Část první : SV.FRANTIŠEK A JEHO DOBA (podle Agostina Gemelliho)
Doba před Františkem:
Středověká jednota a univerzálnost nenašla ještě naplnění filozofického a uměleckého výrazu (teprve až o sto let později –katedrály, scholastika, Božská komedie).I když církev po reformě Řehoře VII vzrůstala v kázni a moci, i když za Inocence III. Prožívala skvělou dobu, přece všude kvasily bludy.
Italská města bohatla a chtěla vládnout sama, byla mnohem živější nežli život feudální, se zřejmou potřebou rozmanité duševní náplně, s novým jazykem – lidovou latinou. Kláštery se staly hlavními středisky hlásání evangelia – měly vlastní knihovny a školy, s odborným zemědělstvím, pořádkem a blahobytem přenášeli zároveň Kříž. Z podnětu Řehoře velikého benediktýni obrátili Anglii na pravou víru, sv. Bonifác Německo, sv. Vojtěch země České a Uhry. Z jejich podnětu vzniklo reformní hnutí z Cluny, cisterciácký řád a jejich sv. Bernard z Clairveaux, kongegace Kamaldulská atd. Ale jinak byli mniši v klášterech a nevycházeli. Kdo spíše do Itálie přicházel, byli bludaři (Valdenští, Albigenští) jež hlásali prvotní křesťanství (vyvolávali spor mezi minoritou a majoritou) tím, že pomlouvali kněze. Feudální systém byl ještě živý ale na čestném ústupu, rytířství hrdinsky zanikalo v křižáckých válkách. Církev, která plně vyhověla potřebám feudální doby velkým mnišským zařízením, poutající lidi k půdě a rozjímání, zatím neměla co nabídnout pro akční městský život ani lidovým vrstvám.
A tehdy Pán poslal sv. Františka.
Jak František ovlivnil svoji dobu :
Sv. František oživil a smířil protiklady své doby a spojil různé druhy zbožnosti. Posvětil akci se smyslem pro lásku a radost. Ukázal v praxi nadpřirozené štěstí s evangelia.
Část první : SV.FRANTIŠEK A JEHO DOBA (podle Agostina Gemelliho)
Člověk František
František pociťoval ve své lidské podstatě protiklady století. Splynutí měšťanské a šlechtické krve způsobilo, že dovedl pochopit potřeby všech společenských vrstev. Pociťoval kouzlo světské nádhery, ale hned ji zamítal. Z vojenských dobrodružství byl vytržen nadpřirozeným hlasem. Dokud žil pro svět potýkali se v něm rytíř a kupec. Když se rozhodl žít pro Boha, sloučil se v něm samotář s apoštolem
Svatý František a bludaři
Základní ctností Františka byla chudoba. Obnovit život doslova podle evangelia, nebyla jeho původní myšlenka. Tato myšlenka hýbala světem (dnes jsme velmi vzdáleni od ideálu chudoby, tehdy takový ideál nikoho nepohoršoval). František převzal všechny body bludařů a vyřešil je v poslušnosti Římu. Vše dělal s papežovým dovolením. Zřekl se majetku, ale nezavrhoval jej. Byl k sobě nesmlouvavý, ale pro ostatní měl odpuštění. Bludaři měli vady domýšlivosti, výlučnosti, sektářské vzpoury, František byl evangelista a katolík (zdědil ve své povaze znaky staré italské zbožnosti).
Láska sv. Františka
Měl nadprůměrnou schopnost milovat. Jeho láska se projevovala konkrétně. Často otevírá evangelium a každičkou jeho radu bere doslovně. Znakem jeho lásky je katolicita a tvůrčí fantazie, která se projeví reálnými podniky (živý betlém, podpora trpících, misie). Láska bludařů? Ta vyprchala v bláznivé touze po božství.
