Františkánská observance
Slovo observance je odvozeno z latinského slova „observare“ zachovávat. Ve spojení s františkánským hnutím ve středověku jde hlavně o zachovávání řehole sv. Františka v doslovné formě a dodržování přísné chudoby, tak, jak ji chápal František. Kladl se také důraz na větší dodržování myšlenek serafínského otce, které se uchovaly v jeho Závěti. Šlo o reformu, která měla dlouhé trvání a byla doprovázena mnohým utrpením.
Konečným důsledkem observance bylo rozštěpení františkánů na konventuály, minority a kapucíny v první polovině 16. století. Menší bratři již brzy po smrti svého zakladatele žili ve městech v konventech, což bylo trnem v oku některým následovníkům sv. Františka. Konventy se nedržely často přísné chudoby a skromnost prvních bratří se vytrácela. Postupně se oddělovaly skupiny bratří, kteří chtěli žít podle původního ideálu svých předchůdců. První bojovníci za ideál chudoby se objevili již v 2. polovině 13. století a nazývali se spirituálové. Pro své radikální pojetí se dostali brzy do sporu s papežem, protože Řeholi začali stavět nad papežskou autoritu. Konflikt došel tak daleko, že někteří spirituálové a jejich přívrženci byli v jižní Francii upáleni. Nejradikálnější křídlo těchto snah představovali tzv. „fraticelli“ (bratříčci), kteří se ve svých snahách spojili se světskou mocí a upadli do hereze.
Myšlenky spirituálů však neupadly mezi františkány v zapomenutí a staly se základem pro vlastní observanci ve 14. století. Prvním průkopníkem života v absolutní chudobě byl Jan della Valle. R. 1334 dostal povolení , aby se uchýlil se čtyřmi bratry do poustevny v San Bartolomeo v Broglianu, aby tam zachovávali doslovně řeholi sv. Františka. S. Bartolomeo v Broglianu byl malý konvent v hustém lesním porostu ve výšce 850 m na pomezí mezi Umbrií a Markami, 3 km vzdálený od Colfiorita. Mohlo v něm tehdy žít nejvýš šest bratří. Stal se naprosto zásadním místem pro dvojí počátek reforem, první neúspěšný, druhý už úspěšný. Proto je tento konvent považován za „kolébku observance“. Jan della Valle zde zemřel r. 1351.
Po jeho smrti se stal představeným Gentile ze Spoleta. Byl dalším z iniciátorů františkánské reformy ve 14. stol. Byl to bratr laik v konventu San Francesco ve Folignu. Následoval Bl. Jana della Valle do poustevny v Broglianu, aby tam žil Řeholi sv. Františka ad litteram (do písmene). Papež Klement VI. (†1352), jenž se zpočátku proti pokusu o reformu stavěl, listem Bonorum operum z 13. prosince 1350 schválil způsob života komunity v Broglianu a dovolil, aby v něm Gentile pokračoval nejprve s dvanácti bratry, kteří mohli žít v dalších poustevnách, živeni stejnou touhou po životě v přísné chudobě. Ustanovenými domy, v nichž mohli tito bratři žít, byly čtyři umbrijské poustevny, vyňaté z pravomoci provinčního ministra Umbrie: Carceri u Assisi, Brogliano, Monteluco a Eremita degli Arnolfi poblíž Cesi.
Časem se však projevila impulsivní povaha Gentileho, který se pustil nejen do otevřeného boje proti vlažným bratřím v řádu, ale byl protivníky chápán jako buřič. Nosil hábit neobvyklého střihu, užší a kratší, nechal si narůst dlouhý vous, začal kázat ve vesnicích proti úpadku kléru a římské církve, odsuzoval okázalost, výsady a nemorálnosti existující ve františkánských konventech. Nástupce po Klementovi VI. papež Inocenc VI(†1362), také v určité obavě o jednotu v řádu, začal vystupovat proti novému společenství. Gentile ze Spoleta byl uvězněn, konventy musely být vyklizeny, a tak skončil první neúspěšný pokus o reformu řádu.
Za vlastního zakladatele observance je považován Paoluccio da Trinci, který se po několika letech v řádu uchýlil také do malého konventu v Broglianu. Narodil se ve Folignu roku 1309, otcem byl Vagnozzo Trinci, matkou Ottavia Orsini. Patřil k vážené rodině Trinci, jež sídlila ve svém Palazzo Trinci, časem známém svými promyšlenými uměleckými díly, účinnou manželskou politikou rozšiřovala svůj vliv dál a byla věrná papeži. Např. Trincia Trinci získává roku 1367 spíše čestný titul papežský vikář, což fakticky znamenalo papežské uznání jeho panství.
Roku 1323 byl Paoluccio už ve 14 letech spolu se svým bratrem Franceskem poslán, aby vstoupil k Menším bratřím ve Folignu. Z pokory zůstal laickým bratrem. G. Oddi v knize Franceschina ho dále charakterizuje jako „homo ydiota, semplice et laico“ („muž nevzdělaný, prostý a laik“). Každopádně od něj nemáme zachován žádný spis. Bernardin Akvilánský a Giacomo Oddi, nejstarší jeho životopisci, shrnují roky, které uběhly mezi jeho vstupem do řádu a odchodem do Brogliana, tradičními daty 1323-1368 a slovy: pokání, poslušnost a zachovávání Řehole do písmene.
