Výpisky z knih, které jsem četl a uvědomil jsem si při čtení souvislost s františkánským životem. Čtu z mnoha knih a oblastí. Názor každého člověka nás může obohatit a nebo povzbudit k hledání odpovědí.
Posun nejateističtějšího národa k nejpověrčivějšímu? Je tomu tak? Možná spíše spirituálně nebo nábožensky nejméně gramotné. (porozumění spirituálním a náboženským pojmům) U studentů fakult neomarxismus – chtějí lidštější společnost.
Jde o intelektuální a kulturní kapitál jednotlivých lidí… Dokážeme v církvích vytvářet dostatečně pluralitní prostředí pro různé druhy věřících, s rozmanitostí jejich potřeb, zkušeností a spirituality… Nekritizovat!
Některé naše rituály svou profánností působí komicky… Nemůžeme pracovat s jedním modelem nebo jedním vzorem ideálního příslušníka církve. Církev je na rozdíl od sekty pluralitní a multikulturní.
Církev dneška je nevětším správcem památek. Faráři jsou opraváři, údržbáři, ekonomové a památkáři. Jak má prožívat zbožnost, při tolika činnostech?
Papež František mluví o problému klerikalizace. Potřebujeme vtáhnout laiky do řízení a kněží budou Božími svědky. Potřebujeme zrušit mocenský centralismus, který často udržují samotní věřící. Současný model je barokní a nemůže být úspěšný. Potřebujeme model polní nemocnice. Vzdejme se mocenského vlastnění pravdy a vědění, co je pro druhé nejlepší. Vstupme do dialogu s druhými jako s tajemstvím, které respektujeme.
Duchovní práce – duch je nadšen, vrací se domů. Jenže na cestě domů jsou překážky…. Osobní vůle, motivace, mysl a rozum jsou silné nástroje, ale na ego nestačí, protože jsou jeho součástí…Díky rozjímání přicházejí vhledy, nové souvislosti, nové významy. Pokračujeme v meditaci, modlitbě, službě a skupinové aktivitě. Odhalujeme na čem lpíme, kde jsme závislí, co nás láká. Přetrvávající vzorce ukazují na to, že náš problém zůstává i nadále v podvědomí. A podvědomí je nejen osobní, ale také kolektivní (dědictví lidstva) Když jsou na nás lidé stále hrubí, asi je i v nás hrubost a zlo. Jsou-li dle nás druzí sobečtí, modleme se za sebe, zde nejsme stejní.
Askeze
Odkládání okamžitého uspokojování. Nestojíme před chutí na čokoládu, nýbrž jen před naším pocitem, prožíváme tělesný vjem, který sám o sobě není potřebou. Když vjem odevzdáme a ignorujeme, ustoupí. (Jíst jindy, než mám hlad je odprogramování reflexů)
Askeze je každodenní disciplinovanost, úprava života a životní styl. Vede k lepšímu využívání času, energie, peněz atd.
Odřeknutí se
Odstoupení od světa – někdy třeba jen na víkend. Člověk se může odřeknout hledání zisku, světskosti, potěšení, nadšení nebo vzrušení. Stáhnout emociální energii a zájmy světa. Známé jsou tradiční řády mnichů. Vyžadují slib věrnosti a vážnou oddanost.
Svět
Země je součástí vesmíru… eony let se ti střídají výbuchy sopek, zemětřesení, povodně atd… Není to kvůli omylům člověka, jeho selháním…Ani Bůh nemá rozladěné emoce – nepotřebuje se vybít…Ani předpovědi konce světa nemají význam pro duchovně hledajícího člověka… Vývoj lidského vědomí se projevuje společenskými a kulturními proměnami a odrážejí karmické sklony a dědictví lidstva… Výzkum vědomí ukazuje, že každá myšlenky, skutek, slovo a aktivita zůstávají zaznamenány mimo čas v nekonečmé poli vědomí… V okamžiku narození má každý jedinec jinou úroveň vědomí. Život není ani náhoda ani založený na svévoli. Vše je přitahováno na své místo. (viz kniha Moc versus síla)
Jakou odpovědnost má člověk ve světě?
Všechny úrovně vědomí říkají že se máme chovat podle pravidel milosrdenství, odpuštění, lásky a soucítění- ale záleží na tom jak je pochopíme… Celé národy nahromadily pozitivní i negativní duchovní důsledky….Křesťanství nepoužívá slovo karma, ale mluví o tomtéž – hříchy a cnost mají odlišné důsledky pro duši po smrti…V Budhismu se zase mluví o Lotosové zemi kde Budha působí jako přímluvce a podobně Krišna a to stejné je v žalmu 91. Prvotním duchovním darem je příležitost moce se svobodnou vůlí rozhodnout pro Božství a nebo je odmítnout. Světský život je příležitost. Je potřeba si ho vážit.
Co dělat s těžkostmi?
V každé z nich s skrývá nějaký dar. Prosívá nám postoj pokory. Vidět souvislosti.
Platí to pro každou událost?
Každý člověk to vnímá jinak. Je důležité, čím jsme a kým se staneme.
Odřeknutí se světa je záležitosti vnitřní?
Jednat bez vůle něco získat. Je dobré také umět stát a čekat. Rozpoznat les a stromy. Celkové souvislosti – nejen obsah. Disciplinovaně se zříkat postojů a představ, ztotožňovat se s určitými stanovisky a zaujímat postoje vůči tomu co se děje ve světě.
Televize je vlastně hrou iluzí. Lze se na vše dívat různě. Televize zůstává neutrální, rozhodujeme se my sami. Svět je tedy pouze obrazem, přechodnou iluzí. Moderní život prožíváme díky médiím velice rychle. (Dříve lidé žili celý život v jednom prostoru) Svět i vše v něm pomíjí.
Jak posloužíme světu nejlépe?
Vývoj duchovního vědomí každého jedince přispívá ve vývoji celého lidstva. Každý soucitný skutek přinese užitek. Zda je skutek vhodný nebo ne se řídí převládající úrovní jeho vědomí. Neexistují pravidla správného chování, protože výsledky závisí na záměrech. Každé období úrovně má své pokušení a lákadla. Řeší se protiklady…. Celý duchovní proces souvisí s životním stylem, sebereflexí a rozvojem rozlišování.
Když vykročíme na stezku neduální zbožnosti, všechny „povinnosti“ jsou uvedeny do nových souvislostí a chápeme je jinak.
Účel světa zná jedině dokonale Bůh. Když hledáme osvícení pro ně samotné, sloužíme světu i Bohu.
A co války?
Kde je ego tam je válka. Být proti válce je také ego. Války odevzdejme Bohu. Nenávidět válku je projevem nenávisti, nebo ne? Raději milujme mír a dojděme k nesoudícímu soucítění se všemi válkami a lidmi. Utrpení a smrt jsou důsledkem ega. Hledejme osvícení a překračujme iluze, na místo jejich rozvíjení. Vševědoucnost patří Bohu, nikoliv lidskému vnímání. „páchání dobra je pastí na naivní žáky. Mějme rádi Boží vůli a Božské vedení světa a lidstva.
Většina literatury o sebepoznání, čili osvícení vychází ze starobylých učení…jeho pravda nebyla vždy správně pochopena a vykládána… velkou cenu proto má moderní výklad a ujasňování a zjišťování.
Jaký účel mají duchovní knihy? Poskytovat autentické informace…žáci nutně potřebují správné informace. Ale nakonec jsou vlastně jen nějakými pravidly pro objevování… vše co je hledáno je totiž uvnitř.
Dosud v dějinách nemělo lidstvo jinou možnost jak si pravdu ověřovat než spoléháním se na náboženské autority…Dnes existuje metoda svalového testu a není proto nutné spoléhat se na pověst mistra, autoritu církve.
Pod úrovní 200 (svalového testu) jde spíše o prožívání životních procesů (žába prožívá žabí život), jde o sebestřednost. Teprve nad hladinou 200 přichází ohled a zájem o dobro ostatní ch.
U většiny duchovní práce nejde o to, zda jsme něčeho schopni, nýbrž zda jsme ochotni. Uděláme to? Ano nebo ne. Odhodlání, rozhodnutí a pevnost záměru. Jenomže ego (mysl) a jeho emoce a pocity jsou strašně silné a navyklé. U hladiny nad 300 přistupuje víra, nadšení a ochota a u 400 přibývá inteligence, vzdělání a vedení rozumu. Stačí jen určité úpravy života, nejsou hned nutné velké změny.
Duchovní práce je proces objevování, který je zaměřen dovnitř.
Dobrou formou vyučování je humor. Dochází při něm k posunutí souvislostí, takže se odhalí i určitá absurdita určitého stanoviska. Humor léčí a očišťuje.
Je potřeba, ale duchovní hospodárnosti: vypěstovat si respekt k duchovnímu snažení, neztrácet čas a neplýtvat silami a rozptylování se zábavou.
Mysl funguje jako zpracovávací jednotka přicházející zvenčí i zevnitř. Rozděluje do kategorií, přiděluje priority, dává do souvislosti, interpretuje je. Zároveň přitom čerpá z paměťové banky, spojuje se s centry emocí a podmíněných reakcí. To vše se snaží dát do souvislosti s instinkty…vyhodnocuje stupně pravdivosti, důvěryhodností informací, vhodnosti, společenské meze, etické, sociální a náboženské principy.. trvá to jednu tisícinu vteřiny. A proto domnělá realita už není realita skutečná, ale zpracovaná…Ačkoliv procesor ega odvádí neuvěřitelný výkon, přeci jen dochází ke ztrátě. Co je ztraceno? Původní čistota a lesk podstaty. Skutečnost je upravena…
Živočišné formy byly od počátku evoluce nedokonalé… základní vzor zněl: odebrat vzorek, prozkoumat a využít…vyhodnocuje – jedlé/nejedlé, přítel/nepřítel… klíčový záměr je přežít pomocí získávání a ovládání… Predátorské vlastnosti.
Lidské já se ztotožňuje nejen s myslí, ale také s jejím obsahem (mé myšlenky, můj úspěch, moje selhání, moje očekávání, mé pocity a pod)
Nadmuté ego (narcismus) očekává, že okolí hbitě obslouží jejich rozmary, přání a přehnanou sebedůležitost. Mají na to „nárok“. Proto se také častěji cítí špatně, jsou citlivějšíma připadají si znevážení.
Odbourat složitý mechanizmus ega není možné bez silné motivace…Duchovním úsilím a záměrem měníme fungování našeho mozku a zakládáme zvláštní prostor pro duchovní informace…. (pozitivní posun nastává v dětství – poslech klasické hudby, krása, estetiky, náboženské cítění – genetické sklony jsou aktivovány.
Problém ega netkví jen v jeho struktuře, ale v jeho nadvládě.
Předmět: Prot. n. 3667 Řím, 8. dubna, 2024 Všem národním bratrským společenstvím
Drazí bratři a sestry, Pokoj a dobro!
Stále si připomínáme slova Svatého otce, papeže Františka, když byl nedávno dotázán: „Na Ukrajině jsou lidé, kteří žádají o odvahu kapitulovat, o bílou vlajku. Druzí ale říkají, že by to legitimizovalo násilníky. Co o tom soudíte?“ Odpověděl: „Záleží na interpretaci. Ale myslím, že silnější je ten, kdo vidí situaci, myslí na lidi a má odvahu vztyčit bílou vlajku a vyjednávat. A dnes se dá domluvit s pomocí mezinárodních mocností. Slovo vyjednávat je odvážné slovo. Když vidíte, že jste poraženi, že se věci nedaří, je potřeba mít odvahu vyjednávat. A můžete cítit stud, ale kdybyste pokračovali dál, kolik mrtvých (tady bude) potom? A skončí to ještě hůř. Vyjednávejte včas, hledejte nějakou zemi ke zprostředkování. Dnes, například s válkou na Ukrajině, je mnoho těch, kteří chtějí být zprostředkující. Třeba Turecko… Nestyďte se vyjednávat, než bude hůř.“1
Myšlenky Svatého otce vycházejí ze sociálního učení církve, které si klade za cíl být historickým pokračováním náboženského a společenského poselství našeho Pána Ježíše Krista. Cílem této nauky je transformace lidské společnosti zevnitř, rozpoznání znamení doby a řešení problémů jakekonomicko-sociálního, tak politického horizontu. Tímto způsobem se církev stává kritickým svědomím světa a představitelem lidstva.
