denní texty od CAC založené Richardem Rohrem OFM

Kam nyní zaměřuji svou pozornost – jednoduché podněty a rady jak se stavět k životu v reálném světě

https://www.frantiskani.cz/index.php/category/richard-rohr-ofm-centrum-pro-zivot-a-rozjimani/

Rubriky: Formace-terciari | Napsat komentář

“OPRAVA MÉHO DOMU”:

“Cesta sekulárních františkánů v synodální církvi”

KONFERENCE GENERÁLNÍCH DUCHOVNÍCH ASISTENTŮ OFS – YOUFRA (CAS)

P. Pedro Zitha, OFM

Úvod

Hrob sv. Františka

V souladu se synodálním procesem 2021-2023 jsme považovali za důležité upozornit sekulární františkány na důležitost prožívání jejich víry v duchu společenství, účasti, poslání a opravdového svědectví o životě podle evangelia v církvi, ve světě práce a v rodině. Nejlepším způsobem, jak se zapojit do synodální cesty, je především uvědomit si, že každý člen je součástí církve jako jednotlivec i jako společenství. Každý pokřtěný má v církvi svou roli a jeho úlohou v poslání církve je budovat celou církev. Svatý František z Assisi, když uslyšel výzvu, aby šel a obnovil církev, myslel na jeden kostel z cihel, a teprve později byl schopen pochopit, že nejde jen o tento konkrétní kostel z cihel nebo o tohoto jednoho malomocného, ale o duchovní, univerzální a katolickou církev, která potřebuje znovu objevit a dosvědčit svou pravou identitu tím, že bude věrně následovat Krista, svého zakladatele a učitele.

Poslání sekulárních františkánů v církvi je třeba vnímat jako osobní povolání, ale zároveň jako komunitní poslání, v němž je každý zodpovědný a zapojený do úspěchu svého konkrétního poslání, s osobním vědomím potřeby neustálé obnovy, obrácení a otevřenosti novým myšlenkám a přístupům, aniž by byly ohroženy evangelijní hodnoty, ty hodnoty, které udržují důstojnost každého křesťana navzdory rozdílům v poslání, které mu bylo svěřeno.

1.        OFS a misie svěřené

Milostí křtu je všem křesťanům svěřeno poslání hlásat evangelium: “Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo neuvěří, bude odsouzen” (Mk 16,15). Je zřejmé, že účast na poslání je úkolem svěřeným každému a ne izolované elitě, jak si někdy někteří myslí, přičemž zapomínají, že všichni jsou od křtu a ve křtu “začleněni do církve a stávají se účastníky jejího poslání… a stali jsme se živými kameny pro stavbu duchovní budovy1 , kde každý z věřících musí vykonávat své křestní poslání ve společenství s církví a v církvi, přičemž už nepatří sám sobě, ale Kristu”.

V naší společnosti, kde je stále rozšířenější sekularismus, musí křesťané hledat způsoby, jak žít své křestní sliby, nejlepší způsoby, jak interpretovat Františkovu výzvu “jděte a opravte můj dům” tak, aby evangelium bylo smysluplné, přitažlivé a podnětné pro všechny kategorie lidí, od mladých po starší, od věřících po nevěřící, a budovat církev jednoduchým způsobem a svědectvím, které umí přitáhnout lidi k hlubokému nasazení a obnově víry v Krista a v církev. Není třeba vymýšlet další způsoby, stačí převzít to, co nám bylo svěřeno ve křtu, tj. nechat se “zabydlet křestní pečetí tak, abychom se zavázali ke službě Bohu živou účastí na svaté liturgii církve, vykonávali své křestní kněžství svědectvím svatého života a s pracovitou láskou. “2 V případě členů OFS se tato výzva nachází také v řeholi, která je udělena v okamžiku profese a která zdůrazňuje potřebu nechat se vést Duchem svatým, aby člověk žil podle svatého evangelia v souladu se svým vlastním posláním následováním Krista, Cesty, Pravdy a Života.

Je zásadně důležité, aby si každý člen OFS uvědomoval, že jeho posláním je právě poslání církve, tedy evangelizovat, to znamená přinášet Krista světu, který ho již nezná, a zároveň pomáhat těm, kteří již uvěřili, aby Krista postavili do středu svého života a snažili se o něm svědčit svým vlastním životním stylem.

