1948. V roce 1949 vyšla ještě Řeholní knížka[18].

7. 2. Duchovní zaměření – spiritualita

Ústředním a hlavním tématem byla eucharistie. Jí byly věnovány články v Serafínských květech ročníků 1939 – 1941. Eucharistie byla hlavní náplní činnosti jednotlivých společenství, jak se o tom výše píše ve zprávě z Českého Těšína. Terciáři se nejvíce scházeli při mši sv. a často další možnosti byli jen v krátkých setkáních na ulici po bohoslužbách. Je příznačné, že i Otec kardinál Tomášek nás v letech 1982 – 1989 povzbuzoval při příležitosti Cyrilometodějských poutí na Velehrad: „Nenaříkejte, že nic a nikam nemůžete. Kostely jsou otevřené, využijte toho. Klaňte se a rozjímejte s Kristem v eucharistii“. Obdobně byla eucharistie častým tématem na duchovních cvičeních, eventuelně exerciciích.

Dalším tématem byl apoštolát – přinášení zvěsti o Kristu do této společnosti. V padesátých letech byl velmi intenzívní ve vězeních, koncentračních táborech, v PTP a v dalším období pak v továrnách, dolech a na dalších pracovištích.

Františkánská spiritualita v tomto období samozřejmě neměla jednotný rámec. Jejími nositeli byly především kněží z prvních řádů, kteří pro své skupiny, skupinky a svěřence připravovali duchovní témata. Tak P. Alois Moc OFM přednášel a sepsal samizdatovou přednášku na téma Serafínská spiritualita. Dále pak připravil duchovní cvičení (většinou víkendové) na téma:

• Víra (1985)
• František a jeho cesta (1986)
• Blahoslavenství – Horská řeč (1987)
• Podobenství (1988)
• Modlitba Páně (1989)

Obdobně byla připravována a propracována témata pro jednotlivé ročníky cyrilometodějské pouti na Velehrad, včetně konzultací s otcem kardinálem Tomáškem – bratrem Antonínem, jak se nám představoval jako člen III. řádu. Duchovní program poutí měl svou pevnou strukturu v rámci dne.

Ranní modlitba, ukončená invokacemi: Svatí Cyrile a Metode, orodujte za nás! Svatý Prokope, oroduj za nás! Svatý Vojtěchu, oroduj za nás! Dále pak: radostný růženec na úmysl otce kardinála, bolestný růženec na úmysl poutníků a spoluúčastníků a za jejich potřeby, slavný růženec na úmysl sv. Otce a za potřeby celé církve (pokud možno latinsky). Ve 12.00 hod. Anděl Páně. Večer mše sv. (dle možnosti), večerní modlitba. Četba písma svatého Nového nebo Starého zákona, která se vztahuje k myšlenkám a událostem etapy.

Úvodním tématem v jubilejním roce 1.100 výročí smrti sv. Metoděje v roce 1985 bylo „Oni všeho nechali a šli za ním“ a ve zdůvodnění jak pokračovat v započatém díle sv. Cyrila a Metoděje se praví, abychom se aktivně podíleli na šíření Božího království:

• abychom českým a slovenským jazykem vzdávali Bohu čest a přinášeli mu oběti
• abychom vnášeli světlo víry do našich rodin, škol i pracovišť
• abychom si v našem národě vyprošovali kněžská a misijní povolání
• abychom si uvědomovali nutnost spolupráce slovanských národů a národů východní Evropy a abychom tyto problémy řešili v jednotě mezi sebou a v jednotě s Kristem
• abychom v duchu cyrilometodějské myšlenky naši společnost naplňovali činorodou touhou po míru, a zejména po spolupráci mezi východem a západem

V jednotlivých etapách tohoto ročníku bylo probíráno téma „Svatí Cyril a Metoděj dnešek a my“ z různých pohledů. V I. etapě víra, II. naděje, III. láska k Bohu, IV. láska k lidem, V. eucharistie, VI. církev, VII. rodina, VIII. vlast, IX. slovanské národy, X. Evropa, XI. misie[19]. Podpora otce kardinála Tomáška je uvedena v příloze č. 23 a 24.