Mír mezi lidmi byl vždy středem učení církve: papež sv. Jan XXIII v roce 1963 napsal v encyklice „Pacem in terris“, že když mluvíme o míru, lidská osoba je vyvýšena a ustavuje základní princip: vše je o důstojnosti člověka, protože původ a účel míru spočívá v respektu ke každému jednotlivému člověku. Mezi dokumenty Druhého vatikánského koncilu patří také pastorační konstituce „Gaudium et spes“ o církvi v moderním světě, řeší citlivé téma absolutního odsouzení války a hledání mezinárodních akcí k jejímu zamezení. Uvádí následující: „Mír musí spontánně plynout ze vzájemné důvěry mezi národy, spíše než aby byl vnucován lidem terorem zbraní. Proto musí každý tvrdě pracovat, aby závody ve zbrojení konečně skončily. Protože redukce zbrojení nesmí skutečně začít jednostranně, ale stejným tempem na obou stranách, na základě společných dohod a přijetí účinných záruk.“2
S ohledem na roli hlav států při hledání míru potvrzuje: „Musíme se modlit ustavičně k Bohu, aby jim dal sílu, aby vytrvale s odvahou plnili toto dílo největší lásky k lidem, skrze které je statečně postavena budova míru. Taková práce dnes jistě vyžaduje, aby rozšířili svou mysl a srdce za hranice svých vlastních národů, odložili veškeré národní sobectví a všechny ambice po nadvládě nad ostatními národy a místo toho živili hlubokou úctu k celému lidstvu, nacházejícímu se nyní tak pracně na cestě k větší jednotě.“
V tomto bodě si musíme položit otázku, jaký je náš postoj jako světských františkánů k tématu nespravedlnosti války, naléhavosti míru a úplného odzbrojení? První příklad lze čerpat z naší historie: role nositelů míru byla uznávána jako zvláštní vlastnost františkánů od jejich počátků. Ve třináctém století, na rozdíl od bojů a pomsty často používaných k řešení sporů, Františkáni volali po harmonii a míru. V reakci na zneužívání feudálních pánů udělali maximum v obraně nejnižší třídy kázáním absolutní věrnosti církvi a papeži. František byl uznáván jako zdroj inspirace pro inovativní mírová řešení a řešení konfliktů, jakýsi jedinečný model schopný zavádění účinných iniciativ rekompozice a pacifikace. Píseň bratra slunce, Kázání ptáčkům, Kvítky, ve kterých se vypráví příběh vlka z Gubbia, ukazuje Františka jako propagátora znovuobjevené harmonie člověka s celým vesmírem a úcty ke zvířatům a přírodě. Setkání se sultánem al-Malik al-Kamilem zakládá model mezináboženského dialogu.
Druhý příklad plyne z naší Řehole: „Ať jsou šiřiteli pokoje a pamatují, že pokoj je třeba neúnavně budovat. Ať tedy hledají prostřednictvím dialogu cesty k jednotě a bratrské shodě s důvěrou, že v každém člověku je přítomen božský zárodek a že láska a odpuštění mají přetvářející moc .“ (Řehole SFŘ, čl. 19). Na počátku třetího tisíciletí zažívá lidstvo hluboké změny, které zpochybňují samotný světový řád, který se objevil po druhé světové válce: jdeme z krize do krize a „válka není přízrakem minulosti, ale stala se trvalou hrozbou. Svět nalézá stále více obtíží v pomalém tempu budování míru, které podnikl a které začalo přinášet nějaké ovoce.“3
To vše může jen posílit odhodlání podporovat „nezpochybnitelný právní řád a neúnavné využívání vyjednávání, dobrých služeb a arbitráže, jak navrhuje Charta Organizace spojených národů, skutečná základní právní norma.“.4
Z toho tedy vyplývá, že celé křesťanství je povoláno odmítnout nevýraznou a zdánlivě racionální logiku, která vidí na jedné straně nevyhnutelnost použití zbraní v reakci na utrpěnou agresi a na straně druhé další začátek nevyčerpatelných závodů ve zbrojení, které mají vést k osvobození okupovaných území a obnovení statu quo, ale spouští nekonečný konflikt, který působí nesmírnou devastaci a nepřijatelné ztráty na lidských životech. Nezbytné odmítnutí takového podvodu se musí promítnout do povinnosti podporovat a prosazovat konkrétní politická rozhodnutí při hledání dialogu a porozumění, po vzoru setkání svatého Františka a sultána.
Zakončíme slovy našeho serafínského otce o těch, kteří vytrvají v následování našeho Pána Ježíše Krista: „A nade všemi muži a ženami, kteří tak budou jednat a vytrvají v tom až do konce, »spočine Duch Páně« (Iz 11,2) a učiní si u nich příbytek (Jan 14,23), budou dětmi nebeského Otce (Mt 5,45), jehož díla konají, a jsou nevěstami, bratry i matkami našeho Pána Ježíše Krista (Mt 12,50) .“5
SEKRETARIÁT PRO SPRAVEDLNOST, MÍR A OCHRANU STVOŘENÍ
1- Papež František, rozhovor pro RSI (Švýcarské rádio a televize ), 20. března 2024
2- GS 82
3- Papež František, Encyklika Fratelli Tutti, 256
4- CS 257
5 – Františkánské prameny 200 (Listy sv. Františka)
Cesta neduality je paradoxně dělání neděláním. Nespoléhá na žádné duchoví spisy ani na vnější autoritu. Pravda odhaluje sama sebe… Cesta neduality je cestou víry a důvěry… (metoda svalového testu je popsána v knize pravda versus nepravda)
Současná éra
Současná éra je dobou pochyb, výzev a skepticismu. Nynější společnost je zmítána hlučnými neshodami, soudními dramaty plných konfliktních názorům a opakovaného zveličování protichůdných důkazů. (získávání podpory pro svoji názorovou pozici). Okázalé debaty, bombastické rétoriky, oslava sebelásky překrucováním pravdy. Náboženské rozpory panují dodnes.
Každý názor je subjektivní, zaujatý a často vychází jen z toho co člověk zaslechl.
Problémy světa jsou důležité, když na nich závisí miliony lidí, ale z nejvyššího hlediska jsou druhotná. Nejdůležitější je duchovní pravda…
Hledání cesty
Svěřit se do rukou nějaké autority je velký krok, který nelze brát na lehkou váhu. Dopady náboženského omylu jsou tragické…Existuje spousta falešných nebo omezených systémů víry a náboženství a učitelů i organizací. Pamatujme, že vnímání ega – mysli- je omezené a podléhá iluzím a dojmům. Mysl sama není schopna rozlišit pravdu od nepravdy. Co si ověřit v prvním kroku? Historii, dopad na svět, úroveň vědomí daného směru, subjektivní prožitek a uvědomění.
Zavádějící úchylky a odbočky
Lidé se někdy při hledání dají odloudit nablýskanými a atraktivními úchylkami od pravdy. Duchovními pohádkami. Neuvědomuje si rozdíl mezi duchovní realitou a astrální, paranormální a nadpřirozenou sférou…. Většina duchovních knih je ve skutečnosti fikcí , podobně i duchovní časopisy oslavující fantazie, jasnovidci, channeling, magie, kouzelníci, šamani, věštci , kartáři, astrologové a další.(starověká mystéria, UFO,, primitivní rituály, magické symboly, krystaly, vyvolávání entit, manipulace s energiemi a duchové z jiných oblastí. Klasické duchovní tradice a poctivé duchovní spisy sice nadpřirozenou paranormální sféru nepopírají, ale varují před vstupováním do ní…Astrální cirkus…
K duchovní pravdě lze dospět i normálními prostředky
K duchovní pravdě lze dospět i normálními prostředky. Paranormální jevy vstupují do vědomí jako prožitky , když vědomí dosáhne vyšší úrovně (600) … de o normální jev nacházející se nad lineární sférou… Nejsou spojeny s osobou, jsme pouze jejich svědky, nezáleží na osobní schopnosti, nejsou námi ovládány…. Paranormální jevy popisují mystikové a svatí různých náboženství. (Siddhy, zázraky)
Díky posunu vědomí se změní celá naše životní perspektivy – je třeba se na to připravit…. Oddanost Seberealizaci a Osvícení je stezkou rovnou, úzkou a ukázněnou.
Mystické síly, které jsou skutečné se nikde nedávají na odiv, nepropagují se, neprodávají. (napodobeniny jsou proto vždy odbočkou z cesty, uměle nafukují ego k výjimečnosti a pozlátku neobyčejnosti – Boží dary kluze sice napodobvat, imitace však nejsou pravé.
Ego mylně předpokládá, že něco ví, protože o tom slyšelo, směšuje pravdu a abstrakci. Co je realita na jedné úrovni na jiné už to pravda není. Každá z úrovní má své vlastní schopnosti i svá omezení….Pletení si úrovní vědomí… Z karmického hlediska je každý zodpovědný a může se proviňovat pouze v rámci reality vlastní hladiny vědomí v daném čase.
Ke směšování úrovní vědomí dochází při nesprávném používání rozumu (relativismus). Každou úroveň ovlivňuje to jak vnímáme důležitost věcí, význam y a smysl, takže odpovědnost je úměrná tonu jak věci chápeme. (viz soudce a soud)
Efektivní úsilí plyne z vytrvalosti, nikoliv z nadšeného zážitku….Přestáváme hledat naplnění narcistického ega a obracíme se k „já“…. Uvědomme si že osudem těch kteří si zvolili Osvícení, je Osvícení…Kormidlo je již nasměrováno naším odhodláním a oddaností nejvyšší pravdě. (i přes období kdy stojíme na suchu)… Neviditelným přínosem našeho duchovního úsilí a vývoje je pozitivní vliv na kolektivní vědomí lidstva (to dnes postupně stoupá na vyšší úroveň). Optimistický pohled je opodstatněný i naším přispěním.
Díky lidské vynalézavosti vzniklo mnoho duchovních praktik…Každá je užitečná v určité fázi cesty…Některé jsou univerzální – oddanost a uctívání Božství…Hlavní ryzí duchovní praktiky obsahují modlitbu a uctívání a také hudbu, kadidlo, výtvarné umění a tanec, symboly, postoje a mudry. (někdy s pojeno s oblékáním, stravovacími návyky, poklekáním, leháním na zem, půstem, růženci, modlitebními korálky, rytmickým recitováním manter…Ve všech společnostech moudří lidé nějak Boha uznávají… Božství je uznáváno všemi velkými náboženstvími…V praktickém životě se většina hledajících setká s mnoha praktikami a nejčastěji zůstanou některým věrni….Z dlouhodobého hlediska je konečným průvodcem vnitřní „já“….Každou cestu pro kterou se rozhodneme posiluje naše oddanost a vnitřní modlitba. – znaky mystika.
Meditace
Účelem je překročení ztotožňování se s tělem a myslí – k uvědomování „já“, které jer nad tělem a myslí a přitom obsahuje obojí…Záměr meditace je odstoupení od toho že myšlenky jsou „mé“. Protože je bere osobně. (mysl si je pamatuje, protože jsme jim kdysi přidělili důležitost…. Jakmile myšlenky přestaneme brát osobně, ztratí důležitost.
Představme si tichý, původní stav myšlenek a mysli jako oceán. To že na sebe navazují mysl přidá až později. Mysl každý jev interpretuje v milisekundách a tak už vlastně pozorujeme nahrávku jevu ne přímo jev. … Mysl člověk nedokáže zastavit. Je mnohem lepší jí prostě nepovažovat za vlastní. Když není nabíjena naším narcismem (sebe oblibou), zastaví se.
Na co se soustředit při meditaci?
Psychologický vhled – zkoumání a porozumění svým vnitřním motivům, postojům, předpokladům a skrytým pocitů – poznej sám sebe. (upřímnost a odložit souzení sebe sama)
Meditace skrze mysl
Hledáme energetické pole tichého klidu. Touhu přemýšlet odevzdáme Bohu. Věříme, že to co potřebujeme vědět se zjeví samo, ale ner jako myšlenka, nýbrž jako porozumění, pochopení a vnímání celistvosti.
Meditace obcházením mysli. Předešlé styly jsou způsobem učení. Tento je čistě subjektivní a prožitkový, nikoliv myšlenková, psychologický, emocionální, konceptuální (shrnující). Zavřete oči, zorné pole, maličké tečky světla. Staňte se jednou z nich. Nakonec zůstane jen vědomí samé a je spontánní a neduální.
Když mysl zmizí odehrává se božská moudrost a nicota je nahrazena „všechností“.
Rozjímání – kontemplace
Jde o uvědomování. Odstoupení od Já. Sladíme se s lesem, nikoliv se stromy. Rozjímání předpokládá nelpění a nepřipoutanost. Vše se děje spontánně, jako důsledek celkového pole a záměru. Co se děje je věcí přítomnosti. Tento proces není potřebné nijak urychlovat
Duchovní vývoj je podporován učením a informace až do určité úrovně, na která intelekt přestává být hlavním nástrojem jako při běžném vzdělávání….Duchovní práce se pak z oblasti rozumu přesouvá do nelineární sféry lidského vědomí, která se týká více souvislostí a méně již obsahu, formy a údajů… Spoléháme na jiné věci než dříve – víra, záměr, oddanost, chtění vůle….Důraz spočívá na odstranění, odložení, a poddání se….V jádru duchovní práce leží odkládání myslí, nikoliv její obohacování….Hledat osvícení je zásadní rozhodnutí. (Ego se brání ztrátě své dominantní pozice a vynalézavě přichází s bezpočtem argumentů a odporů)
Postoj
Jde spíše o bytí a vyladění se na subjektivní uvědomování si života. Vnímání a stávání se něčím…Rozhodnutí respektovat posvátnost všeho, co existuje, a přát dobré veškerému životu jsou v duchovním vývoji mocnými postoji, spolu se soucítěním, ochotou odpouštět a snahou chápat a nikoliv soudit…Začíná se rozpoznávat podstata… Poctivým uznání faktu že ego nemá …schopnost rozeznat pravdu od nepravdy… emoce nebereme jako ukazatel pravdivosti, neboť závisejí na postoji a podmínkách a navíc je sami ovlivňují… Poddání se a pokora jsou pozitivním úkonem Duchovní vůle…Svolujeme aby se dělo.