Křesťanský život musí být živen slovem a svátostmi, abychom žili v lásce a společenství s Bohem a zároveň byli schopni vykonávat svěřené poslání a žít ho s horlivostí, věrností a láskou. Je to poslání, které neustále vyžaduje “lepší formaci, prohloubení naší lásky a jasnější svědectví o evangeliu “3 .

2.        Pokračující obnova církve

Je nepochybné, že struktura, jako je “církev” – Kristovo tělo -, potřebuje jak duchovní obnovu či údržbu, tak materiální pomoc. Proto je misijní činnost církve naléhavá, nutná a nezbytná, aby poslání bylo vždy nepřetržité a stálé, evangelizační poslání, které se týká všech věřících a které, je-li vykonáváno generaci za generací pod vedením Ducha svatého, pevně zvěčňuje evangelizační poslání svěřené samotným Kristem všem pokřtěným. Kontinuita vyžaduje spolupráci i ochotu každého křesťana vydávat živé svědectví o moci Ducha svatého v církvi a ve světě. Tato spolupráce musí vždy vycházet ze skutečnosti, že evangelizační poslání “není nikdy pro nikoho individuálním a izolovaným činem, nýbrž hluboce církevním činem, a jestliže každý evangelizuje ve jménu církve, která tak zase činí na základě pověření od Pána, neměl by být žádný evangelizátor absolutním pánem svého vlastního evangelizačního působení, který by měl volnost v jeho uskutečňování podle individualistických kritérií a hledisek, nýbrž musí tak činit ve společenství s církví a jejími pastýři. “4 .

Synoda nás vyzývá, abychom se znovu vydali komunitní cestou, abychom mohli lépe uskutečňovat a konkretizovat svěřené poslání. Evangelizační poslání je neustále aktualizováno, přizpůsobováno a nikdy se nevzdaluje od konkrétních situací lidského života. Evangelium je vždy konkrétní a nadčasové. Stejně jako Kristus, který vychází vstříc svému lidu a kráčí spolu s ním, totéž se vyžaduje a očekává od všech pokřtěných. Společná cesta vyžaduje nejen doprovázení, ale také naslouchající srdce, ochotu vstoupit do ducha dialogu, cesta, která může vést i k tomu, že se člověk bude cítit zranitelný vůči názorům druhých, vůči hrozbám, vůči pronásledování, jak se to stalo prvním učedníkům.

Církev však musí být k dispozici k neustálému předávání evangelia a vždy se snažit zjevovat Ježíše a jeho evangelium za všech okolností. Církev totiž “není zbavena stejně neúnavné pozornosti vůči těm, kteří přijali víru a kteří se často po celé generace setkávají s evangeliem. Tímto způsobem se snaží prohlubovat, upevňovat, živit a činit stále zralejší víru těch, kteří se již nazývají věřícími a věřícími, aby se jimi stali ještě více. “5

3.        Dynamická a soudržná přítomnost OFS v církvi

Jak definovat dynamickou a koherentní přítomnost křesťana v církvi nebo ve františkánském řádu? Papež František ve své apoštolské exhortaci Evangelii gaudium č. 24 hovoří o církvi, která jde vpřed, o církvi, která se beze strachu ujímá iniciativy a je připravena jít daleko, vstříc těm nejmenším. Svatý otec nemluví o ničem jiném než o tom, že nám připomíná nebo nás vybízí, abychom vstoupili do dynamiky našeho učednictví, do učednictví, které je posláno s univerzálním a dynamickým rozměrem. Pro laiky toto učednictví působí v realitě rozlehlého světa a v realitě zvláště otevřené evangelizaci rodiny, kde jsou hluboce oddáni službě budování Božího království se skrytým a důsledným svědectvím evangelia.6

Naše křesťanská víra nás učí hodnotě a důležitosti jejích členů, a to od početí až po smrt. S vědomím této hodnoty se každý člověk snaží žít svou víru v dynamice, v níž je práce v souladu s křesťanskými, sociálními, kulturními a lidskými hodnotami. Právě tyto hodnoty vyvolávají touhu dělat něco pro dobro druhých. A Svatý otec papež František se ve své druhé katechezi věnované starším lidem snažil vzbudit pozornost k tomu, že je důležité být člověkem v jakékoli fázi života, aniž by člověk hodnotil svůj život z hlediska produktivity. Hodnoty života se nekvalifikují nebo nekvantifikují pouze z hlediska přínosu, ale nabývají hodnoty v závislosti na významu lidské bytosti ustavené jako Boží dítě. Když tedy hovoříme o dynamické a koherentní přítomnosti OFS v církvi, musíme vždy brát v úvahu a mít na paměti hodnotu členů nezávisle na jejich dynamice či přítomnosti v bratrstvu, ale s vědomým úkolem poslání, které jim bylo svěřeno, a odlišným způsobem účasti na životě celého bratrstva.

