“Cesta sekulárních františkánů v synodální církvi”
KONFERENCE GENERÁLNÍCH DUCHOVNÍCH ASISTENTŮ OFS – YOUFRA (CAS)
P. Pedro Zitha, OFM
Úvod
V souladu se synodálním procesem 2021-2023 jsme považovali za důležité upozornit sekulární františkány na důležitost prožívání jejich víry v duchu společenství, účasti, poslání a opravdového svědectví o životě podle evangelia v církvi, ve světě práce a v rodině. Nejlepším způsobem, jak se zapojit do synodální cesty, je především uvědomit si, že každý člen je součástí církve jako jednotlivec i jako společenství. Každý pokřtěný má v církvi svou roli a jeho úlohou v poslání církve je budovat celou církev. Svatý František z Assisi, když uslyšel výzvu, aby šel a obnovil církev, myslel na jeden kostel z cihel, a teprve později byl schopen pochopit, že nejde jen o tento konkrétní kostel z cihel nebo o tohoto jednoho malomocného, ale o duchovní, univerzální a katolickou církev, která potřebuje znovu objevit a dosvědčit svou pravou identitu tím, že bude věrně následovat Krista, svého zakladatele a učitele.
Poslání sekulárních františkánů v církvi je třeba vnímat jako osobní povolání, ale zároveň jako komunitní poslání, v němž je každý zodpovědný a zapojený do úspěchu svého konkrétního poslání, s osobním vědomím potřeby neustálé obnovy, obrácení a otevřenosti novým myšlenkám a přístupům, aniž by byly ohroženy evangelijní hodnoty, ty hodnoty, které udržují důstojnost každého křesťana navzdory rozdílům v poslání, které mu bylo svěřeno.
1. OFS a misie svěřené
Milostí křtu je všem křesťanům svěřeno poslání hlásat evangelium: “Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo neuvěří, bude odsouzen” (Mk 16,15). Je zřejmé, že účast na poslání je úkolem svěřeným každému a ne izolované elitě, jak si někdy někteří myslí, přičemž zapomínají, že všichni jsou od křtu a ve křtu “začleněni do církve a stávají se účastníky jejího poslání… a stali jsme se živými kameny pro stavbu duchovní budovy1 , kde každý z věřících musí vykonávat své křestní poslání ve společenství s církví a v církvi, přičemž už nepatří sám sobě, ale Kristu”.
V naší společnosti, kde je stále rozšířenější sekularismus, musí křesťané hledat způsoby, jak žít své křestní sliby, nejlepší způsoby, jak interpretovat Františkovu výzvu “jděte a opravte můj dům” tak, aby evangelium bylo smysluplné, přitažlivé a podnětné pro všechny kategorie lidí, od mladých po starší, od věřících po nevěřící, a budovat církev jednoduchým způsobem a svědectvím, které umí přitáhnout lidi k hlubokému nasazení a obnově víry v Krista a v církev. Není třeba vymýšlet další způsoby, stačí převzít to, co nám bylo svěřeno ve křtu, tj. nechat se “zabydlet křestní pečetí tak, abychom se zavázali ke službě Bohu živou účastí na svaté liturgii církve, vykonávali své křestní kněžství svědectvím svatého života a s pracovitou láskou. “2 V případě členů OFS se tato výzva nachází také v řeholi, která je udělena v okamžiku profese a která zdůrazňuje potřebu nechat se vést Duchem svatým, aby člověk žil podle svatého evangelia v souladu se svým vlastním posláním následováním Krista, Cesty, Pravdy a Života.
Je zásadně důležité, aby si každý člen OFS uvědomoval, že jeho posláním je právě poslání církve, tedy evangelizovat, to znamená přinášet Krista světu, který ho již nezná, a zároveň pomáhat těm, kteří již uvěřili, aby Krista postavili do středu svého života a snažili se o něm svědčit svým vlastním životním stylem.