Těžiště pozornosti
Ego se soustřeďuje na detaily a vnímání spojené s emocemi… očekává uspokojení a zisk…V duchovní praxi se soustřeďujeme nikoliv na výsledek, ale na soulad s celkovým polem záměru… Ego ovlivňuje vidění, omezuje je a vylučuje z něj skutečnosti, aby mohlo s předmětem manipulovat…. Duch se soustřeďuje na souvislosti a celek…. Kontemplativní člověk se nezaplétá do detailů a konkrétností… (Chceme-li odložit hněv, potřebujeme se vzdát pýchy, pod níž hněv leží, k odložení pýchy potřebujeme se vzdát touhy, která jí vyvolává, touha ale vychází ze strachu, strach vyplývá ze ztráty atd.)
Každá úroveň vědomí souvisí s určitým polem a jako magnet přitahuje podobné.. Představujeme si že myšlenky které nám prochází hlavou jsou naše, ve skutečnosti jde o myšlenky, které se samostatně vyskytují v určité hladině vědomí…člověk by měl myšlenky zcela jiné, kdyby se pohyboval na úrovni neutrality nebo přijetí…Duchovní motivace, záměr a soulad je jako magnetické pole, které svým vlivem mění souvislosti a tím odhaluje nové porozumění.
Osobní vůle a Duchovní vůle
Osobní vůle- ego se zaťatými zuby jako agrese… Duchovní vůle je podobná otevření stavidla a poodstoupení stranou…. Otevíráme jí naprstoým odevzdáním…. Vdání se řízení a pozvat zásah Boží…
Kam směřovat uvědomování
Jsme jen svědky a pozorujeme, jsme odpojeni od emocionální účasti na událostech…Praktikujeme-li nelpění (nikoliv odtažitost!) můžeme se i dění účastnit. Jsme ve světě, ale zároveň nikoliv ze světa. Nelpění je umožněno, když odložíme touhu po získávání… Vývoj a stvoření je jedno a totéž…
Buddha i ježíš učili že základním hříchem defektem člověka je nevědomost. Sokrates, učil, že všichni jsou nevinní, protože si volí vždy to co vnímají jako dobré…Výzkum vědomí ukazuje, že lidské ego (mysl) není kvůli své struktuře rozlišovat pravdu od nepravdy… jen provádí program, který do ní byl vložen…Skutečně znát realitu znamená stát se jí, být do ní vstřebán….Mnoho duchovních a morálních dilemat nelze vyřešit pouze na základě obsahu…Možnosti, ze kterých má člověk na výběr jsou dány úrovní jeho vědomí a ta se mohou na různých úrovních výrazně lišit…Hodně našeho posuzování vyplývá z pouhých domněnek (např. že lidé by měli být jiní, ale oni jinými být nemohou)…Snaha poznat Boha je sama o sobě dokonalá a je nejvyšším cílem.
Každý člověk žije z víry, jen se liší v „co“….Ze schopnosti tvořit myšlenky vzniká schopnost komunikovat… Nakonec jsou kladeny existenční otázky…V průběhu věku se většina lidstva dobrala k vyššímu pochopení a smyslu…Objevovali se velcí mudrci, proroci a avatáři….Rozvinula se světová náboženství… Dodávala etický a morální základ pro právo, společenské chování a organizaci…Státy , které se považují za ateistické stejně i nadále fungují podle náboženských principů (lidská práva, rovnost, morálka, etika, zodpovědnost atd.)… všem náboženstvím byl společný koncept Božství či duchovní reality…Přibližně 5000 let před nástupem semitských náboženství se ve starověké indii objevují velcí mudrci Árjů. Zjevné pravdy popisují nelineárně (Buddha 563 př. N.l.) Učení Krista vysvětluje vztah mezi člověkem a Bohem. Monoteismus později vyzdvihnul Mohamed.
Tradiční náboženství vyžadují, aby se člověk učil (někdy i nazpaměť), zúčastňoval se pravidelně setkání, měl v komunitě funkci. Rozvinula se pravidla chování. Oddělili se věřící od nevěřících. Mnohdy se původní učení předávalo jen ústně a došlo k omylům….
Nicméně i tak mají tradiční náboženství velkou hodnotu, neboť dokázala dát do slov mystické osvícení širší skupině lidí.
Neduální učení
Koncepty a učení se pohybují až na úroveň lásky. Dále už je duchovní realita nevyslovitelná či mystická. Náročnost popisu a vysvětlení stavů mystiků spočívá v tom, že je rozum není schopen obsáhnout. Není získatelný myslí, intelektem. Důraz je kladen na vnitřní, prožitkové, subjektivní uvědomění a niterné potvrzení duchovní pravdy. Náboženství se více soustřeďuje na víru než na vnitřní uvědomění pravdy. Vnitřní stezka je cestou nepřetržitého bytí sama se sebou a životem ve světě, na rozdíl od náboženské praxe, která bývá značně rozškatulkovaná. Člověk si vybírá pozitivní alternativy sám, bez potřeby zákazů a příkazů, které vedly do studu, strachu a viny… všechny prožitky mají stejnou hodnoty a jsou vnitřně uspokojující, takže mizí nekonečné střídání příjemného a nepříjemného… Jde o vnitřní práci poznat sebe sama. Proč se tak cítím? Jaký ve mne převládá postoj? Nemá cenu žít život, který nezkoumáme. Sebezkoumání dává do souvislosti vnitřní prožitky sebe, druhých a božství. Jde o to odhalit realitu „Já“
Objevení Boží přítomnosti -David R. Hawkins M.D. OHD.
Přístup neduální zbožnosti- Zbožná oddannost
Duchovní snaha
Duchovní snaha je posilována pokud jsme v souladu s vlastnostmi Božství, jimiž jsou pravda, láska, soucítění, moudrost a nestrannost….Být služebníkem Božím, je rozhodnutí, kterým se cíl staví nad vše ostatní, nad názorové pozice, lákadla a rozptylování… záměr ja silně „jang“, zatímco odevzdanost se naplňujícímu se procesu je „jing“. Všechny skutky začínáme chápat v jiných souvislostech…. Oddanost Bohu nastoupila namísto oddanosti egu….Uctívání Boha neprovádíme, abychom se jako uctívající měli dobře, či abychom potěšili Boha, nýbrž prost+ě jako uznání reality…. Zbožná oddanost tedy není totiž co pánbíčkářství, nejde ani o „náladu“, nýbrž o způsob života a bytí sama se sebou, s Bohem a se světem.
Nedualita
Nedualita znamená vyhnout se jednotlivostem, vzdát se zaujímání stanovisek a navrátit se k nezastření základní pravdě, kterou hlásali všichni velcí mudrcové napříč dějinami. Mnozí začali svou duchovní estu v rámci tradičního organizovaného náboženství, nakonec však institucionální omezení překročili….Nedualita znamená, bez formy, bez rozdělování a bez omezení, mezi něž patří čas, poloha, přemýšlení a lineární představy a posuzování…Božství vyzařuje jako vědomí, jež je zdrojem stvoření… Při používání termínů Bytí, existence či vědomí, jde o vyjádření skutečnosti bez subjektu, objektu a bez příčin a následků.
Zůstávání v nedualitě.
Zůstávání v nedualitě. Cestou není získávání dalších informací či znalostí o Bohu, nýbrž vzdát se všeho předpokládání a dojmů. Jádrem je pokroa a ochota vzdát se všech světových názorů a iluze, že něco víme…. Uskutečnění Přítomnosti Božství se děje samo, pokud je odevzdáno ego a jeho stanoviska plynoucí z vnímání….Lidská mysl je nahrazena Myslí. Lidská mysl neustále vnitřně hovoří, naopak Mysl je klidná, bez pohybu a přece se v ní pohybují všechny zdánlivé věci….Duchovní rozvoj tedy znamená přechod od ztotožňování. se s obsahem (lineární lidská mysl) směrem k souvislostem (nelineární Mysl)…Vyvstává v člověku sama a zavládne, aniž je potřeba myšlenek… Nelineární pojetí je vidět na Ježíšově výroku, že BOží království je ve vás.
Rozhodnutí se
Vše má společné jádro, jímž je intenzivní oddanost, naprosté rozhodnutí se pro Božství….V minulosti se lidé, kteří se rozhodli pro vnitřní cestu v rámci tradičního náboženství, zbytečně trápili hříchem, jak o něm učila církev. Ta tímto slovem označovala sklony ega a odsuzovala je, ba přímo zatracovala. Přitom se jedná jen o vývojové stádium, dočasnou překážku. (přitom vznik a evoluce ega se týká zajištění přežití v živočišné říši)…Odsuzování sebe sama souviselo s primitivním viděním Boha jako rozzlobené a destruktivní bytosti, se kterou je nutné se nějak usmířit…. Takové excesy dodnes zastávají fundamentalistické frakce náboženských extrémistů a následovníků teokratických totalitních režimů. (lidské oběti a pod)
Překonat vlastní ego
Božská spravedlnost naprosto vládne na základě své vnitřní podstaty, jíž je nekonečná moc. Není nijak omezena názory, postoji ani chtěním. Božství se proto nemusíme bát, nýbrž si jej hluboce vážit. Jakmile překročíme zlé představy o svém vlastním egu, není již zapotřebí před ním utíkat, překonávat ho, útočit na ně, ani ho promítat na druhé nebo na Boha.
Náhled na náboženství
Snadno si lze povšimnout, že přívržence náboženství charakterizuje postoj – já vím-, který čerpají na základě autority svatých spisů, církevního učení, historických tradic a pod….Duchovní žák neduality vychází z pravdivější pozice – já sám o sobě nevím nic.
V křesťanství je Cestou Ježíš Kristus… Ačkoliv je Boží království ve vás, nelze je uskutečnit bez Spasitele, neboť ego je prostě příliš houževnaté. (Ježíš učil o cestě ke spáse, Budha učil o cestě k osvícení)… Bůh je imanentní i transcendentní zároveň.
Touha po osdvícení
Oddanost je vnitřním hrdinstvím, statečností. Zahrnuje v sobě odvahu , ochotu a přesvědčení, vede k rozvoji moudrosti, trpělivosti a schopnosti snášet prožitky a propracovávat se úrovněmi vědomí… Touha dosáhnout osvícení je již sama Božím darem, jehož je potřeba si vážit. Kristova slova je možno přeformulovat: Je mnoho povolaných, ale málokdo se rozhodne následovat. jedná se o rozhodnutí a vzestup vnitřní vůle. Záměr: dostat se do souladu s ohromnou mocí Boží vůle, která zmocní naši zbožnou oddanost k překonání jakékoliv překážky.
Moje soukromé výpisky: sir David R. Howkins M.D. PH.D. Duchovní učitel a psychiatr. Poradce episkopální a katolické církve, řeholních řádů a to i v jiných náboženstvích a v zenovém klášteře. Vyučoval na neprestižnějších vysokých školách.
úvod ke knize:
Každý člověk žije z víry. Všichni lidé vycházejí z víry v něco, jen se liší v co. Předmět víry si vybírají podle úrovně svého vědomí. Víra pak dále souvisí s jejich vnímáním, hodnotami pro život, se schopností chápat a s tím co jednotlivce motivuje…. Přežití je snažší ve skupině, které říkáme rodina, kmen nebo společnost. Úspěšnost každé skupiny záleží na komunikaci a organizaci vztahů uvnitř ní… Velká dominantní náboženství měla dominantní roli, protože stavěla svět do širších souvislostí Reality a nabízela z tohoto kontextu vycházející hodnoty, smysl a filozofické formulace, jež se posléze staly základem struktury společnosti, a dokonce i vládnutí…
V průběhu dějin civilizace se lidstvo snažilo porozumět významu lidského života a různé kultury rozvinuly nejrůznější náboženské, filozofické a mytické systémy…. Všem náboženstvím byl však společný koncept Božství či duchovní Reality…
Tradiční náboženství vyžadují, aby se člověk učil, (někdy i nazpaměť) náboženskou doktrínu a historické a mytologické křeny, z nichž vychází. Dále se potřebuje vzdělat v nařízeních, přepisech a pravidlech ohledně způsobů života, oblékání, účesu atd. Kromě toho další požadavky: zúčastňovat se setkání, stát se členem, mít v komunitě odpovědnou funkci. Navíc se rozvinula pravidla chování a vztahů, včetně manželství, plození potomstva, společenských a sexuálních aktivity, to vše na základě náboženského učení kombinovaného s kulturou daného etnika či kmene, zeměpisného regionu a doby.
Křesťanství je cesta lásky a odpuštění
Budhismus je cesta soucítěni
Židovství je cesta života podle posvátného zákona
Bahá’í je cesta jednoty a míru
Islám je cesta podřízení se Boží vůli
Konfuciánství je cesta vědomé tradice
Praktiky amerických indiánů jsou cestou původní duchovnosti
Šintoismus je cesta kmenových předků
Hinduismus je cesta znalostí, skutků a oddanosti
Science of Mind je cesta Božského principu Lásky a Zákona
Global Heart Vision je cesta světa, který je pro všechny.
(tabulku sestavil Hendrsnon 2005)
Každý se nachází na vývojové cestě vědomí a je na svém správném místě. Z tohoto pochopení se v nás rodí soucítění se všemi a voláme: sláva Bohu na výsostech.
Osvícení je důsledkem toho, že se vzdáme všech iluzí protikladů a odevzdáme je Pravdě. Veškeré utrpení končí, jsou-li kompletně rozpuštěny názorové pozice ega. Pak chválíme Boha za to, že září Světlo do světa.