Pokud člověk skutečně chápe, co má papež František na mysli, když mluví o tom, že je třeba jít daleko, aby se našel druhý, pak už žádný bratr není izolovaný ani by neměl být považován za marginalizovaného. Co udělá dobrý pastýř, když zjistí, že mu chybí jedna ovce? Vydá se hledat tu ztracenou a devadesát devět jich nechá za sebou. Tomu se říká dynamická a důsledná přítomnost. Pastor by si nikdy neměl stěžovat na úbytek svých věřících, ale s důvěrou jít za všemi, kteří nemohou nebo nechtějí přijít do kostela. Totéž by mělo platit i pro sekulární františkány, místo aby ostatní bratry nazývali “izolovanými nebo neaktivními”, měli by následovat příkladu dobrého pastýře, tedy vydat se je hledat, navštívit je, uspořádat bratrské setkání v jejich domovech nebo se s nimi prostě setkat a pozvat je na bratrská setkání.

Být členem církve a řádu vyžaduje velkou dynamiku, aby člověk myslel a dělal věci jako přátelé ochrnutého (Mk 2,1-12). Tito přátelé se k Ježíši nemohli dostat hlavními dveřmi kvůli zástupu lidí uvnitř i venku před domem. Proto byli vynalézaví a vytrvalí, odkryli střechu domu, spustili svého přítele na lůžko a ochrnutý byl uzdraven (Mk 2,1-12; Lk 5,17-26; Mt 9,1-8). Sám Ježíš se stává obdivovatelem a svědkem dynamiky jejich víry, její důslednosti. Ve spontánním činu ochrnutého přátel se projevuje charakteristický duch společenství, který je podněcoval k tomu, aby našli způsob, jak zachránit nemocného přítele. Jejich gesta vyjadřovala, projevovala a konkrétně uskutečňovala společenství ve společném kráčení, a to je to, k čemu “koncept synodality vyzývá k zapojení a účasti celého Božího lidu na životě a poslání církve… “7.

Každá generace má své vlastní výzvy, jak opravit církev, a každé společenství musí stále živě cítit ono volání “jít a opravit mou církev, která je v troskách” jako společný úkol, který všichni cítí a vnímají, aby církev udrželi a zároveň jí vdechli nový život.

Závěr

OFS, stejně jako církev obecně, neustále čelí obrovské výzvě, kterou je náprava církve podle její kultury a tradice v nezaujatém a trpícím světě, ve světě, který například manželství a plození dětí nepřikládá velkou hodnotu (zcela je považuje za přítěž a obtíž). I v těchto situacích existuje velká možnost a příležitost nabídnout světu životní styl, který je dynamický a koherentní s evangeliem, dynamiku a koherenci, které jsou možné, když si člověk uvědomuje odpovědnost za to, že je křesťanem, nebojí se vydávat svědectví o Kristu za jakýchkoli životních okolností, žije františkánské charisma v synodálním dynamismu, kde všichni členové jsou a cítí se spoluodpovědní za duchovní a bratrský růst a kde je vždy prioritou vydávat svědectví o Kristu vlastním životem.

Proto nelze mluvit o “opravě církve” nebo o synodalitě, aniž bychom vzali v úvahu, že jen společně lze církev lépe budovat a růst společenství mezi všemi jejími členy ve službě církvi a s církví pro svět, v němž se všichni cítí odpovědní za původní obnovu lidské důstojnosti.