Zkušenosti z těchto poutí byly pak v plné míře přeneseny i do duchovního programu pouti na kanonizaci sv. Anežky do Říma. Je třeba připomenout, že před touto poutí o posledním víkendu se v říjnu 1989 sešly desítky průvodců autobusů, jednotlivých vlakových vagonů v paláci Charitas v Praze a převzali jednotný program. Současně se i zúčastnili duchovní přípravy a mše sv. u sv. Ignáce.

7. 3. Organizační struktura

III. řád v prvních letech tohoto období, tj. přibližně od roku 1939 do padesátých let, měl stejnou organizaci jaká byla v předchozích obdobích tak, jak stanovil Lev XIII. v roce 1883[20]. III. řád mohl existovat již pouze jako místní společenství (skupiny) většinou bez vzájemného kontaktu a jednotného koordinovaného vedení. Přesto se však koncem 70. let a v 80. letech vytvářely skupiny terciářů, které byly navázány přímo na kněze prvních řádů (viz dále). Tento rozpad III. řádu v 50. letech, ale i jeho obnovování v 70. – 80. letech umožnil pak dobrý přechod začátkem 90. let do nové organizační struktury Sekulárního františkánského řádu – Ordo Franciscana Seculare (OFS). Mezitím se konstituoval mezinárodní výbor SFŘ – CIOFS (Concilio Internationale Ordine Franciscana Seculare) v Římě 4. října 1973 na základě dokumentu čtyř ministrů – generálů prvních řádů. Tato změna názvu z III. františkánského řádu na Sekulární františkánský řád byla začátkem přípravných prací pro novou řeholi. Faktickým podkladem pro tuto novou organizaci a novou řeholi byl list Pavla VI „Na věčnou paměť“ z 24. 6. 1978, kde jsou též uvedeny důvody změn po II. vatikánském koncilu: Opravdu se radujeme, že se „františkánské charisma“ dosud uchovává pro dobro církve a lidské společnosti právě v této době, v níž se šíří tolik různých názorů, živí se tolik sklonů, které odcizují duše Bohu a božským věcem. S chvályhodnou usilovnou spoluprací se po deset let snažily čtyři františkánské řády vytvořit novou řeholi III. řádu světského, či jak se nyní nazývá: Sekulárního františkánského řádu. Vzhledem ke změněným podmínkám doby i proto, že k tomu II. vatikánská koncil vydal příslušné příkazy a doporučení, zdá se to nutné. A tak ministři čtyř františkánských řádů se na nás obrátili s prosbou, abychom schválili takto vytvořenou řeholi. Vedeni příklady našich některých předchůdců – naposledy Lva XIII. – rozhodli jsme se této žádosti vyhovět. Věříme, že způsob života, který tento obdivuhodný muž z Assisi hlásal, tímto novým podnětem ožije a rozkvete. Na radu Posvátné kongregace pro řeholní a světské instituty, která předložený návrh pečlivě prostudovala – když jsme vše pozorně zvážili, bezpečně poznali a zrale uvážili, z plnosti naší apoštolské moci schvalujeme a potvrzujeme řeholi Sekulárního františkánského řádu tímto listem, který opatřujeme autoritou apoštolského neporušitelného ustanovení. Zároveň pak tímto listem a naší autoritou rušíme dosavadní řeholi III, františkánského řádu světského, jak se nazýval. Konečně stanovíme, aby tento list měl platnost a účinnost nyní i v budoucnu, aniž by mu cokoli smělo odporovat[21].

Přehledné hodnocení o činnosti, organizaci a zaměření řádu v tomto období uvádí již v roce 1991 P. A. Moc OFM ve zprávě sepsané na základě požadavků provinční kapituly[22] (viz příloha č. 25).

7. 4 Významní představitelé a členové řádu

Byli jimi biskupové, řeholníci prvních řádů, kněží, jáhni i laici. Kolem nich vlastně III. řád žil.