Moje výpisky z knihy o vývoji duše a křesťanství Evropana ve srovnání s indiány, které mi slouží k přemýšlení o synodalitě z trochu jiného úhlu, než prakticko – technicko- vztahového nahlížení. Kořen našich problémů v církvi může být totiž problémem naší Evropské duše, našich tradic a možného bloudění. Proč strom církve v Evropě usychá? Možná si neuvědomuje sami sebe, nenaslouchámehlasu v nás, nepřiznáváme si omyly a chyby. Jsme i nadále otroky bez svobody ducha a potlačujeme přirozeného přírodního člověka v nás (indiána) . Tento úvod píši, protože může být někomu nesrozumitelné pár řádek, jež jsem si níže vypsal a jistě jsou vytržené z kontextu přečtení celé knihy
121.
O procesu christianizace Evropy si nedělejme žádné ilze. V mnohém totiž připomíná, to co se dělo při kolonizaci Ameriky, (Emma Jungová, Legenda o Grálu: Angolsasové byli christianizovaní v 6 století, Normani až v 10 století)
122
Přírodní bytost v pohanovi, která klada houževnatý odpor v realizaci abstraktního křesťanského ideálu – v praxi už dávno opuštěného a zatracovaného – byyl v praxi neuskutečnitelný… Nenastoluje totiž cílový stav vývoje lidského ducha, ačkoliv se o to sebe i druhé snaží přesvědčit…. Přírodní bytost musí být proto krutě potlačována, aby mohl přírodní člověk přijmout křesťanství- respektive aby se alespoň domníval, že jej přijímá… jde o oběť rozumu. Potlačení vzalo na sebe pak podobu křižáckých válek proti gnostickým proudům…
Nastal hluboký rozpor: stále více se slouží světu stínů, ale pod záminkou služby vyššímu světu. A tak se křesťanko pohanský Evropan zaplétá do dvojího světa pravdy a klamu. Pravda se trestá jako klam a klam je oceňován jako pravda.
Nižší svět díky rozvoji techniky uvolňuje skryté zdroje, které však neslouží záměrům vyššího světa, ale převážně jen nižším cílům… svobodný projev budí otevřený a nebo skrytý odpor.
125
Máme za to, že jsme překonali temné stránky… Ve skutečnosti nás temné stránly zachvacují a jsme jimi posdelí… U přírodních národů vidíme totiž své vlastní zvrácenosti… odmítáme jim porozumět a tím bráníme našemu duševnímu životu najít přirozené řečiště.
Připomínáme tak zoufalce, který si je sebou tak nejistý, že potřebuje všechny kolem sebe přesvědčovat o své pravdě i za tu cenu, že ji druhým vnucuje a omezuje možnost jejich vlastního vývoje. Uklidní se teprve tehdy, když všechny přesvědčil. Jeho vlastní duše a ani duše těch přesvědčených tím, ale samozřejmě žádného klidu nedoje.
126
Doufám, že nyní je více zřejmé proč se indián se svými kulturními hodnotami musel stát nepřijatelným i za tu cenu, že jeho duchovní projevy byly bezohledně znehodnoceny, aby v nich nemohla být spatřována síla, ale jen dětská naivita či zvířeckost. (např. pro indiána bylo dané slovo zákonem, nelze je nijak zrušit. Je řečeno, bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Svoboda, čest , láska a rodina jsou pro indiána nejvyššími hodnotami. Odmítá přílišné pohodlí. Není materiální…Naše technická civilizace je personifikací ulpění. Měřítkem úspěchu je hmotný prospěch. Indián např. nic nedědil po rodičích.. Indiáni si více cenili mezilidských vztahů.
127
Zdá se že hlavním motivem našeho chování vůči indiánům nebyla pouze tendence ukrást jim zemi, ale především zlomit jejich sílu ducha a dostat tuto sílu pod kontrolu.
… Indiáni nebyli chápána jako lidé, ani jako občané – v jejich vlastní zemi! To vše prozrazuje nebývalý odpor k bytostné části naší duše. Právě k té, již si tolik cenili indiáni.
…
Křesťané vyhnali jiné lidské bytosti do rezervací. Kdo začal budovat vyhlazovací tábory ? Ani Hitler ani Stalin) Byli to dobyvatelé Západu. Ostatně ani pionýr není ruského původu…. Američtí kolonizátoři vzali indiánům smysl jejich života. Samostatnost a svobodu. Nikdy však je nedonutili, aby uskutečnili akt oběti rozumu, tak jak to učinili sami Evropané.
128
Naše vlastní civilizace žádnou skutečnou svobodu nezná, ačkoliv o ní hodně mluví. Je podporováno pouze otroctví plného žaludku. Reálná svoboda smí živořit jen na okraji společnosti.
129
Technická civilizace stojí na zvrácených hodnotách, jež ducha neposilují, ale uspávají jej.
Povzbuzení spatřuji v tom že Bytostné já má stále sílu, ačkoliv je v praxi potlačováno.
130
Historie:
Kmenová pospolitost dávala jednotlivcům velkou svobodu.
Křesťanství přináší každému jednotlivci výzvu vlastního uvědomění, zároveň však podporuje regresivní působení společnosti. Vzniká paradox.
Dnešní věk je věkem samoty. Kolektivní osamocení.
Můžeme očekávat rozvoj svobodného lidského společenství a postupné překonávání pouhé kolektivity.
Jakmile lidstvo dosáhne schopnosti partnerství vůči Božství, kvalita jeho bytí se výrazně změní…. Procitneme do skutečnosti… Most mezi lidstvem a Božstvím bude vybudován a stane se živou přítomností.
Pokud nás něco překoná, bude to rozhodně bytí vyšší kvality….
V krátké rekolekci, kterou přednášel mladým lidem v hodinách filozofie (na konci střední školy), trval na tomto pojetí svatosti. Začal tím, že s nimi hovořil o tajemství eucharistie, a pak je učil o svatosti pomocí toho, co se mělo stát třetí větou jeho duchovní závěti, o níž jsme se zmínili mi- nulý týden.
Toto kázání není souvisle psaný text. Skládá se z poznámek, které si zapsal na papír, aby mu po- sloužily jako vodítko pro jeho vyučování. Osvojme si tuto nauku na začátku postní doby. Nechme se znepokojit a otřást slovy tohoto apoštola s horoucím srdcem:
„Qui facit veritatem venit ad lucem! (Kdo jedná podle pravdy, přichází ke světlu – Jan 3,21.) Kristus je Pravda! My nikdy nebudeme pravdou. Vždycky v ní budou chyby, nedokonalosti. Ale navzdory této směsici můžeme stále konat dobré dílo. Jak můžeme jednat podle pravdy?
Je jen jeden způsob: tím, že budeme pracovat na cíli, pro který jsme byli Bohem stvořeni. Ale proč jsme byli stvořeni? Květina, aby voněla – je v pravdě, když…
Pták, aby zpíval – je v pravdě, když… My jsme byli stvořeni, abychom byli svatí! Ano, opakuji, Bůh nás stvořil, abychom byli svatí. Svatý Pavel: Haec est voluntas Dei… (Boží vůle je vaše posvěcení – 1 Sol 4,3.) Před ním řekl Kristus Nikodémovi: Nisi quis renatus fuerit denuo, non potest videre reg- num Dei. (Jestliže se nenarodí někdo znova, nemůže spatřit Boží království – Jan 3,3.) Quod natum est ex carne, caro est, et quod natum est ex spiritu, spiritus est. (Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je Duch – Jan 3,6.) Kristova vůle je jasná: naší povinností je dosáhnout svatosti, nás všech. Není mi neznámá vaše námitka. Běžně se soudí, že existují dvě kategorie křesťanů: privile- govaní a ostatní. Jedni jsou ke svatosti zavázáni. Ti druzí se spokojí jen s laciným křesťan- ským životem. Existuje jen jedna kategorie křesťanů, stejně jako existuje jen jeden křest. A všichni tito křesťané jsou povoláni ke svatosti, protože všichni přijímají ve křtu semeno svatosti. A chce- te vědět, co je velkou překážkou svatosti? Zbabělost. Jsme zbabělci. Jsme zbabělí ve veřej- ném i soukromém životě.
Zbabělci, když jde o to, abychom se rozhodli pro ideál svatosti a žili ho přede všemi. Zbabělci, když jde o to, udělat si ve svém životě pořádek, umlčet své vášně, umlčet zlé touhy, odrazit skrytá pokušení. Zbabělci, když se máme zvednout z pádu věrným vyznáním, které nás vykoupí v Božích očích. Svatost je opakem zbabělosti. Svatí jsou energičtí, stateční, silní, lidé, kteří jdou, aby dosáhli Boha, každý svým způsobem, ale jdou. Pochopte tedy dvě věci: Bůh chce, abyste byli svatí, a vy nemáte žádnou výmluvu pro to, abyste nebyli svatí. Slyším vaši otázku: Jak se můžeme stát svatými? Odpověď vám dá sám Kristus. Qui facit veritatem, venit ad lucem. (Kdo jedná podle pravdy, přichází ke světlu – Jan 3,21.) Si quis vult venire post me, abneget semetipsum, et tollat crucem suam et sequatur me. (Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě – Mt 16,24.) Tedy dvě věci: Podstatou svatosti je vždy plnit své povinnosti, vždy říkat Bohu „ano“. Bůh k nám promlouvá skrze naše pravidla, skrze naši práci, skrze všechno, co se nám děje… Vždycky říkejte „ano“. Ne jen tak ledajaké „ano“, ale usměvavé „ano“, šťastné „ano“, „ano“ plné lásky. Políbení Boží ruky. To je podstata svatosti. A zde je důsledek, který bezprostředně následuje: Bůh se zjevuje. Otevírají se v nás propasti a Bůh přichází, aby tyto propasti zaplnil. „Kdo mě miluje, bude zachovávat má přikázání a můj Otec ho bude milovat, přijdeme k němu a uděláme si u něho domov“ (Jan 14,23). Boha v sobě totiž nosíme milostí. Bůh je v nás živý. Neustálá práce, abychom svědomitě plnili své povinnosti, nás stále více přibližuje k Bohu. A pak jednoho dne dojde k této podivuhodné nadpřirozené události: duše je, jako obvykle, a náhle se jí zmocní pocit přítomnosti… A pokud je tato duše odvážná, tento kontakt s Bohem se obnoví. Nemyslete si, že vám říkám věci, které jsou pro vás nemožné. Já je považuji za možné a usku- tečnitelné.“
Tato přesná a důrazná slova otce Jakuba od Ježíše nás staví před Boží plán s námi, před jeho plán lásky. Připomínají nám naši odpovědnost za uskutečnění tohoto plánu. Vzývejme Ducha Svatého, aby nám na začátku této postní doby dodal sílu.
Universum 4/2022vMichael Martínek a Jiří Baroš – výpisky
Michael Martínek :I politika je určitým způsobem pastorace…Politik lze chápat jako vyjádření lásky k bližnímu.
Jednotlivec může pomoci druhému člověku v nouzi, ale jestliže se spojí s dalšími a uvede v život procesy bratrství a spravedlnosti pro všechny stupuje na pole lásky, na pole politické.
Úkolem lásky je je však také pracovat na změně společenských podmínek, které způsobily utrpení nějakého člověka, byť ho přímo neznáme. Pomůžeme-li starému člověku přejít řeku, je to úkon lásky, když pro něj politik vybuduje most, je to také úkon lásky.
Politika je projev láska k největšímu počtu lidí. Dialog, milosrdenství a etika odpovědnosti.
Je jasné, že s diktátorem nelze vést dialog, ale je možné hledat hranici, kdy dialog s někým jde vést a kdy už opravdu ne… Opravdový dialog ve společnosti předpokládá, že jsme schopni respektovat názor druhého a připustit, že může obsahovat legitimní přesvědčení nebo zájmy.
č.24: jsme povoláni milovat každého bez výjimky, ale milovat utiskovatele neznamená dovolit mu, aby nás dál utiskoval, nebo ho nechat aby si myslel, že jeho jednání je přijatelné. Naopak opravdová lka k utiskovateli hledá způsoby, jak ho v jeho utlačování zastavit.
Tváří v tvář složitosti světa a neschopnosti nebo neochotě přijímat odpovědnost znovu a znovu takoví lidé hledají silného vůdce, který vyřeší jejich problémy výměnou za poslušnost a loajalitu.
Papež František neodmítá teorii spravedlivé války, ale říká, že je potřeba s ní zacházet velmi opatrně: proto je dnes velice nesnadné dovolávat se srozumitelných kritérií vypracovaných v dřívějších staletích a mluvit o možnosti spravedlivé války…. málokdy lze jednoznačně rozeznat agresora a oběť.
Fratelli tutti Jiří Baroš: Za společným dobrem jdeme nejen na mistní úrovni, nebo na úrovni států, ale jako celá lidská rodina (papež František) První antopolgický princip ke princip důstojnosti lidské osoby…. Stát by si neměl nárokovat monopol na jakousi skupinovou osobnost. To je vyjádřeno principem subsidiarity.Musíme si uvědomi vzájemnou závislost. Jako lidstvo vytváříme společný domov ato nám ukládá určitou odpovědnost.
Různost je něčím pozitivní. Neměly bychom jí chápat jako protiklady, ale jako příležitost k plodnému napětí. ..Jednota má převahu nad konfliktem, realita je důležitější než idea, celek je nadřazen části. .. Rozdíly , které vznikaj mezi náboženstvími, mezi lidmi, jsu svým způsobem tvůrčí, vytvářejí napětí a v jejich řešení spočívá pokrok lidstva.