Jak sv. František miloval Boha
František miloval stvoření skrze svoji lásku k Bohu. Tajemství lásky Boha k Františkovi tkví ve Františkově prosté pokoře. Při pohledu na hvězdné nebe u Asissi (mladické romantické vytržení ) mu vesmír napověděl. To je Bůh. A od té doby následoval Jeho hlasu. Když pociťuje vanutí Ducha, chrání jej před lidskou zvědavostí. (Uléhá s ostatními a teprve, když všichni spí, tichounce se vykrádá k modlitbě. Když jej láska k Bohu přepadá na veřejnosti, zakrývá se obličej rukávem)
Jak se sv. František modlíval
Kdo uvažuje o lásce a rozebírá ji, už ji tím překonal ve zvyk nebo vzpomínku. Zanechal po sobě jenom pár modliteb, pravidel a rad. Kromě Otčenáše , který miluje (zdálo se mu pyšné nahrazovat jí vlastním já), má rád i liturgickou modlitbu. Neomezuje jí na kostel. Osobní modlitbou je především chvála a díkůvzdání. Jeho víra v Boží dobrotu se přenáší na ostatní lidi.
Františkánská radost je především zapomenutí na sebe samého a útrapy jsou chloubou Kristovou. To jsou vnější projevy. O jeho kontemplaci nevíme nic, zůstaly tajemstvím mezi ním a Bohem. Bůh to musel odhalit sám pomocí stigmat. První starostí Františka však bylo skrýt je. Prostřednictvím lásky k Bohu nesl František lidem poselství svobody a čisté radosti. Píseň bratru Slunci pronesl v lidové latině.
Chudoba
František nepohrdal světem, neprchal z lidské společnosti, nezapíral krásu života. V každé věci viděl dílo Boží. Nic však nežádal pro sebe. Miloval, ale nic nežádal. Chudoba bez lásky nic není platná.
Sv.František a kázání
Přibližoval evangelium životu. Nedbal o subtilní a učené rozumování. Obsah jeho kázání byl jednoduchý, přidržoval se v něm evangelia a posledních věcí člověka.
Jak sv. František miloval spolubratry
Chce, abyste představení a podřízení v úřadech střídali. Rovnost, pokora, poslušnost. Je pokorný i před nejnižšími. Založil tři řády, aby vyhověl touze mužů i žen po zdokonalování. Protože miloval své bratry, oni milovali jeho.
Jak svatý František miloval tvory
Nemiloval, aby se zalíbil Bohu. Náboženství nestaví hráz mezi nebem a zemí, ale přetvořuje zemi a ukazuje cestu lásky jako pramen radosti. Ukřižoval se s Kristem, aniž by pohrdal životem. (Není sentimentální poeta, jak se to líbí turistům XX. Stol, není mdlý a smutný jak ho malovali v XVII. Stol) Čím více se blíží nebi, tím více pohlíží na svět s něžností. ˇCím více má čisté srdce, tím méně má strach z lásky.
Část třetí : SV FRANTIŠEK A NAŠE DOBA (podle Agostina Gemelliho)
PROBLÉMY A OMYLY MODERNÍHO SVĚDOMÍ
Co může františkánství říci modernímu světu? Jaké poselství má františkánství v moderním životě?
Všimněme se nejprve dvou věcí:
- Je moderní civilizace křesťanská a do jaké míry?
Odpověď: Podívejme se kolem sebe. Je to bolestné zjištění.
Jaký je postoj františkánské duchovnosti k omylům a požadavkům moderního svědomí? Odpověď:
Naše společnost se ukazuje v mnoha kontrastech, nemá základní podobu. Dosáhli jsme něčeho, co se v dřívějších staletích zdálo, že nelze dosáhnout: Vývoj vědy, která objevila tajemství energie, nivelizace pracujících tříd v oceňování hodnot, značné snížení soukromé msty, všeobecnější hmotný blahobyt, široké kritérium rovnosti a sociální pomoci. Nechybí ani známky intensivního duševního života, ani doklady hlubokého vlivu křesťanství. I v dnešní době má katolická církev vliv. Vedle těchto kladů je však třeba přiznat i úpadek mravní, občanský, až člověka zamrazí. Počet zlých je velký, ale nestrhává dobré. Novopohanství nedusí všechno úsilí o nalezení Boha. Moderní civilizace popírá nadpřirozené, ale nedaří se jí ho docela zbavit.