• František kardinál Tomášek (1899 – 1992) arcibiskup pražský – terciář (bratr Antonín). Jak je psáno výše, vedl nás, terciáře, po duchovní stránce na Cyrilometodějských poutích, měl k nám vždy na přípravné schůzce duchovní promluvu. Byl hlavním pilířem největší české (ale i československé) pouti do Říma na svatořečení Anežky Přemyslovny. Přípravný a organizační výbor této pouti, který jmenoval, se skládal z mnoha členů III. řádu
• Kajetán Matoušek (1910 – 1944) biskup – terciář. Vedl v obtížných letech mnoho terciářů hlavně z okruhu společenství u P. Marie Sněžné v Praze.
• Jan Evangelista Urban OFM (1901 – 1991). Od svých 14 let byl členem III. řádu, později vstoupil do prvního řádu, v roce 1924 byl vysvěcen na kněze. Intenzívně m. j. pracuje pro III. řád: od roku 1927 je předsedou (ředitelem) ústředního výboru III. řádu, od roku 1933 je vedoucím redaktorem Serafínského praporu, kde publikuje po dlouhou dobu mnoho článků o duchovním životě. Od roku 1933 – 4 je uváděn jako provinciální komisař III. řádu. Založil studijní ústav Studium catolicum. Od roku 1938 je provinciálem františkánského řádu. V letech 1950 – 1963 je ve vězení, ale i zde přijímá nové členy do III. řádu, např. Václava Vaška. Byl zahájen diecezní proces o jeho blahořečení.
• Alois Moc, OFM (1918 – 1995) po vysvěcení a řeholních slibech byl v klášteře v Hostinném. Již zde se věnoval III. řádu – zde i v Červeném Kostelci byl ředitelem. V roce 1949 byl za práci s mládeží po přečtení pastýřského listu arcibiskupa Berana zatčen, odsouzen a vězněn v Ruzyni, na Pankráci, v Mladé Boleslavi, na Mírově a ve Valdicích. Po propuštění v roce 1955 pracoval jako lesní dělník na Vlašimsku. Od roku 1956 v Praze. Zde okolo sebe soustřeďoval terciáře v „bytových skupinách“ – celkem jich bylo pět. Proto v roce 1983 na květnou neděli byl opět zatčen a byl ve vězení tři měsíce. Pak se opět naplno věnoval pražským terciářům. Z jeho skupin „Praha – jih“ vznikly po roce 1990 místní společenství Praha – Krč, Praha – Spořilov, Praha – Dejvice, Černošice a Benešov.
• Inocenc Kubíček OFM (1913 – 1999) duchovní asistent III. řádu u P. Marie Sněžné, kde okolo sebe shromažďoval a vedl učitelky, ale i další terciáře. Mimo jiné získal z Kanady návrh nových konstitucí SFŘ, které byly přeloženy a dočasně používány[23].
• Zachariáš B. Tuček OFM Cap (1914 – 2001) byl vizitátorem III. řádu sv. Františka v letech 1943 – 1948, který významně obnovil a rozšířil jeho činnost. Od roku 1944, kdy byl jmenován vizitátorem III. řádu, začal vyvíjet enormní úsilí o znovuvzkříšení o této kdysi velmi živé organizaci. Účinnou propagační činností získal ke členství desítky členů. V roce 1946 začal vydávat bulletin III. řádu „Pozdrav terciářům“ a začal intenzivně reorganizovat strukturu jednotlivých terciářských obcí. Založil tři sekce III. řádu: smírnou, charitativně-sociální a vzdělávací. V prostorách kláštera vybudoval jednací sál, kde se pak hrávalo i loutkové divadlo pro děti. Zavedl kartotéku všech členů terciářských obcí a rozdělil je do obvodů Praha, Kolín, Olomouc, Brno a Třebíč. Sám dával duchovní cvičení pro terciáře a organizoval