Naše synovství – spojuje nás, že jsme děti jednoho Otce -nám vytváří specifické bratrství.
Papež František: mysli globálně, jednej lokálně. Žij svůj život s touto univerzální perspektivou, ale začni na tom místě, kde právě jsi. A začni na tom místě s těmi druhými, které máš vedle sebe.
Co byste odpověděli na otázku: kde jsi? Příběh z ráje…
Jak vykládat Bibli? (objektivní liberální teologie – očištěn Bible od mýtů. A subjektivní postmoderní Teologie – nech na sebe příběhy osobně působit … hermeneutika zaměřená na příjemce)
V příběhu A a E nechceme klouzat jen po povrchu. Bible obsahuje několik vrstev. Historie byla a už není ale mýtus nebyl a pořád je.
Vrstva Adam: byl v přátelství s Bohem, ale pak dostal strach. (ukrýval své skutečné já)
I nás ovlivňuje: a) vědomí smrtelnosti, b) potřebou bránit sebe c) chceme být uznáváni
Na každého člověka Bůh volá: kde jsi? Hlavním poselstvím příběhu z ráje je otázka. Kde jsi ty ve svém světě? Právě nyní?
Bible je jako zrcadlo, učebnice.
Co je ďábelské na myšlence Hada: Štěstí získáš, když se budeš snažit mít co ještě nemáš? Cíle v životě mohou být materiální a spirituální. Mít anebo být. Ekonomie dobra a zla. Mít se ale netýká jen peněz ale i kultury a duchovního života.
Příběh A a E stojí v kořeni naší západní kultury a civilizace
Abraha, Sára a Hagar – mapy našich vnitřních světů
Víte jaké emoce právě prožíváte?
Příběh Abrahama je naplněn velkým emočním napětím. Křesťané zdůrazňují Abrahamovu poslušnost. Sára je v zásadě vypočítavá a záludně agresivní žena. Hagar je tichá a poddajná. Ale skutečným rivalem Sáry je Abrahám, který je rezignující, citlivý a morálního myšlení (pošle svého syna Izmaele na smrt, nejde do konfliktu se Sárou. A pak poslechne Boha ohledně Izáka)
Talmud: proč je tento děsivý příběh v Bibli? Aby když někdo prohlašuje zabil jsem ve jménu Boha, bylo vidět, že je lhář. Zaznělo od Boha jasné NE. Viz zkušenost z elektrickými šoky a studenty.
Uvědomit si své emoce není lehké. Často je vnímáme jako působení druhých. Přitom jde o náš vnitřní svět. Na každou událost se každý díváme jinak a jinak jí vykládáme.
Pobouření v Efezu – lidské nevědomí
O čem nedokážeme žertovat?
Efez 56n.l. Efezané nepovstali na obranu Artemidy, ale na obranu svých obchodů. Šlo jim o sebe. Rozpor mezi vědomými a nevědomými reakcemi.
Na místě efezanů si můžeme dosadit i nás (katolíky, liberály, skeptiky, marxisty…) a to k čemu se hlásíme. (Maria, fotbalový klub). Nejhlubší motivy nemusí být neseny našimi ideály, ale touhou po osobní prestiži, ekonomickým profitem. (1.kor 4,5)
Nevědomí hraje v duchovní oblasti důležitou roli. Často jsme pod vlivem výchovy, vzoru našich předků, osobní historií. A to vytváří náš obraz Boha. (bůh soudce, Bůh svévolný, Bůh smrti, Bůh účetní, Bůh výkonu)
Nevědomí je velmi vlivný činitel naší osobnost. Naše reakce na provokace druhých lidí je výpovědí o nás více jak o nich. Manželské džudo. Objevme svoje nevědomé a emocionální reakce.
Kain a Ábel – bolest, hněv a morální diskurz
Kdo by byl nejvíce podezřelý?
Příběh K a Á je více o otázkách nežli o odpovědích. Je Hospodin nespravedlivý? Kdo může za Kainovu reakci? Kdo může rozhodovat o tom co je mravné a co není?
Co je vlastně smysluplné?
Agresoři často svalují vinu na oběť. Vymýšlí logické a společensky přijatelné důvody. Celý svět nese Kainovo znamení. Násilné agrese ve jménu náboženství, ideologií, spravedlnosti, míru. Nenávist, mučení a vraždy jsou každodenním programem.
Zkusme si uvědomit jeden den a pocity rozhořčení a hněvu a naše reakce a emoce.
Bůh vlastně nakonec Kaina povzbuzuje ať svůj život nevzdává, ať se nezabetonuje v pocitech hořkosti.
Povolání Saula za krále -mýtus zrození hrdiny
Co byste museli vykonat, abyste se stali hrdinou?
Navzdory svému zralému věku Samuel nedokázal tolerovat konkurenčního vůdce. (ješitnost, narcismus – vídal málo svoji matku, protože byl leta v chrámu – chyběla ženská stránka) S tématem zrození hrdiny se setkáváme v pohádkách. Saulova cesta k mužství není přímočará. Nakonec je nucen okolnostmi přijmout výzvu dospělosti. Rozseká dobytek a projeví svoji sílu. Králem jsem nyní já. Stává se hrdinou, kterému se Jabešné podřizují. Saul dává nepřátelům milost a tím prokazuje jak hrdina i velkorysost. Nakonec se však i on zaplete do přediva zla. Saul byl nejen kladný hrdina ale i politik, a to se občas mezi sebou kříží. Fungování moci je čistě mužský svět je někdy brutálně přímočará.
Odbočka: Kolosanům 3 -18-19 – zdá se že nejde o moc mužů nad ženami (šovinismus), ale o optimální strategii bez rizika zničující konfrontace.
Mýtus o hrdinovi je typický mužský sen. Proto je dobré je spojit se sny o lásce. Muži jsou strukturální (provázanost a konzistentnost), ženy spíše zdůrazňují obsah a dopad na vztahy. Morálka spravedlnosti a morálka péče. Žena musí přijmout že zlo a dobro existuje a muž zase že cílem morálky je pomoc v každém trápení.
Pokušení na poušti – boje proti démonům
Změnil by se můj život, kdybych měl jistotu, že po smrti nic není?
Co je zlem, k němuž byl pokoušen Ježíš? Pokušení vlastního života? Nebo Zlo je poslechnutím ďábla? Pro pouštní otce byli démoni označením pro ovládané myšlenky spojené se silným emočním nábojem. (autonomní komplexy). Pouštní otcové stejně jako ježíš proti Ďáblovu slovu stavěli jiné slovo. Jiným náhledem může být hlubinná psychologie. Ďáblu nešlo o to, co Ježíš udělá, ale z jakého motivu to udělá. Kvůli Bohu nebo kvůli sobě? (narcismus – dělat vše jen pro sebe) Jiné vysvětlení pokušení na poušti jsou pochybnosti o vlastní identitě. Jako dítě Boha si kladl otázky: jsem nebo nejsem boží dítě, jak mi tvrdí matka? Nebo jsem jen parchant? Ďábel ho nutí, aby si to vyzkoušel.
Janův křest navazoval na esény. Vášnivě kritizuje farizee. Dvě etické otázky: mám právo pranýřovat druhého člověka pro jeho nedostatky? (mluvit otevřeně co si myslíme) Záleží asi na motivaci. Druhá otázka: Jak se vlastně mají farizeové obrátit? Být přísnější vůči hříchům? Nebo mají být více soucitní s hříšníky? (etika lásky vede k otevření hradeb sebestřednosti, arogance a pýchy)
Fanatismus. Nasazení pro ideál spojený s chladem až lhostejností v běžných vztazích. Soucítění je poškozeno zaujetím pro ideál. Fanatik má z nadšení pro ideál pocit svobody, že ztratil svobodu myšlení. Fanatismus chce ovládnout lidi kolem nás a touží po osobní dokonalosti. (musím, mám právo) Náročivost nepomáhá, ale ztrpčuje život. Musím podávat vynikající výkony? – Nemusíš – bezpečí a přijetí ti dává Ježíš. Musím konat dobré skutky? – nemusíš – Ježíš vzal tvé činy na sebe. Chci, aby mne lidé uznávali – to je přirozené, ale Bůh tě už dnes přijímá bezpodmínečně, bez ohledu na tvé činy. Chci mít všechno po čem toužím – možná si všimni co ti už Bůh dal – život je už dnes krásný. Ne má vůle, ale tvá se staň.
Daniel v jámě lvové – co dělá pravda s člověkem
Je to pravda?
Danielův příběh není záznamem historie, ale spíše hlubinné psychologie. Definice pravdy jsou různé. Bélovy kněží mají postoj k pravdě cynický – jsou lháři. Trest za to padl i na jejich ženy a děti. Jakým právem? Každé naše zlo má takový dopad – zamysli se nad sebou.
Kýros pravdu hledá. Je na cestě. Neumí se rozhodnout.
Babyloňané jsou lidé, kterým se hroutí svět, když ztrácejí jistoty. Jistota je víc jak pravda.
Daniel je zapálen pro pravdu, ale nevadí mu že kvůli pravdě ztratí život mnoho lidí. Stejně jako Abraham je kvůli víře ochoten obětovat lidský život. Je dobré při našem duchovním růstu bořit falešné iluze? Jít přes mrtvoly? Je nutné za každých okolností mluvit pravdu? Co když je zásada – lhát se nemá v konfliktu se zásadou – nezabiješ? Pravda je dobro a lež je zlo je sice neochvějná kauzalita, ale v životě většinou nejde o zásady nýbrž o jejich konkrétní aplikaci : čiň dobro a nečiň zlo.
Člověk je schopen změnit své chování, ale zároveň potřebuje změnit i své myšlení a cítění tak, aby rozpor byl co nejmenší (kognitivní rovnováha). Potřebujeme udržet vnitřní řád a smysl a věřit že jednáme podle obrazu v nás.
Cítím se jako Daniel? (jsem ohrožen fanatismem) Cítím se jako bélův kněz? (rezignuji na pravdu a hledám svůj prospěch) Hledám pravdu jako Kýros? (neměl odvahu se za ní postavit) Cítím se jako Babyloňan? ( úzkost ze ztráty jistot tradice, pravdu nepřijmu)
Josef a jeho bratři -příběh sourozenecké rivality
Komu byste připravili skvělou náladu svým neštěstím:
Příběh o Josefovi a jeho bratřích je součástí cyklu příběhů o životě Jákoba z cca 17 st.př.n.l. v období vpádu semitských kmenů Hyksósů do Egypta. Dle historiků by tak hvězdná kariéra Josefa v té době nebyla možná.
Příběh se týká věčného tématu sourozenecké rivality. Jen zdánlivě je podobný pohádce o popelce. Rozdíl je v tom že v Josefově příběhu mají všichni kladné i záporné vlastnosti (v popelce jsou jen dobré a nebo zlé) a na konci příběhu je sourozenecká rivalita vyřešena sounáležitostí a odpuštěním. V příběhu hraje centrální roli svědomí.
Správné svědomí – vnitřní hlas – vidí věci z různého úhle a sociálních perspektiv. Psychologická teorie: jednání které vyvolává příjemný pocit je pro nás samozřejmé, ale jednání, které vyvolává nepříjemný pocit je pro nás důvodem, že ti lidé to dělají schválně aby nás naštvali. Zkrátka naše svědomí má tendenci vinit spíše druhé než sebe.
Důležité je také zda jednáme ve skupině anebo sami. Pokud jsme ve skupině naše svědomí zeslabí, rozředí se mezi ostatní (šikana ve skupině – propůjčíme se k chování, která bychom sami odmítli)
Položme si otázky: jak si přestavujeme chování bratří? Co si myslíme o chování Josefa? (provokoval, útočil na bratry, donášel) Jak rozuměl jejich agresi vůči sobě? Nešlo jen o nedorozumění? (to je častá příčina zla) Bereme v úvahu více možností?
Judit a Holofernés – svědomí a mravní zákon
Nezabiješ…?
Připomenutí: Lid v Betúlii žádal krále Uziáše, aby se vzdal syrskému vojsk, protože už nemají vodu. Uziáš dal lhůtu 5 dnů, aby nemusel rozhodnout. Judit byla proti požadavkům žíznícímu lidu. Judit zabila generála Holfernése. Do jeho stanu se dostala jako kurtizána.
Připomenutí jiného příběhu: Masada Přes devět set mužů, žen a dětí spáchalo na základě rozhodnutí velitele sebevraždu. Je to lepší než se stát otroky Římanů (Pár schovaných žen přežilo – J. Flavius, Válka židovská)
Tři způsoby zvládání úzkosti: Podřídit se (lid) , být proti (Judit), rezignace(král Uziáš). Nelze říci který je správný nebo nesprávný. Zralý nebo nezralý. Jde možná o to dosáhnout vyrovnanosti.
Náboženství: Bůh může působit ve prospěch lidí skrze jejich ruce (Judit)
Morálka: Svědomí. Judit nepochybovala o zásadě nezabiješ. Ale někdy dojde ke konfliktu zásad. Svědomí – hlas Boží v lidském nitru. Jenže i Hitler jednal v souladu se svým svědomím (zvráceným).
Svědomí: V dětství je autoritářské – zalíbit se pravidlům rodičů (nebo porušit).
Bylo rozhodnutí k vraždě u Judit správné? (jeden zemřel, aby žili mnozí, ale za manželku bych jí nechtěl)
Otázka interrupce – otázka svědomí – různé typy svědomí. Ke kterému ze 4 bys přiřadil sebe?
Josef a Potífarova žena – zranění narcistické rovnováhy
S kolika ženami jste strávil noc, aniž jste s nimi spal?
Josef žil v době kdy už se několik tisíc let v Egyptě nestavěly pyramidy. Otroka Josefa provázelo neuvěřitelné štěstí. Jeho příběh je o reakci na narcistické zranění. Podobá se příběhu o Sněhurce. Královna i Potífarova manželka docházejí e zranění (zrcadlo, Josef – zranění: jsem neodolatelně žádoucí?).
Potífarova žena možná touží po intenzivnější mezilidské blízkosti, kterou s Potífarem nezažívá
Narcistická osobnost má sklon konfrontaci s realitou vždy jako nepřátelský útok. Ze svého úhlu pohledu se nedovede představit, že realita by mohla mít právo se chovat jinak, než si ona přeje. Vědomí sebe hodnoty a sebeúcty bylo narušeno neúspěchem u Josefa. Narcistické zranění – pomsta není obranou, ale útokem.
Proč jednal Josef odmítavě? Byla to loajalita k Pánovi? Strach o postavení? Jaké zrcadlo nastavují jeho emoce? Bál se Boha nebo měl strach z žen? Je mravnost totožná se strachem a úzkostí? Důležitější, než činy je srdce člověka, podstatný je motiv.
Manželství: jeden dává svoji péči a druhý jí pasivně přijímá. Nebo rozhoduje jen jeden. Přílišná touha po milostném sblížení. Blízkost ke druhému člověku po čase způsobuje odmítnutí, strach, zranění a prázdnotu. Odstup nás chrání. Otevření se umožní až vědomí, že když budu odmítnut druhým člověkem, Kristus mě miluje vždy.
Miroslav Plzák: ve vztahu je to jak v mariáši. Řádí tam démon bankéř. Spory a hádky jsou vždy měnou kterou odevzdávají bankéři. Ten, aby měl zajištěn příjem, přesvědčuje oba, aby vnímali narcistická zranění jako vinu toho druhého. Je proti tomu, aby se partneři dohodli.
Miroslav Plzák: tři rady: 1.Vzniklé spory nehodnotit jako vinu druhého. Rodinná amnestie.
2.Zákaz hovorů o minulosti, o podstatě neshod.3. vypracovat smlouvu o přežití.
Kdy jste se naposledy sami sobě zasmáli? Jaké to bylo?
Jonáš, Ninive a skočec – o moci terapie
Dokážete odpustit druhým, těm šťastnějším? (Jak se díváte na prezidentské amnestie?)
Jonáš nebyl asketa a zdráhal se přijmout prorocké poslání v nevýznamnějším městě tehdejšího světa. Asyřané byli jedním z nejkrutějších národů. Podle Jonáše zasluhovali smrt.
Proto se cítil zraněný Bohem, byl rozhněvaný a moralistický. Myslí si, že mu jde o spravedlnost. Chce, aby byli potrestáni Asyřané i Bůh. (narcis). Velkým tématem příběhu je odpuštění. Neschopnost odpustit je jeden ze základních zranění člověka a narušení jeho pocitu významnosti. Jde o schopnost oddělit od sebe pocit zažívané bolesti a pocit vlastní sebe hodnoty. Frustrace: bolest je dokladem mé bezvýznamnosti. Je potřeba nasytit touhu člověka po pozitivním obrazu sebe sama. Smíření s ostatními lidmi a se sebou samým je poslední úsek terapie zaměřené na stabilizaci narcistické rovnováhy. Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům. Smíření a odpuštění neznamená ztrátu paměti. Znamená proměnu celkového pohledu na svět. Psychické pole zahrnuje buď všechny bytosti nebo žádné. Nelze prosazovat odpuštění v jedné oblasti vztahového prostoru a současně si v jiné nárokovat spravedlnost.
Chtěli byste skutečně, aby byl Bůh spravedlivý?
Ježíš a král Herodes – polarita persony a stínu
Komu byste darovali část svého života?
Kralování judského krále Heroda obcházela hrůza. Zabil členy velerady, nechal zardousit své dva syny a s nimi tři sta vojáků, kteří se jich zastali, a šest tisíc farizeů, protože odmítali přísahat věrnost císaři.
Ježíšovo narození – polarita možností (těžkosti a plány). Josef myslí na ostatní, Herodes jen na sebe. Čím více se upínáme k představě vlastní dokonalosti, tím více máme v sobě temných sil.
Ježíš je v příběhu zachráněn, ale desítky dětí kvůli němu umírají. Kde byl Bůh? Jestliže nezasáhne, znamená to, že je nepřítomen? (Lágr – oběšení dospělí a děti: Kde je Bůh? Odpověď – Tam, oběšený na těch šibenicích) Ateismus kontra víra. Co je dobro a co je zlo.
Dobro a zlo jsou lidem dány z vnějšku bez jejich souhlasu a nesouhlasu. Nebo. Dobro a zlo neexistuje, hodnoty jsou pouhou dohodou lidí. Dlouho už v dějinách uvažujeme že Bůh není. Co kdybychom zase zkusili opak?
Další otázkou je Mariino panenství. Příbuzní jí to nevěřili. Ježíš se s nimi několikrát střetl a byl považován za blázna. Ale i vněm možná hlodaly tytéž otázky. Marie i Ježíš byli duševně zralí a s okolnostmi se dokázali vyrovnat a zakomponovat je do svého osobního růstu.
Stvoření člověka a jeho pád -co je dobro a zlo?
Co tvoříte a co oživujete?
1.Mojžíšova 2.kap. Strom – různá vysvětlení. Stejně tak žebro – Eva. Středem našeho příběhu není sexualita, ale emancipace a vzpoura. Kdo určuje pravidla hry? Kam to povede? Zralý vývoj dítěte má svěřovat k racionálnímu posouzení a přezkoušení obsah poselství rodičů. Žití v dialogu. (v ráji se ani Adam ani Eva nepostaví za svůj čin, nevysvětlují, neomlouvají se). Člověk je osamocen ve světě. Morálka se prolíná do filozofie i do psychologie. Platón: je dobro dobrem, protože si je přejeme, nebo si je přejeme, protože je dobrem? Atentát na tyrana může být považován za dobro i když jde o vraždu. Ukrást násilníkovi zbraň je krádež, ale zachraňuje životy. Zlo může být součástí širšího dobra a naopak. Otazníky kolem hodnot představují velký problém. Svědomí člověka.
Sud A a E. Stud je strach z výsměchu a odmítnutí. Je však důležitou emocí. První lidé spatřili svou nicotnost, bezvýznamnost, smrtelnost a směšnost. Zastyděli se. Halík: někdy však naše hloupost, pro kterou se trápíte může být nakonec užitečná.
Smrt Jana Křtitele – vina a poslušnost
Kdybyste se ocitli v pekle, věděli byste proč?
Marek 6, 14-29. Herodes a jeho rodina byla složitá a problematická. Janův příběh nabízí vhled do psychologie viny, do otázky motivů a vnějších vlivů. Každá z osob vraždy Jana má svůj part a míru své viny. Kdo z nich má největší vinu na smrti Jana? Herodes, královna Herodias, princezna Salomé, kat? Jaké mají slepé skvrny vnímání svého jednání? Herodiana – pomstychtivost a zášť, Herodes – zbabělost a strach, Salome – naivita a neodpovědnost, kat poslušnost autoritě. Jak bys je hodnotil nebo omlouval ty?
Poslušnost autority: (norimberský proces). V praxi je poslušnost dvojsečný nástroj a morálně nemá pozitivní ani negativní hodnotu. Záleží, k čemu je užíván. Moderní svět zažil příliš mnoho ideologií, než aby mohl bezelstně důvěřovat nárokům autorit. Je potřeba rozlišování.
Test studentů ve fingovaném vězení musel být ukončen. Už šlo o velkou šikanu a o zdraví lidí. Dozorci – studenti, začali být sadističtí. Vězni naopak byli odevzdaní a malátní. Došlo k proměně „bachařů“ v mocné a poslušné vykonavatele brutální moci nad bezbrannými lidmi. Člověk je prostě zapleten se zlem. Každý z nás je zla schopen. Soudce proto na poslušnost říká: Chcete říct, že voják má prostě úkol provést a na nic se neptat? Ne vše, co je zákon, je také právo.
Ježíš a hříšnice ve farizeově domě – rodič, dítě a dospělý
Chtěl byste se vrátit do svého dětství i kdyby se vám tím neprodloužil život?
Lukáš 7 a 18 kap. Farizeové se zasazovali o aplikaci morálních zásad Bible do reálného života. Přesto je Ježíš kritizoval. Žena, které Ježíš odpustí hříchy kvůli tomu, že projevila velkou lásku.
Tři stavy jáství: Dítě – vítězí emoce, Rodič – vítězí vnitřní umravňující nároky a příkazy, Dospělý – rozumné a vyzrálé vědomí, které jedná pragmaticky. (Farizeus – rodič, žena- dítě, Ježíš – zralost) Ježíšovi nejde o člověka bezhříšného, ale autentického. Proto říká : narodit se znovu.
Komunikace mezi lidmi vždy probíhá ve dvou rovinách: Obsah – co říká, informace jak rozumět – proč to říká (Vztahy). Obsah a skutky. Zlý čin nemusí být hříchem, jen když jej činí vědomě.
Lukáš 16,1-9: nepoctivý správce je chválen. Když jsme jako rodič – pak správce odsuzujeme. Přes důraz na nezaslouženou milost má úsilí o dobrý život velkou a nezastupitelnou cenu. Jak komunikujeme s Bohem: Jsme neosobní? (formální) Jsme ve služebnickém vztahu? (Jako děti vůči rodičům) Jsme v rodičovském vztahu? (sv. František k z Assisi). Nebo jsme v mileneckém vztahu? (Terezie z Avilly, Jan od Kříže) Vztah přátelský – vztah dvou dospělých? (Buber, Schweitzer). Ideální není žádný. Možná kombinovaný. Víra.
Vzkříšení Lazara – osamělost člověka
Kam byste šli, kdybyste po padesáti letech vstali z hrobu?
Jan 11, 1-44. Lazar je příběhem o náboženství které skutečně funguje. Anselm Grün – Hlubinná psychologie Písma: Objektivně: Lazar je opečováván ženami, ztrácí chlapství. Subjektivně: tři postavy jako tři části vzájemně se ovlivňující v duši. Jaké jsou šance na uzdravení našich vnitřních bolestí? Schováváme své nepříjemnost do hrobu a zavalíme kamenem? Co odumřelo musí ven z hrobu. Např,: imaginární pocity viny z dětství. (vina za rozvod rodičů, smrt jednoho z nich, bezmoc to napravit apod.) Reálná provinění: neschopnost zabezpečit rodinu, alkoholismus, zabití autonehodou. Když vinu schováme do hrobu, máme strach jednou odvalit kámen. Udělat tlustou čáru. Znovuzrození, metanoia. Začíná to lítostí.
Jinak lze pojmout příběh Lazara jako příběh o lítosti a samotě. Život se děje ve vztazích. Slepé vztahy: Život na očích druhých: dítě – mami dívej se. (samotář slyší hlasy) , splynutí – s jedincem, ideálem, skupinou, s náboženstvím, deviantní – druhý slouží jen jako nástroj sebeuspokojení)
Žádný vztah nikdy neprolomí izolovanost člověka. Vztah k celku.
Myšlenka na smrt. Učí nás vidět marnost života. Nebo naopak toužit po naplnění života. Dimenze smyslu a úspěchu. Pět věcí, které umírající litují: nežil jsem podle sebe, ale podle očekávání druhých, neměl jsem tolik pracovat, málo jsem vyjadřoval svoje pocity, málo jsem byl v kontaktu s přáteli, nedovoloval jsem si být šťastný. Když jsme na smrtelné posteli je nám jedno co si o nás myslí druzí
Ukřižování a Ježíšova smrt – konec života a smrt
Kdybyste vážně onemocněli, komu byste to chtěli říct?
Jan 19, 17-42. Mechanisme při ukřižování je smrt udušením. Přemýšlení o smrti posunuje dál problémy všedního života do jiného světla. Úspěch a smysl života jsou dvě rozdílné věci, ale k rozlišení často dochází až ve stínu smrti. Smrt Ježíše nás vykoupila? Možná vykoupila k přijetí všeobecného odpuštění a vysvobození od diskurzu směnné spravedlnost, zásluh a trestů. Jak se dívat na eutanázii, na interrupci? Hranice mezi soucitem a vlastní sebeobranou je někdy nerozlišitelná. Kapacita bolesti není neomezená. Do jaké míry si uvědomujeme strch ze smrti? Čeho se přesně bojíme? (Co přijde po smrti? Z okolností umírání? Strach z neexistence) Komu se svěříte z diagnózou lékaře o brzkém konci?
Maří Magdaléna a apoštol Tomáš – cesty náboženské víry
Kdy se vám nejvíce chtělo věřit v Boha?
Jan 20, 1-2. Zpráva o prázdném hrobu vyvolala mezi učedníky zmatek. Věříte, že se tento příběh skutečně stal? Je subjektivní? Jakou roli hraje víra?