Křesťanský život musí být živen slovem a svátostmi, abychom žili v lásce a společenství s Bohem a zároveň byli schopni vykonávat svěřené poslání a žít ho s horlivostí, věrností a láskou. Je to poslání, které neustále vyžaduje “lepší formaci, prohloubení naší lásky a jasnější svědectví o evangeliu “3 .
2. Pokračující obnova církve
Je nepochybné, že struktura, jako je “církev” – Kristovo tělo -, potřebuje jak duchovní obnovu či údržbu, tak materiální pomoc. Proto je misijní činnost církve naléhavá, nutná a nezbytná, aby poslání bylo vždy nepřetržité a stálé, evangelizační poslání, které se týká všech věřících a které, je-li vykonáváno generaci za generací pod vedením Ducha svatého, pevně zvěčňuje evangelizační poslání svěřené samotným Kristem všem pokřtěným. Kontinuita vyžaduje spolupráci i ochotu každého křesťana vydávat živé svědectví o moci Ducha svatého v církvi a ve světě. Tato spolupráce musí vždy vycházet ze skutečnosti, že evangelizační poslání “není nikdy pro nikoho individuálním a izolovaným činem, nýbrž hluboce církevním činem, a jestliže každý evangelizuje ve jménu církve, která tak zase činí na základě pověření od Pána, neměl by být žádný evangelizátor absolutním pánem svého vlastního evangelizačního působení, který by měl volnost v jeho uskutečňování podle individualistických kritérií a hledisek, nýbrž musí tak činit ve společenství s církví a jejími pastýři. “4 .
Synoda nás vyzývá, abychom se znovu vydali komunitní cestou, abychom mohli lépe uskutečňovat a konkretizovat svěřené poslání. Evangelizační poslání je neustále aktualizováno, přizpůsobováno a nikdy se nevzdaluje od konkrétních situací lidského života. Evangelium je vždy konkrétní a nadčasové. Stejně jako Kristus, který vychází vstříc svému lidu a kráčí spolu s ním, totéž se vyžaduje a očekává od všech pokřtěných. Společná cesta vyžaduje nejen doprovázení, ale také naslouchající srdce, ochotu vstoupit do ducha dialogu, cesta, která může vést i k tomu, že se člověk bude cítit zranitelný vůči názorům druhých, vůči hrozbám, vůči pronásledování, jak se to stalo prvním učedníkům.
Církev však musí být k dispozici k neustálému předávání evangelia a vždy se snažit zjevovat Ježíše a jeho evangelium za všech okolností. Církev totiž “není zbavena stejně neúnavné pozornosti vůči těm, kteří přijali víru a kteří se často po celé generace setkávají s evangeliem. Tímto způsobem se snaží prohlubovat, upevňovat, živit a činit stále zralejší víru těch, kteří se již nazývají věřícími a věřícími, aby se jimi stali ještě více. “5
3. Dynamická a soudržná přítomnost OFS v církvi
Jak definovat dynamickou a koherentní přítomnost křesťana v církvi nebo ve františkánském řádu? Papež František ve své apoštolské exhortaci Evangelii gaudium č. 24 hovoří o církvi, která jde vpřed, o církvi, která se beze strachu ujímá iniciativy a je připravena jít daleko, vstříc těm nejmenším. Svatý otec nemluví o ničem jiném než o tom, že nám připomíná nebo nás vybízí, abychom vstoupili do dynamiky našeho učednictví, do učednictví, které je posláno s univerzálním a dynamickým rozměrem. Pro laiky toto učednictví působí v realitě rozlehlého světa a v realitě zvláště otevřené evangelizaci rodiny, kde jsou hluboce oddáni službě budování Božího království se skrytým a důsledným svědectvím evangelia.6
Naše křesťanská víra nás učí hodnotě a důležitosti jejích členů, a to od početí až po smrt. S vědomím této hodnoty se každý člověk snaží žít svou víru v dynamice, v níž je práce v souladu s křesťanskými, sociálními, kulturními a lidskými hodnotami. Právě tyto hodnoty vyvolávají touhu dělat něco pro dobro druhých. A Svatý otec papež František se ve své druhé katechezi věnované starším lidem snažil vzbudit pozornost k tomu, že je důležité být člověkem v jakékoli fázi života, aniž by člověk hodnotil svůj život z hlediska produktivity. Hodnoty života se nekvalifikují nebo nekvantifikují pouze z hlediska přínosu, ale nabývají hodnoty v závislosti na významu lidské bytosti ustavené jako Boží dítě. Když tedy hovoříme o dynamické a koherentní přítomnosti OFS v církvi, musíme vždy brát v úvahu a mít na paměti hodnotu členů nezávisle na jejich dynamice či přítomnosti v bratrstvu, ale s vědomým úkolem poslání, které jim bylo svěřeno, a odlišným způsobem účasti na životě celého bratrstva.