Rubriky: formace mezinárodní | Štítky: , | Napsat komentář

Trocha zvukového potěšení – Píseň bratra slunce

Andrea Bocelli ‘Fratello Sole Sorella Luna (Dolce è Sentire)’ (Visualizer) We are proud to present the music running through the core of Andrea Bocelli’s “Believe” album, and available to order here https://AndreaBocelli.lnk.to/BelieveID. #Believe is a collection of uplifting songs that have inspired and sustained Andrea over the years.
Rubriky: formace mezinárodní | Napsat komentář

Encyklopedie českých klášterů – p. Vlček, P. Sommer, D.Foltýn

Nakladatelství Libri Praha 1997

Ve výpiscích se věnuji mendikantům – žebravým řádům. Ostatní jen nadpisy pro přehled rozahu knihy která má skoro 800 stran

V labyrintu zasvěceného života

  • Řády mnišské
  • Řády řeholních kanovníků
  • Řády rytířské
  • Řády mendikantů  (žebravé řády)
  • Řády řeholních kleriků
  • Kongregace řeholních kleriků
  • Kongregace řeholních laiků
  • Řády ženské
  • Ženské kongregace
  • Sekulární společnosti
  • Společnosti apoštolského života
  • Zasvěcený život mimo instituty

Tisíce let vzestupů a pádů řeholního života v čechách

  • 9.stol -Jednotliví mniši
  • 10.stol – klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě –Přemyslovna Mlada- Marie
  • 11.stol –slovanský klášter na Sázavě
  • 12.stol Premonstráti na Strahově
  • 1169 Johanité – rytířský řád
  • 1188 strážci Božího hrobu
  • 1204 němečtí rytíři
  • 1237 čeští Křížovníci s červenou hvězdou (Anežka česká)
  • 13.století menších bratří a dominikánů (spory farářů s mendikanty)
  • 14. Století kanovníci sv, Augustýna, a dále kartuziáni
  • V čase smrti Karla IV v Čechcáh 16 mužských řádů se 100 domy a 40 proboštvími. Žebnskýchh řádů 8 s 21 domy. (V Pluzni např. zároveň menší bratři i dominikáni)
  • V časech Husa – vyhánění řeholních kněží, likvidace klášterů. Církevní instituce ztratily v dobách husitské revoluce 90% svých statků
  • V čase M. Luthera řada řeholníků konvertovala k luterství nebo k novokřenců. V mnoha řeholních domech i po bitvě u Lipan bylo málo řeholníků.
  • Byli pozváni jezuité a kapucíni. Společnost i nadále nábožensky rozdělená
  • 1611 vtrhli do Prahy Pasovští- neumělý pokus o převrat – obětí se staly řeholníci
  • 1618 vypovězení jezuitů
  • Po Bílé hoře návrat řeholních řádů, Jezuité soutěží ve školství s Piaristy. Kapucíni staví nové kláštery. (16 nových konventů a hospiců)
  • 17. Století karmelitky a Voršilky
  • 18. Století Alžbětinky, celestinky, anglické panny
  • Marie Terezie se níží zefektivnit stát. Zvyšuje dohled nad řády. Zrušení jetuitů – protivníci osvícenectví. Jezuité nemají řád a jdou učit do škol.
  • 1782 Josef II ruši ženské kláštery , Ivanity (sdružení poustevníků) Zaniklo 65 řeholních domů s 1000 řeholníků, 12 ženských klášterů (zůstalo 6) s 300 řeholnicemi. Zrušen i nejstarší klášter u sv. Jiří na Pražském hradě. Zřízen náboženský peněžní fond. Rušení klášterů se nedotklo klášterů užitečných pro chod státu (např. školství)
  • Leopold II – povoluje karmelitky
  • Papež jmenuje vizitátora řeholního života – kardinál Schwancerberk. Váhy převažují ke vzniku nových společenství – charitativní řády (Boromejky, Školské sestry, sestry sv. kříže, sestry nejsvětější svátosti
  • 1918 – odchod německých řeholníků z ČR, zábor církevních statků, smlouva mezi Vatikánem a ČR
  • 1945 nové vysídlení německých řeholníků. V ČR 25 mužských řádů (3000 členů) a 36 ženských řádů (12 000 sester)
  • 1994 15 mužských řádů a 7 kongregací, 6 sekulárních institutů. Mniši se vrací divého majetku.

