Jarda, (Danka byla nemocná se zubem), Luboš, Dáša, Jana a Anička (Ženíškovi nemocní) se modlili křížovou cestu v kostele NPM ve Františkánské ulici. (text najdeš ZDE). U 8 zastavení se k nám přidala, mladá žena ze Slovenska, která nám vysvětlila, že z práce se jde vždy do kostela pomodlit. Pozvali jsme jí na setkání 16.3. (Adorace a mše).
Potom jsme probírali myšlenky z knihy
Paulus Terwitte: Bohatství prostého života (Inspirace svatým Františkem)
Světec píše o „jednom způsobu“, totiž jít prostě mezi lidi a být jim podřízený. Je to cesta, jak druhé nejlépe přesvědčíme o tom, že tu nepřicházejí žádní lidé, kteří by jim chtěli uškodit. Při tom, jak bratři všemožně pomáhají k růstu druhým lidem, mezi nimiž žijí, nemají zatajovat, že jsou křesťané. Má zůstat jasné, kdo jim dal příklad, aby požívali takové velikosti, že se mohou před druhými umenšovat.
Teprve potommají, „pokud to poznají jako Boží vůli“, začít kázat a vyučovat ve víře. Povšimněme si zde výzvy, aby bratři citlivě přijali Boží perspektivu. Sám František zažil, že mu „sám Pán“ ukázal, co má dělat.
Kdo dospěl k pravé síle po způsobu svatého evangelia, stává se podnětem a průvodcem, aby i druzí k této pravé síle dospěli. K tomu, abych se stal někým, nemusím už nikoho ani nic vlastnit – bratři jsou posláni žít evangelium mezi druhými lidmi a stát se jejich citlivými průvodci, aby i oni tuto pravdu přijali.
Kdo žije mezi lidmi tímto způsobem, nemusí si dělat starosti. Nabízí zkrátka kontakt. Nejjednodušší je se zeptat. Jen málokdo odmítne. Šťastný je ten, kdo se pak po vzoru Františka smíří s odmítnutím, neoplatí dotyčnému nějakým hloupým slovem, ale zůstane uvnitř i navenek přátelský.
V souvislosti s nevěřícími mě pro dnešní dobu napadají ti, kdo se mnou nesdílejí žebříček hodnot. Nepomlouvat je, chovat se v životě podle svého osobního přesvědčení i proti proudu, vyvolat tím občas i otázky – to jsou jednoduché kroky, které nám umožňují, abychom nakonec byli šťastnější, než kdybychom se pokoušeli nějak podivně křečovitě přizpůsobovat. Dialog potřebuje silné partnery, kteří se projevují i navenek. Šťastnou společnost si s Františkem představuji jako společenství lidí, v němž se angažovaně vyrovnáváme se stanovisky druhých a přitom se – ó jaký div! – učíme hlouběji chápat i své vlastní přesvědčení.
Je k tomu zapotřebí vytrvalost. Člověk to nesmí vzdávat.