Existuje tedy naděje, že lidská duše může přijmout pozvání a odpovědět na křesťanské volání.
Kolik lidí má rádo evangelium, ale nedbá dogmat, odmítá svátosti, popírá učitelský úřad církve? Jsou to dobří lidé, ale nejsou to praví křesťané. Jsou Boží tvorové, ale nejsou Boží synové. To jsou tvrdá slova – je jenom málo pravých křesťanů.
Moderní myšlení je ovocem staletého procesu, začínajícím renesancí, která popřela nadpřirozeno. Racionalistická ideologie útočí na katechismus, věší otazníky nade vše, instinktivně se brání přijmout osobního Boha, vidí v něm výplod lidské duše, krotí touhu po věčném, podkopává víru v církev strachem, abychom nebyli dětinští. Nadhodnocení přírody, které začalo v patnáctém století, zbavuje síly dogmatu o dědičném hříchu. Vynáší se myslící člověka a svobodná vůle člověka a stává se rozhodčím nad životem a dějinami. Ušklí bá se: „Ty sám si tvoříš Boha.“ Snad jenom málo lidí popírá Boha, ale jenom málo lidí ho zná podle zjevení. Mnozí si ho připodobňují podle svého svědomí nebo svým slabostem.
Zapomíná se na libost člověka, jež byla předmětem úvah po celý středověk. Lidé zapomínají na tajemství Vtělení a nedbají ho. Kristus je vnímán jako průkopník své doby, ale nikdo v něm nevidí Prostředníka, vykupitele, Krále a velekněze vesmíru. Tím se ztratila idea milosti. Nestarají se o slávu Boží, neláká je blaženost ráje. Byl uveden zmatek do rozlišování pravdy a lži, dobra a zla. Intelektuálové se dívají s blahovolnou shovívavostí na neřest i ctnost. Nastavili jakési estetické vědomí. Hřích je považován ze nezbytnou součást lidství. Čistota, pokora a laskavost jsou pokládány za sebemrzačení. Bolest ztratila svou pokoru a proto už nedovede přivést k víře. Myšlenka na smrt projde beze stopy svědomím soustředěným ne bezprostřední přítomnost. Lidstvo už neslouží Bohu, ale Bůh slouží lidstvu.
Diagnóza se dá shrnout do jedné věty: ztráta Boha, nedostatek přirozeného života, vláda přírody.
V takové civilizaci může františkánství vypadat jako anachronismus, jako sen z dávných dob.
Co nám může dát františkánská spiritualita?
Může nás vyhojit z choroby, kterou nám vložil jed naší doby. Naši více nebo méně přirozenou trýzeň a touhu po nekonečnu, jež dělá člověka člověkem. (Řecko na ní odpovídalo myšlením a krásou, Řím právem, křesťanství Zjevením a vykoupením) Naše civilizace nám nedala krásu (krása vyžaduje kontemplaci, lásku a bolest). Nutnost našich činností a spěchu nám nevysvětluje smysl života. Všechno je rychlé a pohodlné, ale lidé umírají stejně jako dříve.
Část třetí : SV FRANTIŠEK A NAŠE DOBA (podle Agostina Gemelliho)
VNITŘNÍ ŽIVOT
I lidem 13.století připadalo františkánství jako utopie, čiré bláznovství. A přece je přitahoval pohled na oceňování krásy, na ušlechtilou chudobu, na prostou radost františkánské duchovnosti.
Přizpůsobení Kristu
František komentuje Otče náš: Buď vůle tvá, znamená milovat Boha. Chléb náš vezdejší považuje za chléb pro duši. Jinde sv. František prosí, aby mohl zemřít z lásky. Bože můj, mé všecko. František hledá Kristovo lidství. Všechny své touhy směřuje ke Kristu. Františkán se liší od ostatních křesťanů přilnutím k životu Páně, ztotožnit se s Kristem ve všem.