Vývoj Benediktinského kláštera

Stavební schéma benediktinského kláštera

Architektura středověkých konventů (Cisterciáci, rytířské řády a křížovníci)

  • Mendikanti – Dominikánský chrám u sv. Klimenta – spory ohledně chudoby…
  • Anežský klášter

Architektonický vývoj novověkých konventů

  • Kapucíni – stavebně se přidržují italského vzoru (velký pro 64 řeholníků a menší pro 14). Zpočátku po vzoru sv. Františka si stavěli sami a nepoužívali zedníčky. Projekty pouze řádoví architekti. Stavěli na zelené louce, odmítali přestavovat  starší kostel. Stavěli vždy na předměstí. Klausura vždy oddělšna od laiků. Základem areálu byl vždy kostel. Ambit k odpočinku a k zahradě.
  • Františkáni – prostá architektura, ale ne přísně podřízená rigorosním řádovým předpisům. Ve středověku skromné rozměry. Postavení kostela a klausury není tak přísné jako u kapucínů. Vnitřní dispozice je také proměnlivá. Přizpůsobuje se místu.
  • Minoriti. Všechny minoritské konventy mají středověký základ který určil i pozdější dispozici. Používají i civilní stavitele. Pozice kostela a konventu je tradiční středověká. Vychází také z italské předlohy. Konvent je čtvercový s rajskou zahradou. U sv. jakuba v Praze abnormálně velký refektář. (7×18 metrů), kuchyně s podávacím okénkem.
  • Karmelitáni
  • Pavláni
  • Pavlíni
  • Augustiáni poustevníci
  • Milosrdní bratři
  • Jesuité
  • Piaristé
  • Maltézští rytíři
  • Křížovníci
  • Augustiáni kanovníci
  • Premonstráti
  • Kartuziáni
  • Bendiktini
  • Cisterciáci

Slovník řádů a kongregací

Řazeny jsou podle abecedy vybírám jen Františkány, Kapucíny a Minority

  • Františkáni Řád vznikl postupným osamocením a sjednocením pozdějších denominací z minoritů. První snahy již ve 14. Stol v Itálii. Reformátoři : např. sv. bernardin ze Sieny1380- 1444, Jan Kapistrán (186-1456), Giacomo della Marca (+1476), Tomáš de la Cour ve Španělsku (+1456). V Ćechách postupně získávali převahu nad Konventuály. Sv. petr z Alcanáry (1499-1562) –Alkantariáni. Zvláštní skupinou byly  hybernové (ze zaniklé irské větve) v Novém městě pražském 1629 (U Hybernů). Nakonec  bula Felicitat madam – papež Lev XIII – sjednocení všech skupi  observantů. Česko moravskíá provincie založena 1469 Janem kapistárnem. Byli nazýváni Bosáci. Nejstarší dům u PMS.
  • Kapucíni Kapucíni se vyčlenili z františkánského řádu po papežské bule z roko1517, která uznala samostatnost observantů Zásluhou Mattea z Basro (1525) Vytvořil nejpřísnější zásady sv. Františka a Lodovica z Fossmbrone. 1529 uznán řád papežem Klementem VII jako samostatný.1536 schválena Konstituce. Posláním bylo chudoboua prostotou se přiblížit nejchudším vrstvám., nemocnice. První kapucínský dům založen na Hradčanech roku 1600. Samostatná proviceie sv. Vavřincem z Brindisi 1673.

 Řád menších konventuálů.

  • Minoroti – Řád menších bratří konventuálů. Založen sv. Františkem. Řehole 1221. Postupně se štěpil Joachim z Fioer (+1202 – hlásal éru Ducha svatého) 1350 hnutí observantů, kterým Kostnický koncil povolil vlastního vikáře.. Úplné rozdělení na dva řády 1517 papež Lev X.

konventy kapucínů.JPG

Sesterské řády

Rubriky: formace- historická, Františkánské kláštery v ČR | Štítky: | Napsat komentář

Dialog

Převzato z knihy Milana Machovce Smysl lidské existence (vydalo Akropolis 2008)