Pokud člověk skutečně chápe, co má papež František na mysli, když mluví o tom, že je třeba jít daleko, aby se našel druhý, pak už žádný bratr není izolovaný ani by neměl být považován za marginalizovaného. Co udělá dobrý pastýř, když zjistí, že mu chybí jedna ovce? Vydá se hledat tu ztracenou a devadesát devět jich nechá za sebou. Tomu se říká dynamická a důsledná přítomnost. Pastor by si nikdy neměl stěžovat na úbytek svých věřících, ale s důvěrou jít za všemi, kteří nemohou nebo nechtějí přijít do kostela. Totéž by mělo platit i pro sekulární františkány, místo aby ostatní bratry nazývali “izolovanými nebo neaktivními”, měli by následovat příkladu dobrého pastýře, tedy vydat se je hledat, navštívit je, uspořádat bratrské setkání v jejich domovech nebo se s nimi prostě setkat a pozvat je na bratrská setkání.
Být členem církve a řádu vyžaduje velkou dynamiku, aby člověk myslel a dělal věci jako přátelé ochrnutého (Mk 2,1-12). Tito přátelé se k Ježíši nemohli dostat hlavními dveřmi kvůli zástupu lidí uvnitř i venku před domem. Proto byli vynalézaví a vytrvalí, odkryli střechu domu, spustili svého přítele na lůžko a ochrnutý byl uzdraven (Mk 2,1-12; Lk 5,17-26; Mt 9,1-8). Sám Ježíš se stává obdivovatelem a svědkem dynamiky jejich víry, její důslednosti. Ve spontánním činu ochrnutého přátel se projevuje charakteristický duch společenství, který je podněcoval k tomu, aby našli způsob, jak zachránit nemocného přítele. Jejich gesta vyjadřovala, projevovala a konkrétně uskutečňovala společenství ve společném kráčení, a to je to, k čemu “koncept synodality vyzývá k zapojení a účasti celého Božího lidu na životě a poslání církve… “7.
Každá generace má své vlastní výzvy, jak opravit církev, a každé společenství musí stále živě cítit ono volání “jít a opravit mou církev, která je v troskách” jako společný úkol, který všichni cítí a vnímají, aby církev udrželi a zároveň jí vdechli nový život.
Závěr
OFS, stejně jako církev obecně, neustále čelí obrovské výzvě, kterou je náprava církve podle její kultury a tradice v nezaujatém a trpícím světě, ve světě, který například manželství a plození dětí nepřikládá velkou hodnotu (zcela je považuje za přítěž a obtíž). I v těchto situacích existuje velká možnost a příležitost nabídnout světu životní styl, který je dynamický a koherentní s evangeliem, dynamiku a koherenci, které jsou možné, když si člověk uvědomuje odpovědnost za to, že je křesťanem, nebojí se vydávat svědectví o Kristu za jakýchkoli životních okolností, žije františkánské charisma v synodálním dynamismu, kde všichni členové jsou a cítí se spoluodpovědní za duchovní a bratrský růst a kde je vždy prioritou vydávat svědectví o Kristu vlastním životem.
Proto nelze mluvit o “opravě církve” nebo o synodalitě, aniž bychom vzali v úvahu, že jen společně lze církev lépe budovat a růst společenství mezi všemi jejími členy ve službě církvi a s církví pro svět, v němž se všichni cítí odpovědní za původní obnovu lidské důstojnosti.