Zbožnost jejímž středem je Kristus
Podle Dunse Scotuse je příčinou vtělení nejprve oslava Otce a teprve pak vykoupení lidí. Velebí Krista jako krále veškerenstva. Příroda, dějiny a lidské věci stojí ve světle Krista. Lidské chtění a snažení směřuje k nadpřirozenému cíli. Kdo to přijme, tak se vzdává sebe sama, všeho co má, čím je (čím by chtěl být) a snaží se plnit jenom Boží vůli. Vymýtí zvyk myslet jenom na sebe, modlit se jenom za sebe. Františkán mísí svůj hlas s ostatními hlasy v liturgické modlitbě. V souladu s duchem pokory se cítí nehoden zvláštní rozmluvy s Bohem. Vrůstá do zákona lásky. Nemilujeme sami, netrpíme sami, nejsme víc milováni, nejsme víc osvíceni. V hříšníkovi litujeme svých hříchů, ve spravedlivém se radujeme z dobra , na něž sami nestačíme. V tomto pojetí Krista mizí malé já, ztrácí sebe sama.
Motivy antropocentrické
Touha po štěstí hluboce tkví v lidském srdci. V individualitě člověka se skrývá jeho radost, jeho utrpení, jeho hřích, v individualitě člověka neexistuje vesmír. František pochopil, že lidský duch potřebuje oboje Theocentrismus i antropocentrismus. Moderní civilizace dusí v duši touhu po věčnosti, vnáší nedůvěru k Bohu, přináší strach, že Bůh se může zmocnit celé duše, že přestaneme rozumět modernímu životu, strach ze směšnosti.
Láska k Bohu
Bůh tě miluje. Jaké máš důkazy, Františku? Pozoruj přírodu a její dobrotu. Má-li život něco krásného je to z Boží dobroty. Miluj a dělej co chceš. (Augustin). Uvažuj o lásce , kterou máš získat –lásku Boží. Nejprve miluj a potom se vzdávej. Askeze nemá ráz zasmušilý a násilný. Neklade Boha proti přírodě a proti životu. Vrací věcem původní důstojnost, protože ví že jsou určeny k triumfu Kristovu.
SVOBODA
Svobodou se rozumí vybrat si cíl, dát se za ním a dosáhnout ho. Nejprve je potřeba si podrobit sebe a svět. Máme nepřítele a tím je naše hrubé já. (dědičné sklony, zbabělost, sobectví, zvyky). Na druhé straně máme vět přirozený, historický, omezený časem, tradicemi, okolnostmi, jež se staví proti našemu cíli. Projevíme-li svobodu vytvoříme vlastní osobnost a vlastní svět.
Svoboda křesťanská
Křesťanství posvěcuje svobodu, protože vykupuje lidi z otroctví hříchu a podřizuje je zákonu lásky a potlačuje pudy. Dává vítězit duchu.
Sv. František a svoboda
František oslavil svobodu tím, že se osvobodil ode všeho co překáželo jeho ideálu. Střeží svoji svobodu, když odmítá představit se úřadům, nechce vidět exkomunikovaného císaře, hájí právo na svobodu sestry Kláry, odmítá vytvořit řeholi podle velkých řeholníků, nespojí se s Dominikány do jednoho řádu, odmítá důvěrníky, nechce klášter, odmítá knihy, nechce hodnosti v řádu, osvobozuje se od smrti tím, že jí nazývá svou sestrou. Nemá prostředky a přec cestuje, smiřuje státníky svými slovy, všichni mu pomáhají a nikdo mu nemůže škodit, vítězí nad sebou, odmítá předsudky. Když byl donucen napsat řeholi, naplnil ji širokým pohledem na život a klade do jejích základů Krista, totiž lásku.
Svoboda v pravdě
Všichni světci jsou hrdinové vůle. Františkáni hájí vždy autonomii vůle. Odmítají osud a dědičnost. Důvěra ve vůli a úcta k osobní svobodě, k osobní křesťanské svobodě. Vnitřní upřímný život dává svobodu chovat se jak chce a říci si co si myslí. Čím více se přidrží Boha, tím více s ním není možné hnout. Důvěr, upřímnost a prostota.