  • Vedle práce je vlastně již jen jediný způsob , kterým může jedinec bytostně vyzrávat, a to právě kontakt s jinými lidmi, kontakt spolupráce, vzájemné pomoci či sporu, citového zalíbení či odporu.
  • Kontakt individuí však ještě ani zdaleka nemusí být a nebývá dialogem. Člověk musí žít nejen s člověkem, ale i vedle člověka, bez opravdového zájmu o toho druhého. I přináležitost jistému kolektivu může být čistě vnějšková, neexistenciální, může člověka v jeho rozvoji i omezovat.
  • Moderní společnost nabízí nejrůznější prostředky vzájemného sdělování myšlenek….Ovšem ani sto institucionálních a jiných příležitostí není ještě zárukou jeho skutečného rozvoje lidsky pozitivního, umožňující zrání lidské osobnosti.
  • Nacházím sebe sama? Mohu se rozvíjet? Co je vlastně opravdový kontakt člověka s člověkem?
  • Specificky lidské tkví v tom, že aktivita může být na obou stranách… Jde také o vědomí, že jsem někým… Roli také hraje svědomí…A to nejen moje , ale i druhého.
  • Komunikace člověka s člověkem je onou formou kontaktu, při níž se nejen srovnává rozum s rozumem, poznání s poznáním, názor s názorem, ale kdy se rozvírá člověk člověku, tj. celé nitro-nitru jinému.
  • Dialog je však ještě cosi náročnějšího. je to víc než pouhá výměna názorů. jde o vědomé otevření se člověka člověku. Jde o cílevědomou komunikaci…. Překonává negativní stránky pradávného vzájemného rozdělení lidí pracovní specializací. (specializovaná společnost totiž upadá znovu do barbarství bez osobního lidství, odbornost dnes neznamená moudrost.
  • Potřebuji ve svém pracovním úseku nejen výdělek, zábavu, ale potřebuji najít cestu k vědomí jiných jedinců a tak překonávat své vydělení do své specializace. Potřebuji dialog, potřebuji zažívat, jak jsou lidé lidsky zformováni, abych korigoval svoji jednostrannou cestu.
  • Předpokladem dialogu je
  • odvaha otevřít se – dát nejen své vědomosti, ale i své nitro (nemyslí se mé niterné prostředky k zápasu, ale prostředky k dialogu)
  • odvaha odhalit nejen své úspěchy ale i svoje slabosti (pochyby zmatky tápání)
  • Dát veškeré své svědomí k dispozici tomu druhému, ať je přítel nebo soupeř.
  • Nejde mi o vítězství ale o skutečnou pravdu
  • Adresný zájem o člověka – partnera dialogu Neredukovat můj zájem jenom na užitečnost, použitelnost toho druhého. (I sebevznešenější věc může mít svůj fanatismus, nelidskost)
  • V dialogu je potřeba druhého vidět jako spojence ne jako soupeře
  • Chci-li žít plně, nesmím chytračit – tj. sobě hledat smetanu a riziko přenechat druhým
  • je potřeba se osobně angažovat. Cítit mravní odpovědnost nejen za sebe ale i za svého odpůrce. (Gándhí)
  • Překážky dialogu jsou:
  • malá vzdělanost, malá kulturní vyspělost. Polovzdělanost je v jistém smyslu horší než nevzdělanost.
  • jednostranná specializace osobního zaměření
  • Hierarchizace lidské společnosti (podřízenost, nadřazenost) Kdo má absolutní svrchovanou moc nemůže vést dialog s nikým.
  • Skrytý nezájem o skutečný rozvoj.
  • Každá instituce dříve funkční se v konečné fázi snaží udržet i když pominuly důvody její užitečnosti. (byrokracie). Pokud úřad plní – nebo neplní – nelze jej ukončit, protože ještě nesplnil.
  • Přeorganizovanost
  • Dialog se ve společnosti jaksi nesluší.
  • Dialog člověka se sebou samým
  • Se svým lepším já – vědomé zrání (neustrnout ve zdánlivě výhodné pozici. Nevyhýbat se přemýšlení o sobě)
  • Náš rozhovor s Bohem je defacto rozhovor s námi samými, se svým ideálním já. (prosím-li o mír od Boha, získávám vnitřní mír)
  • Modlitba obsahuje upozornění, že člověk jde nějakou cestou, že o něco jde. Nese život s plností srdce. Povznáší se nad věci nicotné.
  • Člověk nachází své vyšší já tím , že rozvine v sobě řetěz myšlenek a meditace o nich.
  • Člověk potřebuje filozofii života a vnitřní dialog vlastně po celý den (nejen večer nad knihou)
  • Skutečná konverze není sebepopřením, ale aktem sebenalezení
  • Dialog s mojí konečností (smrtí), je zároveň dialogem se světem. Beru-li vážně smrt, beru vážně i svět. Kdo odmítá sžít se se svojí smrtí, nebere vážně ani svůj život. Jestliže byl náš život zralý, neodcházíme z téhož původního světa našeho narození, ale ze světa, který jsme spoluvytvářeli. Mé bytí je reálné, reálného celo vesmírného procesu.(Bhagavdgíta VII, 8-11,21)
  • Ani poznání, ani dialog, nýbrž život z hlediska věčnosti (Masaryk)
  • Součást veškerého bytí – vytváříme kosmický cit (Einstein)
  • Žít s dějinami v nadčasovosti bratrské jednoty.