četné duchovní obnovy ve farnostech. V roce 1947 byl hlavním organizátorem Terciářského sjezdu (společného s terciáři františkánů a minoritů). V kritickém roce 1948 se mu dařilo vydávat terciářský časopis až do konce roku. I pak ale ještě nějaký čas pokračoval ve vydávání volných listů. Po intervenci na Ministerstvu informací se mu podařilo prosadit vydání dodnes užívané knihy „Ideály sv. Františka“[24]. Byl pět a půl roku internován (Králíky, Hájek, Želiv, Osek).
• Augustin Šváček OFM Cap (nar. 1936) terciář. V letech 1968 – 1975 jako kaplan ve Frýdku Místku postupně z členů III. řádu a nových členů obnovil nové společenství SFŘ ještě před rokem 1989 (bylo zde 10 – 12 členů). Obdobně vedl terciáře jako farář v Malé Morávce pod Pradědem ještě v době totality. V 90. letech byl duchovním asistentem v NR SFŘ, později i předsedou konference duchovních asistentů SFŘ.
• J. Vianey Dohnal OFM. Po tajném vysvěcení organizoval v letech 1988 – 9 setkání terciářů v rodinách v Uherském Hradišti. Byly zde dvě skupiny: mladší a starší. Později pečoval o terciáře v Blažovicích.
• Jiří Bonaventura Mrázek, CSc. (1923 – 1978) terciář, vědec, matematik a fyzik. Komentoval v televizi kosmonautiku. Od roku 1953 pracoval v geofyzikálním ústavu ČSAV, založil ionosferickou laboratoř. O jeho duchovním životě vypovídá P. Benedikt Holota v knížce „Hovory s nemocným“. Byl to bratr s velikou otevřeností k blližnímu. Ta otevřenost ale nebyla slabostí, nýbrž láskou. Pravá láska a pravda mají však požadavky a vytvářejí konflikty. Bratr Bonaventura často komentoval nové události ze světa vědy a techniky a to nejen v tisku, ale i v televizi. Ale ani v redakcích ani v televizním studiu neskrýval svoji víru a příslušnost ke katolické církvi. Chodil totiž denně ráno na mši svatou, denně se modlil celý kněžský breviář a denně při vší své vědecké vytíženosti hodinu rozjímal. Zemřel na rakovinu[25].
• Jan Janoušek (1901 – 1974) terciář, tajemník Svazu katolické mládeže, spolupracovník P. J. E. Urbana. Odsouzen v roce 1954 pro velezradu na 10 let, v roce 1960 propuštěn.
• Česlav B. Křížala OFM (nar. 1928) jáhen I. řádu. Se III. řádem se seznámil v roce 1947 v Červeném Kostelci (u P. A. Moce). V roce 1949 v klášteře v Hájku přijat do III. řádu. Potom byl převezen do koncentračního kláštera v Hejnicích, později do Bohosudova. Odtud převeden k PTP. V roce 1953 propuštěn a dále pod stálým politickým dozorem. V roce 1968 krátce studoval ve františkánském klášteře v Sarajevu. V roce 1975 je tajně vysvěcen v NDR na jáhna. Od roku 1988 až dosud se věnuje jednotlivým skupinkám SFŘ, především ve východních Čechách, ale i na dalších místech. Je jejich duchovním asistentem a iniciátorem.

[1] Dotazník SFŘ, č. 14.

[2] Dotazník SFŘ, č. 9.

[3] Dotazník SFŘ, č. 9.

[4] SK 37, 1939, č. 12, s. 235.

[5] SK 38, 1940, č. 5, s. 104.

[6] Dotazník SFŘ, č. 12.

[7] Dotazník SFŘ, č. 7.

[8] Václav Vaško „Ne vším jsem byl rád – vlastní životopis“, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 1999, s. 244.

[9] Dotazník SFŘ, č. 3.

[10] Dotazník SFŘ, č. 6.

[11] Dotazník SFŘ, č. 4.

[12] Dotazník SFŘ, č. 11.