Svoboda v povinnosti
Žít v boží přítomnosti znamená poznat sám sebe. Shoda se světem z nás dělá lidi neupřímné a podlé, shoda s Ježíšem lidi svobodné a silné. Chudoba zahanbuje lakotu, pokora zahanbuje pýchu, láska zahanbuje pokušení od Ďábla a těla. Podmínkou je umřít v sobě. Františkánská strategie je pozitivní. Nepřemáhá nečistotu tím, že by uvažoval o zbabělosti, nebrání se pasivní modlitbou, ale zabývá se posvátnými úvahami, probouzí v sobě touhu po svatých věcech, modlitbou o utrpení ježíše.
Cesta ke svobodě: Pravda poznání sebe sama. Pravda poznání dobra, pravda poznání Boží lásky – to je svoboda Ducha.
Svoboda v chudobě
Svoboda není cílem františkánské chudoby. Je to nežádaná odměna. Bohatství zatěžuje člověka lehkostí, se kterou jsou získávány věci a rozkoše. Jako pravé bohatství nespočívá v penězích, tak také chudoba nezáleží v nedostatku pohodlí a věcí. Je to milionář, který nemiluje svůj majetek, netouží po tom co nemá. Žebrákem je ten, kdo přilne k penězům. Záleží na vnitřním postoji k pozemským dobrům a způsobům jak jich užívá.
Chudoba ducha
Františkova chudoba je vyhrazena jenom málo lidem. Většině je povoleno být správcem majetku, být připraven se ho vzdát, vyhýbat se přebytku, být cizinci a poutníci, s vědomím nejistoty lidských věcí. Pracuje, ale ne s touhou se obohatit, žije ze dne na den v důvěře v Boha, pořád dává a pořád má, neztrácí se v dohadech a tušeních, v nadějích a strachu, spoléhá na Prozřetelnost, jde za svým poláním – službou Bohu. Františkán chce, aby s ním byl spokojen Bůh.
Svoboda v pokoře
Nejrychlejším způsobem jak být pohrdán je dát se na žebrotu, tvářit se nevědomým a směšným. Františkánský duch je postojem žebráka, neustále si připomíná, že je nejmenší. Pořád o něco prosí: o radu, myšlenku, pomoc, úsměv, modlitbu. Ale svoboda? Kdo prosí ten je otrokem. Kdo bere, prodává se. Františkánský duch tím není otrokem, ale prosí o osvobození z pýchy, kvůli přímé službě Bohu. Chceš-li dobře milovat, musíš nenávidět sebe.(Jiljí)
INTELIGENCE A VĚDĚNÍ
Dnešní doba říká: myslit je totéž co vědět. (opakem jsou slova apod. Pavla – víra je doufání a důkazem, jež není vidět) František podporoval umění, ale stavěl se proti náboženství vědy. František nechce napodobovat Krista doktora teologie, ale Krista pokorného a chudého. Učenci ukazují pravdu evangelia pomocí dialektiky, František ukazuje jeho krásu. Intuicí chápe tajemství stvořených věcí. Věda jen pro vědu mu připadá jako popření Boha. Sv.Bonaventura v duchu myšlení sv. Františka učinil ze studia náboženský projev.
Studium je modlitba
Sv.Bonaventura klade Slovo do středu. Nikdy neztrácí s očí Mistra. I při studiu je neustále s ním.
Od vědění k moudrosti
Každá věda má ve svém řádu cosi božského. Studium je marnost, když je ho cílem není moudrost věčná.
Bonaventurská studijní metoda
Cvičit se má tělo a cvičit se má i duch. Naplnit sudy znalostí, namáhavým studiem (pořádek, vytrvalost – ne však nad své síly) a pak teprve duch. Moudrost se upevňuje: zanlostí vlastních nedostatků, ovládáním vášní,ovládáním myšlenek, touhou po věcech věčných.