Já : Slova Milana Machovce potvrzují účel bratrského soužití v neustále se měnícím světě. (viz Fratelli Tuti)Hlouběji chápeme proč Pán dal Františkovi dary na lidech ačkoliv je zpočátku nechtěl. Oprava církve, jak ji Pán skrze Františka napravoval, byla vedena skrze poznání sebe sama, uznání své vlastní důstojnosti, odvahy vést upřímný dialog a skrze neustálého růstu bratrství a neustálého dialogu.

Rubriky: formace- historická | Štítky: , , , | Napsat komentář

Papež k františkánským výročím: Napodobování chudého Krista je spojeno s láskou k chudým

Po osmi stoletích zůstává svatý František tajemstvím. Stejně tak zde zůstává otázka bratra Massea: „Proč se za tebou žene celý svět a zdá se, že každý člověk tě chce vidět, slyšet a poslouchat tě?“ (Kvítky, X: FF 1838). Abychom nalezli odpověď, musíme se dát do Poverellovy školy a najít v jeho evangelijním životě cestu, jak jít v Ježíšových stopách. Konkrétně to znamená naslouchat, být na cestě a hlásat až na periferie.

celý článek ZDEhttps://www.ofm.cz/2022/11/02/papez-k-frantiskanskym-vyrocim-napodobovani-chudeho-kristu-je-spojeno-s-laskou-k-chudym/

Rubriky: formace mezinárodní | Štítky: , | Napsat komentář

Co si dnes představovat jako křesťanské hodnoty?

Jan Bednář /Universum1/2018 str 14-17

Výpisky

Nelhat, nekrást, poctivě pracovat, řádný rodinný život, pečlivá výchova potomků – nejsou křesťanské speciality patří totiž ke každé slušné a dlouhodobě stabilní společnosti.

Základním a zároveň náročným požadavkem na křesťana je být člověkem. Mít odpovědný postoj vůči Skutečnosti, jež přesahuje jednotlivce. I zde však lze konstatovat že i tyto specifičnosti lze připsat i jiným náboženstvím.

Vyloženě specifickou křesťanskou hodnotou je vědomí božské autority, která má osobní povahu a aktivní touhu sdílet se. Základem je důstojnost stvořeného člověka a to i toho nejslabšího. Bůh ze své svobodné vůle podal člověku svoji ruku a obdaroval člověka (Ježíše)

Mluvíme-li v naší společnosti o absenci hodnot, pak mluvíme o tom co znázorňuje pohádka Sůl nad zlato. Chybí špetka soli – špetka opravdových autentických křesťanů. Společnost potřebuje daleko více kvalitu víry než její prostou kvantitu.

Znamená to spolupracovat s lidmi dobré vůle bez omezení jakýmikoliv podružnými záležitostmi. Nutný je stoj křesťanské reality. Spasiteli nejsme my, ale spasitel světa. nenabízíme panování, ale ochotu poskytovat nezištnou službu. nejsme ani garantem, že všechno dobře dopadne.

Rubriky: Formace-terciari | Napsat komentář

Vlažná víra, unavený ateismus, agnosticismus

Petr Kolář SJ, Universum – revue ČKA, 1/2018

Jan 6,67n

Výpisky z článku poskytl LFK

…Dnes je opravdový ateista vzácným jevem a svými postoji se začíná blížit postoji vlažného věřícího.

pap. Benedikt XVI : …Věřící i nevěřící se oba svým způsobem podílejí jak na pochybnostech, tak i na víře

Současný agnostik je ve svém živlu v sekularizované společnosti západní civilizace. Nejdříve v ní nechal církev za sebe věřit a ateistu dodávat pochybnosti… mezitím však představa Boha nacházejícího se mimo náš dosah vedla ke ztrátě zájmu a chladné lhostejnosti k víře.

Ztroskotání kolonialistické ideologie po II. válce otevřelo evropské dveře novým kulturám s vitálnějším náboženstvím.

Otázky týkající se naší víry nelze klást a zodpovědět bez ohledu na celospolečenskou situaci. její podíl na naší současné ochablé víře a na ochablých argumentech je značný.

