Františkánská cesta pro dnešního člověka José Antonio Merino OFM

RADOST -Františkánská cesta pro dnešního člověka José Antonioi Merino OFM

POUZE RADOSTNÝ BŮH ČINÍ ČLOVĚKA OPRAVU ŠŤASTNÝM

Jestliže je Bůh, pak jsme na něm závislí. Mnozí lidé na Boha nedbají, řada podob náboženské lhostejnosti je znamením pohodlné a zbabělé dezerce od základních úloh, které před nás staví život.

Spor kvůli Bohu

Ve svatém jménu lidé rozpoutali zcela absurdní válečné konflikty, vykořisťovali jeden druhého. Lidská existence se potácí mezi tolika protiklady a je zkoušena hlubokým zklamáním.

Náboženství nelze redukovat jen na cosi soukromého, ačkoliv jde o zájem spjatý s uspořádáním veřejných záležitostí. Náboženství je kvasem, který proměňuje životy mnoha osob, oduševňuje společenské instituce. Bůh je nezbytným světlem, které dává život a smysl člověku. Jistě- existují vznešení duchové, kteří se rozhodli být dobrými a čestnými lidmi, ale bez Boha. To je však velmi obtížný podnik.

Naší pravou oporou je víra

Náboženství je víc než systém pravd a dogmat. Je víc než souborem závazných norem. Náboženství sice tohle všechno vyžaduje, ale je to především život, je to hluboká integrální (celostní) zkušenost. Je to souhrn lásek, pro něž člověk žije a v jejichž světle interpretuje svůj život i všechno to, k čemu v něm dochází.

Člověk musí uznávat a správně hodnotit rozum,, nesmí však z rozumu vytvářet modlu. Musí uznat nezbytnost daru shůry. Víra je darem milosti. Náboženství je projevem svobody. Víra je přijetím, darem, milostí, víra vlastní člověka, podpírá jej, je genetickou informací ducha.

Co Bůh není

Bůh není lidskou reflexí. Bůh není pro člověk cizím. Bůh je Přítomností, která se projevuje v setkání, přijetí a dialogu. Františkán nemá zapotřebí skoku k tomu, aby dospěl do stavu víry, protože si uvědomuje, že Bůh přebývá v něm samotném, že Bůh ho obklopuje a že ho hledá. Františkán se raduje, protože má Boha stále před svýma očima. Setkává se s Bohem v hodnotách, v soužení a dobrodružství lidského života.

Bůh se nenachází venku

Bůh je v životě, protože život je velkým horizontem Boží přítomnosti. Bůh není mimo svět, není kdesi nahoře. Bůh je druhem člověkova putování.

Bůh je člověku nablízku

František překonal představu Boha jako feudálního Pána, vyžadujícím slepou poslušnost. Bůh je pro něj přítomností, silou, darem, osvobozením, tajemstvím, radostí, láskou. Není strašlivý a hrozný, nýbrž vlídný a laskavý. Je blízký, spjatý s ním nejniternějším poutem, je důvodem a smyslem bytí, je jeho touhou, je cílem, je jeho slavností. Každý toužíme po sebepřekročení a to svědčí o blízkosti Boha.

František sváteční člověk

František (blázen v tomto světě) byl přirozeně radostný, dobromyslný a veselé povahy. Byl přesvědčen, že se jedná o Boží dar, o který je třeba se dělit s druhými. Jeho život tak byl nepřetržitým slavením. Život byl pro Františka souhrnem lásek, které si zasluhují ty nejkrásnější písně. Žil proto svátečně. I v okamžicích, kdy se Bůh projevoval skrze zkoušky. Choval se jako ten, kdo je zamilován do Boha a je hlasatelem té Moudrosti, jež se světu jeví jako bláznovství. Miloval konkrétní obrazy života a toužil vdechovat tajemství Boží nejen citem, ale i smysly – proto postavil živý betlém.  Proto často zpíval slastné duchovní melodie.

Radost a fantazie

Pouze život oproštěný od jakékoliv zisštnossti a osobních zájmů, se může otevřít pravému oslavnému zpěvu. Když je život darem, zní úplně jinak. František tak nakazil své spolubratry svátečností, radostností a svým nezdolným optimismem.

Kvítky

Tento spi je plný lidskosti a nakažlivé radosti. Popisovaní lidé vědí, co je štětí.

Sváteční myšlení

Putování do mysli Boha (Bonaventura) vnímá člověka jako poutníka, který přechází ze tmy do světla. Don Scott popisuje , že všechno vzešlo z lásky. Celý svět je zaměřen ke Kristu (christofinalismus)

Náboženství a slavení

Františkánský život a františkánské myšlení se vyznačuje svátečností a slavením. Náboženská oslava se vždy odehrávala zpěvem, tancem a hrou.  Sv. Řehoř z Naziánu tvrdí, že Logos okrašluje celý vesmír. Bůh s tvořivou a dobrotivou hravostí, proniká vesmír hrou moudrosti, sváteční a hravou dimenzí člověka a církve. Náboženství není opiem.  Ale krásnou hrou, v níž ale platí také přísná pravidla. Františkána provází lidský úsměv, kterým nahlíží na každého člověka, jako na soulad mezi konečností a nekonečností.

Ohrožená radost

Radost je však odjakživa vystavována ohrožení.  Negativní Kantovská etika, Francouzská revoluce, industrializace (zprůmyslnění), utilitarismus (hodnocení podle užitečnosti), blahobyt, efektivita  postihla radost a zasunula ji pod jiné zájmy. Dvacáté století se vleklo s nemocí přílišné vážnosti a tak dál trpělo nedostatek radosti a tvořivé představivosti a proto bylo postiženo vleklou nespokojeností.

Františkánství a oslavování

Duch radostnosti vyplývá z optimistického pojetí Boha. Bůh je zdrojem jásavé slavnostnosti. Františkánství dává mnoho prostoru pro slavení, protože postupuje na cestě osvobození, vykoupení a spasení. Františkánství svou radostností vzbuzuje sympatie.  Nenese břemeno náboženství. Pravý přítel Boha se nesmí stát nositelem nudy a ďábelské pýchy, ponořeného do smutku Přináší novou existenci radostného vděku nad obdarovaností povolnou k plnosti života a slavení. Tak se rodí nový člověk