Fra Mariano z Florencie je první, kdo otvírá problematiku jeho strastí, které si vytrpěl v konventu S. Francesco ve Folignu, a následného utáhnutí se do jedné věže přiléhající k hradbám města, jejímž vlastníkem byla rodina Trinci. Je dokonce možné, že se Paoluccio přímo účastnil hnutí Gentileho; chybí k tomu však patřičné dokumenty, stejně jako ke tvrzení, že měl poustevnickou zkušenost ještě před odchodem do Brogliana. Vypráví , že Paoluccio „byl plný bolesti a smutku, když viděl, že byl ve své touze obrán, tj. že nemohl žít v oné ryzosti a doslovném zachovávání chudoby, jak toužil. Nezbývalo než ještě napadat bodavými slovy porušování a nestoudnosti, jež viděl, pročež byl nemálo nenáviděn a naplněn bezpočtem potup“.
Tentýž autor pokračuje, že jednou přišel k Paolucciovi na návštěvu „jeho příbuzný, pán Ugolino“ a dověděl se, že někteří bratři ho drsně zbili, takže jeho obličej byl plný podlitin. Když se dověděl důvod, „vzal ho z konventu S. Francesco a poslal do své zahrady, v níž byla věž, kterou už po dlouhou dobu Foliňané používali jako vězení“. Tam Paoluccio žil dlouho „dobrovolně uvězněn“, i když udržoval kontakty s vnějším světem. Během tohoto pobytu se odehrála dokonce mimořádná věc: záře podobná požáru obklopila věž a Foliňané, kteří přiběhli uhasit oheň, uviděli Paoluccia vznášejícího se nad zemí v extázi. Epizoda má dokonce jiné podání v jedné místní kronice, Chronicon Monasterii Sancte Luciae z Foligna, kterou napsala řeholnice Kateřina Guarneri v prvních desetiletích 16. století, právě zhruba v době, ve které psal bratr Mariano životopis Trinciho.
Dva prameny, které – jak se zdá – navzájem o sobě nevěděly – se shodují v tom, že připisují Paolucciovi zkušenost poustevnicko-asketického života ještě před jeho odchodem do Brogliana. Oba dva také uvádějí jako její motiv pronásledování Trinciho v konventu S. Francesco z důvodu zachovávání Řehole „ad litteram et sine glossa“ (do písmene bez vsuvek). V kronice Kateřiny Guarneri, je věž, kde se Paoluccio „ukrýval, aby unikl z rukou konventuálů“, locus (místo-konvent) ve františkánském významu. Čteme tam totiž, že věž vlastněná rodinou Trinci a konvent v Broglianu „byly prvními dvěma místy observance rodiny bratří“.
Pro fra Mariana bylo však ústraní bratra Paoluccia ve věži jen jakousi vsuvkou, kde „fra Paulo dobrovolně uvězněný z lásky ke Kristu pobýval v přísném a strohém životě o chlebu a vodě, modlil se a kontemploval v klidu mysli a očekával Boží potvrzení […], setrvával tak po nějakou dobu v této věži v mnohém vzdychání a hořkých slzách, prosil Boha, aby mu ukázal jeho život“. Pokud tento text odpovídá pravdě, jde o typ života velmi blízký kajícníkům, kterým se říkalo reclusi (pobývali v uzavřené prostoře).
Někdy v letech 1367-1368 se ve Folignu konala provinční kapitula františkánů pod měšťanskou a ekonomickou ochranou Trinci Trinciho, pána města, který podporoval působení Menších bratří. Po skončení kapituly požádal generálního ministra, aby jako projev vděčnosti dovolil jeho příbuznému Paoluccimu, odejít s několika spolubratry z konventu ve Folignu a znovu otevřít poustevnu v Broglianu. Tam by mohli zachovávat františkánskou řeholi v její ryzosti podle svých představ, které nebyly v konventu uznávány. Generální ministr toto povolení dal.
Bratři v poustevně žili ve velmi těžkých podmínkách. Jednou z mnoha nesnází bylo i velké množství hadů a žab. Kvůli tomu začali bratři nosit typické dřeváky tzv. zoccoli. Obuv se stala charakteristickou pro další pokolení observantů. Vznikaly postupně další konventy se stejným způsobem života schváleným r. 1373 papežem Řehořem XI.
Po smrti Paoluccia da Trinciho se již observantské hnutí šířilo rychle a nezadržitelně nejenom v Itálii, ale i na jiných územích Evropy. Tím došlo k rozdělení řádu na konventuály a observanty (dnes minorité). O největší rozmach hnutí se zasloužili 4 muži, které dnes nazýváme „čtyřmi sloupy františkánské observance“. Byli to Alberto da Sarteano, Jakub z Marky, Bernardin Sienský a Jan Kapistrán. Byli to vzdělaní jedinci, takže v 2. polovině 15 století skončilo pohrdání observanty jako hrubými a nevzdělanými lidmi. Jan Kapistrán založil i několik konventů v Čechách a na Moravě a s jeho jménem je z našich měst spojeno hlavně Brno.