M. Magdalena ví že Ježíš žije. Víra pevná jak skála. Ap. Jan si srovnal své poznání Písma a osobní zážitky a viděl, že vzkříšení dává smysl. Apoštolové – viděli Pána a mají opět cíl a smysl. Apoštol Tomáš – skepse a pragmatismus. Nedokáže přijmout iluzi. Rád by věřil, ale nemůže. K náboženské víře vede mnoho cest. Co byste dělali vy, při setkání se vzkříšeným? A co kdyby nás vyzval ke vstupu ke svědkům Jehovovým? Koho vlastně posloucháme? Neponouká nás Ďábel? Žádná víre není vyšší a žádná nižší, Pravá je ta, která vychází z opravdovosti lidského nitra. (existencionální motivace, psychologická motivace: být milován, být uznáván, být svobodný, sociologická motivace.: nebýt sám a někdy míchaně.)
Jung: myšlení- emoce. 4tyři skupiny. Myšlení intuice – intelektuálové, teologové. Myšlení – vnímání -pragmatici, technici, přírodovědci. Emoce – intuice – snílkové, vizionáři, básnící, hudebníci. Emoce- vnímání labužníci života, bohémové, malíři. Těmto čtyřem skupinám odpovídají cesty Bhagavadgíty Duchovní poznání, spořádaný život, mystická meditace, srdce v uctívání. Každý z nás je jiným psychologickým typem. Cesta harmonie a všestrannosti je těžší a je k ní mnohdy potřeba pomoci. Výhodou je že to není jednostranný rozvoj duchovního života.
Poutníci do Emauz – o síle vrátit se, když člověk chce utéct
Do které části minulosti byste se rádi vrátili?
Není úplně známo, které Emauzy se myslí. Metafora životní cesty. Všechno je najednou jinak a není kam jít. Pak přichází Ježíš a klade otázky, trpělivě naslouchá. Plamen víry se rozhořel.
Proč učedníci Ježíše nepoznali? Mluví o něm jako o třetí osobě, i když už byl s nimi. Teprve , když vejdou do opravdového dialogu, poznají ho. Nechali se jím oslovit. Existenciální terapie má jednu podmínku, nemůžeme v ní nic předstírat. Kant radí hledat smysl života. Yalom říká, že smysl života nesmí být náš (byl by námi vymyšlený), ale námi nalezený (už tu byl před námi)
Hmota je něco víc než pro, co vidíme.Kvantový svět je tajemství, jež vytváří naši skutečnou realitu.
Miniaturní svět– elementární částice: elektron, proton a neutron. Atom je prázdný z 99%. Jádro velikosti hrášku znamená prázdný prostor jeden kilometr.
Elektron objevil 1897. Joseph John Tomson. Elektron je jednoduchá částice bez vnitřní struktury.
1894 max Planck – výzkum ideálního elektrického vlákna. Podle teorie Jamese Clerka Maxwella, mělo vlákno pohlcovat elektromagnetické záření a pak vybuchnout. V roce 1900 Mac Planck přišel s názorem, že energie není pohlcována průběžně ale skokově – kvantem. Proto nevybuchne. 1905 využil názor k vysvětlení fotoelektrického jevu Albert Einstein.
Co je vlastně tedy světlo? Pohybuje se 300 000nkm/vteřinu. I kolem překážek. Proto vznikla teorie relativity. 1923 Luis de Broglie vyslovil názor, že veškeré složky hmoty jsou vlny a částice. Mají tedy dvě podoby. Elektron se chová jako skupina vln, ale když jej začneme měřit má podobu částice. Vlny jsou však je nezřetelné, nejasné, jsou na více místech. 1927 Heisenberkův princip neurčitosti. Je na více místech – spojené nádoby. Platí na ně dislokalita. Spleť. Provázanost. 1964 Bellův teorém – statická nerovnost může být porušena dislokalitou.(Zkušenost a pak Svobodná vůle -rozhodnutí, jak jí uchopit) A tak foton může být na dvou místech současně, ačkoliv není nic rychlejšího než ony (světlo), aby si daly zprávu. Elektron je vlnění do té doby, než jej začneme měřit detektorem. Pak se stane koncentrovanou částicí. Kvantová neurčitost dopřává dar všudypřítomnosti. Svět miniaturních částic otřásl všemi jistotami, jak funguje materiální svět. Tvoří spíše svět možností než svět předmětů a faktů.Elektrony provozují tunelový jev. Procházejí překážkou.
Závěr:Miniaturní částice většinou kmitá, ale někdy vyskočí a změní se v bod. Kvantový skok. Částice zdolají jakoukoliv překážku. A projevují solidaritu na velkou vzdálenost -domluví se.
Kvantifikace -zákon všeho nebo ničeho. Zakazuje částicím zbavit se nějaké své části.
Interference – setkají se vlny stejné frekvence. Jejich vrcholy se spojí a vlna zesílí.
Kvantová vlna je abstraktní vlna bez skutečné existence. Používají jí fyzici k výpočtům. Je založena na hmotě. Je zdrojem veškeré hmoty. Vlna na vodě. Pokud se už nevlní, neznamená to, že vody zmizela. Kvantifikace prostě zakazuje dělení.
Pokud je elektron vystavený nebezpečí, že se rozštěpí a byl by narušen princip kvantifikace musí reagovat. Ontolgická vlna (sama se stvoří) tancuje a proto existuje. Přestane-li tancovat, přestane existovat. Pokud ji měříme , změní se z vlny na jeden stav. Odejde do skučného světa, po změření se zase zpět promění. Kvantová náhoda.
Rozhodnutí. Život se skládá z rozhodnutí. Zvolíme a vzdáme se něčeho jiného. (klavírista nebo řezník) Když se nerozhodneme je to ještě horší. Nejsme nic. Osel se neuměl rozhodnout mezi vodou a senem a umřel hlady. Elektron si za určitých okolností také musí vybrat. Např. měření pro něj představuje hrozbu a proto se z vlny stane bodem. Elektron vyskočí pokud neurčitost ohrožuje jeho jednotu. Jedná se o kvantový skok: Legenda o ledu. Panovník zakázal ledu se dělit. Eskymáci přišli s pilou. Jakmile začal řezat led se proměnil ve vodu. Když přestali, stala se voda zase ledem. Díky dualitě led-vody, osadníci nemohli led rozdělit.
Kvantová náhoda se vždy pojí s kvantovým skokem. Projeví se po skoku.
Dislokalita. Kulečníkové koule se po nárazu stanou spojenými. A stejně tak dvě částice, ať jsou od sebe jakkoliv vzdáleny jsou spojené, sladěné. Mají mezi sebou pouto i přes velkou vzdálenost. Je to vždy reakce na kvantový skok. Jsou-li ve fázi vlnění, nejsou spojeny. Ale dislokalita se neomezuje jen na dvě částice. Ve vesmíru se jedná o celou síť bodů. Jedná se o hromadné pole. Vesmír se mění v hologram. Toto velké plátno obsahuje obrovské množství informací. Díky poutům mezi body dochází k harmonii, která možná není hmotného rázu.
Ztracené kvantové vejce. Elektron se také skládá ze dvou částí – viditelná a neviditelná část. Naoko je tedy celý bílý (bílek), ale uvnitř skrývá žloutek, který dodává elektronu skryté zdání bodové částice. Je nehybný a neviditelný, ale v případě objevení se „nože“ začne reagovat. Elektron skočí a stane se bodovou částicí. Jde o hmotně paralelní dualitu. Vzdálenosti řídí bílek, dislokalita je vepsána do žloutku. Žloutek nemá nic společného s časem a prostorem hmoty. Spojuje se s dalšími žloutky ať jsou jakkoliv daleko. Jeho skok je náhodný a nezvratný. Bílek a žloutek jsou neoddělitelné, ale zároveň protikladné. Jin a jang. Něco jako dvě strany mince. Řídí-li bílek – elektron kmitá, pohybuje se jako vlna a chová se podle zákonů hmoty. Jeho rychlost nepřekročí rychlost světla. Řídí-li žloutek – pohybuje se kvantovými skoky. Náhle, náhodně, nesouvisle. Celohmota se vyznačuje střídáním hmotného a paralelního stavu. Paralelní stav není hmotný– neřídí se zákony hmotného světa, zvláště relativity. Překonává prostor a čas a nevšímá si vzdáleností. Celočástice se na chvíli odhmotní. Žlutek je lepkavý a proto se dokáže spojit s jiným žloutkem a svá rozhodnutí sjednotí. Skáčkou pak po vzájemné dohodě. Bílky se však nelepí a nespojují se. Na úrovní žloutků ztratí částice identitu, ale na úrovni bílků jsou i nadále rozdělené.
Kvantový skok a dislokalita jsou výstřední. Staví se proti intuici, vyvracejí běžné zákony o hmotě a zůstávají nepochopeny. A přesto jde v přírodě o působivé a rozumné odpovědi na logické výzvy. Pro soudržnost přírody jsou nutné. Rozpor v přírodě nenajdete, je vybavena imunitou. Hrozby mění v novou příležitost. Proměna překážky v příležitost je jádro kvantového světa. Prostředí +kvantová neurčitost -kvantová hrozba- kvantový skok-zřetelný stav. Foton ač prostorově roztříštěný (polofotony rozdělené zrcadlem) má i nadále stejnou vlnovou délku a tak vzájemná jednota je zachována i na dlouhou vzdálenost (i miliardy km)
Foton má pravidla jak reagovat. Dislokální pouto se pro jednotlivý případ objeví – použije skrytá pravidla a pak pouto zase zmizí. Jedním z pravidel je zákaz klonování neznámého kvantového stavu. Chemie: Fermiony jsou jako cihly a bosony jako lepidlo. Dva ferminony nemohou být na stejném místě, Fyzika: dva elektrony nemohou mít v atomu stejnou oběžnou dráhu. Nemohou se promíchat. (Wolfgang Pauli 1925) Atom je stabilní. Molekula je stabilní. Bosony jsou naopak stádní a slučují se – lepidlo. Fotony jsou jako bosony. Když míří ke stejnému bodu a srazí se, sjednotí se (slepí se). Když se slepí, už neví odkud přišly – zapomenou to. (kvantová nerozlišitelnost)
Kvantový svět vyniká logikou. Chrání přírodu před hrozbou rozporu.
Kvantová květinová ruka. Prst1 – květina kmitá (vlna- částice kmitají), prst 2- Květina skáče(občas skok), prst 3- květina která spojuje(dislokalita- neviditelná pouta i na velké vzdálenosti a nedbají na čas), prst 4- květina co usměrňuje(kvantifikace- vysvětluje proč byl nutný skok).
Kvantová neurčitost a dislokalita pomáhá: kvantový počítač, kryptografie, teleportace.
Poslední prst je – ztracené vejce -symbolizuje elementární částici, která spojuje exokauzální část endokauzální. Jsou to pouta dohody a harmonie. Foton prostě má obojí.
Prsty 1,2 a3 popsují, umožňují poznat tajemnosti.
Kvantové počítače -skládá se z Quibyů. Narostíl od klasického bitu má obě hodnoty- tedy 0 i 1. Může se nacházet v neutrálním stavu. Díky možnosti spojit se s dalšími Qubity vnikne řada superpozic a umožní paralelní výpočty.Má závratnou moc teoretického výpočtu. Počítá různá řešení najednou. Nevýhodou je křehkost dislokality. I když počítá vše najednou, výsledek bude jen jeden. To je ale zase výhoda v kryptografii, což chrání špionské zprávy.
Kvantová teleportace (přemístění)se těší velkému zájmu science fiction. Je však si třeba uvědomit, že kvantový přenos se týká vlastností částice, která zůstává na místě. Je to tedy spíše projev komunikace než přemístění hmotného předmětu.
Příroda je tak zachována díky. Svým zákonům: zákazu klonování, zákazu teleportace (Qubit nemůže být převeden na bity), zákazu signálu (je nutná informace v bitech).
Mozek využívá dynamiku skok, aby mohly probíhat smyslové a hmotné výměny v našem vnitřním životě.
Kvantová biologie: Fotosyntéza – vybírá si nejlepší cestu v rostlině – zelené pigmenty využívají kvantovou neurčitost. Orinetační smysl ptáků – vnímají magnetické pole země – chemická složka kryptochrom, využívá dislokalitu.
Mozek: – to co považujeme za nehybnou hmotu je ve skutečnosti substance nasáklá infrapsychickými zárodky vědomí. Zárodky jsou neaktivní (žloutek). Za určitých podmínek se probudí a navzájem se s nehybnou hmotou ovlivňují (mnoho záblesků ducha – kvantové vědomí). Vzniká rozhovor hmoty s psychikou aniž by byly narušeny fyzikální zákony. Dvojí sjednocení psychofyzické a psychoduševní se týká všeho. Pokusy Cleve Backstera s rotlinami a dedktorem lži ukázali, že rostlina už rozpozná náš úmysl jí ublížit. Reaguje i na ubližování zvířatům se kterými se zná. Byňky rostliny jsou schopné mimosmyslového vnímání. Rostliny jsou inteligentní. Komunikují, vyměňují si informace, rozlišují vibrace hmyzu, vnímají hudbu a ženský hlas, umí se bránit. Není to nic divného- prostě jsou celohomota (vejce, bílek, žloutek)
K paměti není potřeba mozek. Dokázáno u rostlin i jednoduchých živočichů. Jedným z možných vysvětlení suprální inforamce celohmoty – duchovní pixel.
