Koronavirus a nový pohled na vnitřní život

(z blogu Luboš Františka Kolafy OFS)

Ačkoliv vše co se děje ve velké části světa připomínalo ještě před pár dny tak trochu jen hromadné cvičení civilní obrany, dnes už postupně přechází až do nácviku válečného stavu. Války s Kalašnikovem v ruce jsou pouhou historií. Nový způsob boje je dnes mediální, psychologický. Je to tak jiná válka, že jí zatím ani za válku nepovažujeme.

Jak přijmeme všechna ta omezení osobní svobody? Jak se smíříme s postupnou ztrátou demokracie? Jak přijmeme novou dobu, kdy se už pár let před našima očima mění demokratický svět postupně v jakousi formu nadvlády oligarchů? ( Vše samozřejmě zabaleno do pozlátka starých demokratických časů, tak abychom si nevšimli, že světovládci budou ovládat celé státy a skrze ně všechny poddané. Ale vlastně to není nic nového pod sluncem. Cesar byl také nejprve demokrat.)

Jako křesťan mám jasno.

Můj křesťanský pokrok za posledních deset let je myslím v tom, že všechno v životě chápu jako dary ( i nepříjemné záležitosti), učím se nic si nepřivlastňovat, na ničem nelpět. Přináší to skvělý klid… Možná je to i postupujícím věkem, že se už netrápím nad během tohoto světa, nad jeho nespravedlností, nad záludností politiků a dalších lidí. ( Lidská povaha – to je opravdu stále dokola opakující se historie.) Nepotřebuji už za něco nebo proti někomu bojovat. Učím se žít skromně a radostně za všech okolností. Jak málo záleží na mnoha věcech světa, ale i sporech v církvi, či mezi lidmi ve společenství. Na vše stačí obyčejná láska a odpuštění. Kristus mne vzal ze světa i když v něm fyzicky musím dál žít.

Co mi dal sv. František z Assisi – velký následovník Krista – především? Jeho životopisy ukazují, že velkou část svého času věnoval vnitřní, osobní modlitbě a kontemplaci. Vím, že dnes jsou spíše vyzdvihovány jeho cesty, jeho diplomatická poslání, mírotvorné snahy, vztah k přírodě. Jenže to vše, co dělal v čase, kdy nežil v poustevnách bylo výsledkem právě jeho modliteb. A tak možná patřím k menšině františkánů, kteří Františka vidí především jako člověka, který si denně tykal s Pánem v modlitbě a na tomto základě postavil svůj život a vztah k ostatnímu světu.

S probíhajícímm nácvikem na válečný stav – při útoku Koronaviru – sleduji nejen u sebe ale i u jiných lidí, že jsme sice chvíli zmatkovali, ale nyní si daleko více pomáháme v rodinách, jsme rozhodnuti více držet při sobě. Najednou nám zmizelo ze života mnoho každodenních povinností, na které jsme byli zvyklí. Máme novou nabídku jak jinak využít čas než jsme byli zvyklí. Možná budeme více číst. Možná se budeme více modlit. Možná nakoupíme sousedovi, který je v karanténě, možná se v rodinách budeme více ujišťovat o naší lásce k nim. Tak tomu prostě bývalo vždy. V případě ohrožení se více držíme za ruce.

Možná jsme potřebovali nějakou válku, abychom se vzpamatovali z konzumního, spotřebního života, z rozmazlenosti, kdy nás každá nedokonalost rozčilovala, ze sobeckého způsobu myšlení, kdy už nás ostatní lidé ani moc nezajímali. Najednou všichni čelíme společně novému nepříteli a možná se v nás znovu probudí kamarádství, realističtější pohled na křehkost života a znovu si uvědomíme, že smrt, kterou jsme přestali úmyslně vnímat opravdu dál existuje.

Jako křesťan mám jasno.

Duchovní cesta je cestou zniternění, která nás vede do hlubin naší bytosti, je to cesta, kde poznáváme sami sebe. Hluboko v srdci je jednak naše nejdůvěrnější místo a  svatyně našeho svědomí, ale zároveň také prostor, kde přebývá Bůh. Čím více se ve svém nitru přiblížím Bohu, tím víc se opravdu stávám sám sebou… Bůh vychovává a školí naši citlivost, přetváří a proměňuje ji. Naše citlivost musí projít zkušeností odstupu a prázdnoty, aby se v  nás probudila hluboká duchovní citlivost. Jakmile se probudí tato hlubší citlivost, nezakoušíme Boží milosti stejným způsoben. Nemodlíme se stejně jako předtím: modlitba se zjednoduší a  bude prosta rozumových uvažování a dojmů. (převzato z Online exercicie se sv. Janem od Kříže: „Šťastné dobrodružství“ )

Skutečný život je ten vnitřní život každého člověka. Skutečný život je vztah s Bohem, s lidmi a s přírodou, kterou nám daroval. Tak nás to učil život sv. Františka a tak se vyjadřují i další učitelé (např. sv. Jan od kříže) až dodnes .

Příspěvek byl publikován v rubrice odjinud, Pro dnešní den. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář