2. Název
Současný Sekulární františkánský řád (SFŘ) Ordo franciscana secularis (OFS) nese toto pojmenování od roku 1978 tak, jak to potvrdil v nové Řeholi papež Pavel VI[1]. Až do roku 1978 byl však oficiální název III. řád sv. Františka. Ale ani to nebyl první název řádu.
Církevní úřední jméno pro členy Františkova řádu žijící ve světě bývalo z počátku různé. V papežském breve Řehole IX. „Significatum“ z 16. XII. r. 1221 nemají dosud zvláštního jména, praví se, že někteří, jimž Bůh dal vnuknutí, aby nehledajíce marné slávy světa, nýbrž v pokoře sebou pohrdajíce, se obrátili ku pokání. V listě z 1. XII. 1225 „Cum illorum“ jmenováni jsou od některých, jak praví papež: „Fratres de poenitentia“ – bratří kající. V listě z 26. května 1227 „Nimis patenter“, opět schází jakékoliv pojmenování, jen na konci vyskýtá se slovo „poenitentes“. List z 30. března 1228 „Detestanda“ již na začátku jest adresován „Fratribus de poenitentia“, tedy oficielně přidáno jméno toto. 4. června 1230 poprvé užívá Řehoř IX. jména III. řád začínaje list „Cum dilecti filii fratres III. Ordinis S. Francisci“. 15. března 1238 „Ne is qui bonis“ – papež uvádí název, který se vyskytuje v italském městě Osimo: „qui Contientes dicuntur“ = „zdrženliví“, název to, jenž dle Müllera i později často se vyskýtá pro název III. řádu. Ve zmíněném listě české blahoslavené Anežce mluví papež o III. řádu kajících. Dle listu z 5. VII. 1264 „Pium arbitrantes“ v San Gemognano se nazývají „Fratres et sorores de poenitentia conjugatorum“ = Bratři a sestry kající, žijící v manželství[2].
3. založení III. řádu
Zrození III. řádu uvádí Tomáš z Celana: „Mnozí šlechtici i prostí, duchovní i laici, začali se z Božího vnuknutí přidávat ke sv. Františkovi, aby se pod jeho vedením navždy zasvětili Bohu[3]. Sv. František tuto situaci promýšlel. Výsledek shrnují jeho myšlenky v Listu všem věrným křesťanům[4]. Na přípravě řehole pracoval ochránce sv. Františka a řádu kardinál Hugolin, biskup z Ostie a pozdější papež Řehoř IX. Oficiální vyhlášení III. řádu uskutečnil papež Honorius III. Bulou Memoriale propositi dne 20. května 1221 „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.“ Pamětní spis programu života kajících bratří a sester žijících ve vlastních domech, započatého v roce 1221[5]. Prvním terciářem byl Františkův známý z mladých let, kupec Luchesius. Jeho rodina se stala kolébkou III. řádu[6]. Třetí řád se brzy rozšířil po celé Evropě a počet jeho členů vzrůstal. K řeholi z roku 1221 přibývaly dodatky a úpravy a tím ztrácela jednotný styl. Proto první františkánský papež Mikuláš IV. řeholi zrevidoval a doplnil, a tak přizpůsobil požadavkům doby i řádu samého a vydal bullu Supra Montem dne 17. srpna 1289[7]. Třetí řád byl též schválen církevními sněmy ve Vienne roku 1311 a lateránským 1512 – 1517.[8]
Nové myšlenkové a hlavně vznikající sociální hnutí vedlo papeže terciáře Lva XIII. k vydání nové řehole. 17. září 1882 vydal encykliku Auspicato concessum[9], ve kterém kladl velmi vřele na srdce všem katolickým biskupům celého světa, aby ve svých diecézích sv. III. řád serafínský všemožně rozšiřovali a zvelebovali. 30. května 1883 vydává Lev XIII. Bulu o Reguli čili pravidlech, o správě, výsadách a odpustcích téhož sv. III. řádu „konstituci“, jež počíná slovy „Misericors Dei Filius“[10].
[1] Pavel VI „Na věčnou paměť“, Řehole SFŘ, české vydání, Alverna Praha 1992, S. 4 – 6.
[2] Th a PhDr. P. Jan Kapistran Vyskočil „Dějiny a význam III. řádu sv. Františka „Almanach k oslavě sedmistého jubilea III. řádu sv. Františka. Vydalo Družstvo přátel studie u P. Marie Sněžné, Praha 1921, s. 1- 24.
[3] Tomáš z Celana, První životopis (1229), Františkánské prameny, s. 105 – 149, český překlad C. V. Pospíšil OFM, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1999.
[4] Sv. František, List všem věrným křesťanům, Františkánské prameny, s. 51 – 56.
[5] Bula papeže Honoria III. Memoriale propositi 20. 5. 1221 in Pietro Rossi, Největší dílo sv. Františka, z originálu „IL capolavaro Di. S. Francesco“ přeložil a upravil R. Jáchym OFM, tisk Uherské Hradiště 1999, s. 1.
[6] F. C. Minařík, OFM Krátký přehled dějin III. řádu SK ročník 5 (1905 – 6), s. 68.
[7] Bula papeže Mikuláše IV., Supra montem 1289 Serafínské květy 5, 1905 – 6, s. 106.
[8] Serafínské květy (dále pak již jen SK) 35, 1937 č. 2, s. 29.
[9] Encyklika papeže Lva XIII. Auspicato concessum 17. 9. 1882, SK ročník 1, 1901 – 2, s. 218 – 219.
[10] Bula papeže Lva XIII. Misericors Dei Fillius 30. 5. 1883 in Pavel Josef Pelikovský: Serafínského otce Františka z Assisi příruční Regulní knížka pro kněze a lid ve městě i na venkově, Tachov 1898, s. 5.