Nevědomí má schopnost ovlivňovat nás bez našeho vědomí. Suprální nevědomí může mít souvislost s rodovými traumaty, z kolektivní minulosti. Každý jedinec, který se mění je důležitý pro rod i lidstvo.(suprální nevědomí je jako cibule, vrtstva já, vrstva rodiče, prarodiče adt).
Minerály: (pokus s elektrickým vláčkem, který si po tisících nehodách sám vybral bezpečnou kolej) zdá se že paměť mohou mít i neživé věci.
Endokauzalita vnáší do našeho světa svobodu, tvůrčí schopnost.- možnost volby. Odmítání svobodné volby a popírání nehmotného vědomí má svoji historii. Jung říká, že svoboda je subjektivní pocit svobody.
Delfín spí jen jednou polovinou mozku z bezpečnostních důvodů. Kytovec se musí vždy rozhodnout. Teprve se rozhodovat učí. Jako mládě nespí.
Nevědomé procesy neumí rozhodnout, nemůže vést k rozhodnutí – svobodná vůle.
Smyslový lobbing (radost nebo bolest) – ovlivňuje naše rozhodování. Díky vědomí snáze přizpůsobujeme své chování. V osobní svobodu je ale potřeba věřit! Vyhýbejme se lidem kteří říkají, že v osobní svobodu nevěří.
Smrt je v posledních letech v našem světě přítomná bez krásy a poezie. Peklo i očistec se z posmrtných dálek přiblížily, vstoupily do našeho světa v podobě pandemií a válek. Úlohou křesťanů dnes není prodávat odpustky, ale vnášet do pekel našeho světa kus nebe – to znamená lásky, říká v dušičkovém kázání Tomáš Halík.
Ve tmě se vynoří cosi, co je schopné mluvit Někdy je to jen takový hlas.
Pluješ-li volně proudem života, určitě někoho potkáš.
Anita Moorjani se zbavila rakoviny, která prolezla celé její tělo. Jak ? Vzdala jsem se všeho, všech systémů víry a velkých systémů přesvědčení. Dostala se za běžnou myšlenkovou strukturu a stala se Láskou, nekonečným proudem lásky. Byla mimo své tělo – 30 hodin v kómatu. Bylo to krásné a nechtěla se už vrátit. Ale pak se do těla plného hnisu vrátila a tělo nastartovalo uzdravující proces. Rakovina na ni nezaútočila zvenčí, byla manévrem jejího nekonečného potenciálu. A ona pochopila svoji nemoc a uzdravila se.
Naše mysl má tendenci katalogizovat zážitky. Ale když přejdeme z běžného stavu zaměřeného na jednotlivosti, do nekonečného vědomí Lásky a stáváme se vším, nalézáme se v prostoru, kde jsou všechny životy najednou. Rozšířené vědomí.
Klíč k jinému světu: jednoduchost, pospolitost, souhra, spolupráce. Tvořivá energie. Jsme ochotni vnímat sami sebe jako nekonečný potenciál? Jsme součástí vesmíru. Vše se vzájemně prolíná. Naše možnosti se vynořují, když je skutečně potřebujeme. Máme dvě mysli: duchovní a praktickou. Která převáží?
Oddělenost je opak – vzniká napětí, ohniska problémů. Vytváříme bubáky. Jsme schopni přijmout svět bez bubáků? Je svět opravdu nepřátelský? Potřebujeme být opravdu důležití? Touha po moci je jedním z bubáků.
Vnímáme každý okamžik a jsme tím okamžikem. Následuj lehkost, jdi za tím co přichází lehce.(Raw food. Klíčky. Syrová strava.)
V momentě, kdy se odpoutáváme od omezeného rámce, existence, samoty, oddělení, tak začínáme chápat, že díky zážitkům jednotlivců, přichází společná zkušenost. Nemusíme všechno umět. Jsou tu jiní, co to umí. Skrze obraz malíře můžeme vstupovat do světa inspirace a nemusíme umět malovat.
Hmota v kvantovém smyslu pokaždé reaguje na náš dotek. Skrze dotýkání se pak dějí věci. Jde o přenastavení systémů přesvědčení. Nezabývám se mokrem, zimou, větrem. Sjednocuji se s prostorem. Jsme uvnitř. Prostor je v souladu s naším tělem a reaguje s námi. Nechci z prostoru vše vydojit. Chceme-li vědomí hojnost, nezadržujme energii. Rozhodněme se a vstupme do hojnosti.
Tančeme, jak to dělají atomy. Kdo má moc má i nemoc. Rozvíjejme mohoucnost. Všechno jde. Vaše neštěstí je plodem vaší nevědomosti. Buď naplno. Být sám sebou znamená být vesmírem. V současnosti prostor reaguje nějak rychleji. Změny probíhají v obrovském tempu. Vesmír je ves míru žijící ve vesmíru (Dušek) Vesmír je funkční organizmus. Je láskou, která sama sebe miluje. Každý člověk zastupuje část celku. Není třeba závidět, ale tančit spolu.
Život v harmonii. Brání tomu složitost. Aramejsky milovat znamená existovat ve společném rytmu. Úkolem člověka není tvořit pořád něco nového, ale udržovat rovnováhu (Kogiové). Společný rytmus (bubnování). Jemnost a láskyplná pozornost oživí celý prostor. Zbav se rušivých zpráv, vytváření bubáků. Věnujme se propojení. Daruj a nechtěj zpátky. „zavěs kafe“ rozděl se.
Indiáni: nemáme mobily- od toho máme stromy
Jediný kdo ohrožuje prostor je člověk. Mentální vzorec vytěžit ze země co se dá, postrádá radost. Bezcitná rovina. Vztahy, hádky, spory, tahanice. Co získáme tím, když budeme pořád spěchat? Nebo si stále něco vyčítat? Proč nevnímáme zázraky kolem sebe (nádech a výdech) proč už nemáme dětinské žasnutí? Děda říkával – teď už je úplně jiný svět. Žijete krásně. Nemáte takové to zoufalství. Tento svět ale není servis pro nás, není to samoobsluha. (domorodci neseberou všechna pštrosí vajíčka. Nechají tam nějaká, aby se narodil další pštros a byly další vajíčka.)
Způsobili jsme si navzájem, že se vytratilo vědomí společného tepu. Jsme zaslepeni tím, že všemu rozumíme a vše je nám jasné. Jsme zaslepeni jasem (toltéci)
Vědomí tradice (vrátili jsme se doma k nakládání zelí. Společná rodinná a přátelská setkání) Jsme obklopeni nenápadnými učiteli. Psi, kočky, ptáci, květiny, stromy. Jsou přítomni tady a teď. Důležité jsou skupiny přátel. Trávit čas při společném díle. Vytratil se pocit důvěry ke svému obchodníkovy (sicilské tradice) Touha po přirozenosti a rovnocennosti.
V Německu existují školy bez učitelů. Ve Francii unsscholing- sebevzdělávání. Děti se prostě učí samy.
Slunce se chová jinak než by mělo
Kairos – vnitřní kvalita času, chronos lineární , měřitelný čas. Propadneme-li aspektu chronos, tak se Bůh směje když podle chronos něco plánujeme. Cílek: Počasí je v pořádku, jen kalendář neodpovídá. V chronos vládne intelekt. (komplexy reakcí, chaos když zasáhne kairos) Kairos – žít v přítomném okamžiku. Vibrace tady a teď. Potřebujeme obojí. Ego -parazit (toltéci), dvojenec, stín. Strnulé a mrtvé ego o které se opírá náš intelekt. Lpění na schématech je proti životu. Vězení jistot. Děti jsou ponořeni do kairos a my dospělí se je snažíme dotlačit do chronos. Náš svět je nemotorný moloch. Učit se radovat a přizpůsobovat.
Papež: Církev je potřeba osvobodit z nudných šablon, do kterých jsme se zavřeli….Vyjádření pravdy může mít mnoho podob… Preferuji církev havarovanou, raněnou a špinavou, protože vyšle do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot. Nechci církev, která se stará o to aby byla středem a která se nakonec uzavírá do spleti obcesí a procesů…. Struktur v nichž se cítíme klidně zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: Vy jim dejte najíst.
V aramejském myšlení se nepopisuje vnější podoba věcí (kvalita, krása, velikost, míra) ale popisuje se zvuk, chuť, barva a záře.
Ve snaze zjednodušit život jsme si jej zkomplikovali. Cti otce a matku svou jsme zúžili jen na rodiče a zamotali jsme do toho poslušnost. A co Matka země a Otec Slunce? Dmorodci považují společnou planetu za posvátnou.
Je vesmír přátelský nebo nepřátelský? Na co se naladíme? Jsme jedna velká symbióza. Spolupráce. Každá bytost má svoje místo a svůj důvod. Narodí se dítě a vznikne otázka co sním? Svět by se radikálně změnil, kdybychom všude vodili svoje děti sebou. Neuvíznout ve schématu, návycích. Regenerovat znamená zbavit se stereotypů.
Pobyt ve tmě: andělské zpěvy, moje zářící tělo, mysl mi ukázala programy, které mě ruší – smazal jsem je. Spojil jsem se s kmenem Kogi, oslovil jsem gorilího samce Samec řekl my jsme vaši bohové, na které jste zapomenuli)
Člověk je tvůrce tohoto vesmíru, jenže o tom neví. Lidé by měli změkčovat tvrdé myšlenky aby láska proudila srdcem jemně. Tma dokáže rozvinout naše pojetí krásy. Filmy oklešťují představivost. Vnější zrak je žrout. Vnitřní zrak je schopen vidět zázrak. Staré příběhy – malba slovem. (aramejština, hebrejština) – mnoho významů slov – nejsou zakleté do jednoho významu. Nebe i země jsou jedno, jedinec není oddělen od galaxie. Není vytvářena dualita. Pro bělochy má význam podstatné jméno, pro indiány sloveso. Kogiové nemají písmo. Když zapíše je to tady i když už to má být tam. Není třeba nic fixovat. Důvěřuj vesmíru. Naše vědění je uloženo v knihách, vědomí indiánů je uchováno v lesích, v horách, poušti v rostlinách, ve zvířatech. Chceme-li si podmanit prostor bojujeme sami proti sobě. Zbrkle rozmotáváme jednotlivé uzle. Navraťme se z chvatu do společného rytmu.
Matka země pořád pracuje, formuje nás. Dýcháme a s vdechujeme statisíce různých částic. Vnímáme spousty vjemů a ty se ukládají do podvědomí. (hypnóza – objevuje skryto paměť)
Lidé, co si neustále ztěžují neví, že si to dělají sami. Jsme konfrontováni se svým podvědomím. K tmu je dobrá tma. Nemáte se na koho vymluvit, jste sami. Oprostíme se od běžného pohledu. Je tam klid.
Objetí mění člověka. Je potřeba dovolit lásce, aby se mohla rozvíjet. A pak se vše stane samo.
Myšlenky: většina má původ jinde než v nás. Původních našich myšlenek je mizivě. Zastavme se a pusťme se do vnitřního úklidu. Očekáváte řev jaguára přeslechnete pohyb motýlích křídel.
Pokud nevíme, proč se modlíme, v této bitvě o modlitbu neobstojíme.
Touha
Touha má v duchovním životě zásadní postavení.
Duchovní touhy jsou projevem přítomnosti Ducha svatého v našich srdcích, podobně jako jsou vodní plochy na povrchu země znamením skrytého pramene.
Touha po modlitbě, stejně jako každá jiná duchovní touha, je již částečně dílem Ducha svatého v nás.
Nejde o to něco vytvářet nebo čekat, že něco přijde zvenčí, ale nechat již přijatý dar, aby se rozvíjel.
Čekat
A v modlitbě je tato práce spíše čekáním a bděním než konáním
Jde tedy o to, abychom se nenechali odradit, a zejména abychom nemalomyslněli, že nevíme, jak se modlit.
Modlit se, stejně jako milovat, je dar a zakoušení vztahu
Setkání
Modlitba je společenství a setkání s Bohem. Můžeme se na setkání připravit, čekat, „bdít a neumdlévat“, ale sami toto setkání neuskutečníme. Člověk se tak nemůže zbavit dojmu, že se neumí modlit. Pokud si myslíme, že se umíme modlit, je to možná znamení, že si dáváme více záležet na tom, co děláme při modlitbě my, než na tom, jak ji přijímáme od Ducha svatého… A naše očekávání není očekáváním, že na konci času modlitby budeme spokojeni, ale očekáváním setkání, jehož podmínky nezávisí zcela na nás. Neumíme se modlit, protože si modlitbu nemůžeme osvojit. Je to projev Ducha svatého v našem srdci, který působí pravou modlitbu (srov. Řím 8,26). Tím rychleji se dostaví v modlitbě krize, čím víc si myslíme, že sami dosáhneme „hmatatelného“ výsledku
Vytrvat
Naše očekávání, naše vytrvalost, je to, co můžeme dát. A opíráme se přitom o Boží zaslíbení, že Bůh v nás vykoná své dílo, právě tak jako o znamení a první dary Ducha svatého v na[1]šich srdcích (srov. Řím 8,24.
Boží děti
Při modlitbě tak konkrétně zakoušíme, že to, co závisí na nás, je uskutečňovat postoje Božích děti, které nás učil Ježíš: najít si čas, abych se obrátil k Otci, uznal ho za Otce, zdroj svého života, přijal jeho slovo jako potravu, znovu vyjádřil svou důvěru v úkonu hluboké vděč[1]nosti a klanění, a tak živil svou naději