Jednota vědy života
Neustále vnikat, abychom se dostali ven. Být připraven opustit. Studujte proto, abyste mohli svatě žít. Přeměňte vědění v ctnost. Kdo nemiluje, nic neví.
Inteligence a sympatie
Františkánskou sympatii všechno zajímá (v přírodě i v lidech) je nakloněna obdivovat spíše než kritizovat. Všude se nachází, alespoň jiskřička dobra. Františkánské vědění bává podivní směs, ale vždy nese pečeť opravdové skutečnosti.
Inteligence a pokora
Svoboda v kázni. Sympatie chrání poznání před pýchou. Františkán se rozdává, rozmlouvá s lidmi nevzdělanými a objevuje jejich inteligenci a důvtip. Mostem mezi filozofií a věděním je láska.
ČINNOST
Moderní život přiznal činnosti cenu.
Náboženská cena činnosti
Sv.Bonaventura nachází v osvícení a vnitřní rozmluvě náboženské vědění, Duns Scotus klade základ náboženskosti do činnosti. Je to boj mezi sobeckými náklonnostmi a vůlí Boží. Činnost podle františkánů začíná svobodným rozhodnutí svědomí. Mají na mysli především úsilí ducha, který vyvíjí úsilí spojit se s Bohem. Programem činnosti sv. Františka bylo ihned odpovědět na božskou inspiraci. Od proměny srdce k práci tělesné. Svět se svými vášněmi nestojí jako hradba mzi ním a dušemi lidí. Výstup k dokonalosti se nekoná o samotě, ale mezi lidmi.
Činnost a život vnitřní
Františkáni pracují na polích, v městech, po domech, ve středu hříšníků a neslouží tím vlastnímu řádu, ale všem. Za odměnu si žádají pouze denní chléb. Je to zápas uprostřed světa. Křesťanská činnost je prosáklá zbožností, je vlastně sama modlitbou.
Povaha františkánské činnosti
Odmítá odměnu (např. i chválu) Nevšímá si výnosu. Blaze tomu kdo slouží a netouží po tom, aby byl milován. Františkánskou diplomacií je přímost. Nezná falešnou skromnostmi okázalost. Jsou odvážní, protože nemají co ztratit. Žije ze dne na den. Autorita církve jednoho dne upraví jejich odříkání (dostávají zapůjčeny domy). Františkáni si hodí po svých vítězstvích (do nichž jdou bez znalosti řeči a s prázdným měšcem, mošnu na Romano a jdou dál. Jejich činnost je neúnavná. Františkáni praují tvrdě až do své smrti. Jejich činnost je vždy radostná, se zpěvem.
Františkánský apoštolát
Hlavním cílem františkánské činnosti je apoštolát. Jejím východiskem je intuice, vniknutí do duše bližního. Obracejí lidi svým příkladem, svou dobrotou, pokornou prací, otevírají srdce. Starají se o každou bolest. Pracují srdcem. Intelektuálnost přemáhají láskou.
RADOST
Radost není veselí. Je to pojetí života.
Františkánské prameny radosti
Pohled na krásu. Harmonie světa. To jsou dary Boží. Dalším důvodem k radosti františkánské je dosáhnutí malosti. Raduje se protože si nedělá iluze. Dávají se kratší cestou – míjí těžké shánění bohatství a zamotanost světa. Dalším pramenem radosti je činnost, zbavená sobeckých důvodů. Koná Boží vůli, tím že naslouchá svojí vůli. Každý velký čin vypaá humorně ve vztahu k věčnosti.
Františkánská duchovnost a bolest
Optimismus Františkánů je založen na směřování k dobru. Člověk nemůže uniknout bolesti. Přijímá jí jako prostředek k očištění a k povznesení. Usínají s Ukřižovaným v srdci. Stáří je přirozenou kalvárií života. Františkán nestárne – každý den se rodí v touze sloužit. Radot je sice františkánským předpisem, ale pokud by jí chyběla láska a chudoba, pokud by nespojovala časné s věčným, tak není radostí.
Závěr
Chceš-li najít sv. Františka jdi ke sv. Damiánu nebo na la Vernu.