V procesu sekularizace slábnou někdejší pevné metafyzické struktury, chřadne pojem pravdy, včetně pravdy vědecké, etiky vztahující se k desateru nebo k jeho sekularizované podobě s jejími úhybnými manévry (potrat, eutanazie), politiky, připravené o svou posvátnost atomizací individua s jeho “odlehčenou existencí” bez potřeby myslet na poslední věci člověka.

Jak velká je tedy vzdálenost tedy odděluje ateistu, toužícího po víře v Boha od křesťana, který “myslí že věří”, ale má o své víře pochybnosti? Vlažnost ať už považovaná za neštěstí nebo za hráz proti fanatismu může nakonec sbližovat péčí o caritas, jak už tvrdil Feuerbach

Rubriky: Formace-terciari | Napsat komentář

Pán prstenů v kostce

JOSEPH PEARCE

převzato z časopisu Crisis Magazine – USA – NOVEMBER 5, 2022

Je Pán prstenů “samozřejmě dílo v zásadě náboženské a katolické” ?

Podle svého autora J. R. R. Tolkiena je Pán prstenů “samozřejmě dílo v zásadě náboženské a katolické”. To by mohlo mnohé lidi zmást nebo udivit. Vždyť na jeho zhruba tisíci stranách není nikde ani zmínka o Kristu nebo jeho církvi.

Kdy byl zničen prsten?

Katolický rozměr je v díle podchycen, skrytý pod doslovným povrchem mnoha způsoby. Konkrétně klíč k pochopení náboženského rozměru díla je třeba hledat v datu, kdy je Prsten zničen. Je to 25. březen, nesmírně významné datum v křesťanském kalendáři a možná nejvýznamnější datum vůbec. Většina katolíků ví, že 25. březen je datem Zvěstování, datem, kdy se Slovo stává tělem, datem Vtělení, kdy se Bůh stává člověkem. Protože lidský život začíná početím, nikoliv narozením, je Zvěstování důležitější než Vánoce.

Kdy zemřel podle středověkých  tradice Ježíš?

Mnoho lidí, dokonce i katolíků, nebude vědět, že 25. březen byl také široce rozšířený názor lidí v rané a středověké církvi, že je historickým datem ukřižování. Protože Velký pátek je pohyblivý svátek, nepřisuzujeme Kristově smrti konkrétní datum, přesto zemřel v jedno konkrétní historické datum. Tímto datem byl podle tradice 25. březen. Tolkien, středověký učenec, to věděl a použil to jako inspiraci pro přiřazení tohoto data ke zničení Prstenu.

Proč musel být prsten zničen?

Zvěstování spolu s Ukřižováním a Zmrtvýchvstáním představuje naše vykoupení, naše osvobození z moci hříchu. Prvotní hřích je jediným hříchem, který vládne všem a v temnotách je spoutává. Prsten je jediný prsten, který vládne všem a v temnotě je spoutává. Jediný hřích i jediný prsten jsou zničeny ve stejný významný den.

Jak tížívá je moc prstenu?

Moc Prstenu je tedy alegorickým znázorněním moci hříchu. Akt nasazení Prstenu je aktem hříchu. Nositel Prstenu žije v hříchu. Stává se neviditelným pro dobrý svět, který stvořil Bůh, a vylučuje se ze světla dobra, pravdy a krásy; stává se však viditelnějším pro démonického Saurona, který vládne všude tam, kde stín hříchu chrání hříšníka před světlem.

Jak Frodo Pytlík představuje Krista?

Na druhé straně ten, kdo nese tíhu Prstenu, tíhu hříchu, aniž by podlehl jeho moci, nese kříž. Nositel Prstenu je nositelem kříže. V tomto smyslu je Frodo Pytlík postavou Krista a zároveň postavou toho, kdo následuje Krista tím, že bere svůj kříž. Není proto překvapivé, že Frodo opouští Roklinku 25. prosince a na Horu osudu (Golgotu) dorazí 25. března, přičemž jeho cesta odpovídá životu Krista od Narození Páně až po Ukřižování.

Jaké další postavy z knihy naznačují Krista?

Kromě tohoto zastřešujícího christologického a kosmologického rozměru Frodova putování obsahuje Pán prstenů několik dalších obratně naznačených postav Krista. První z nich je Gandalf, jehož smrt a zmrtvýchvstání provází proměna z Gandalfa Šedého v Gandalfa Bílého; druhou je Aragorn, jehož pravé královské postavení mu dává moc sestoupit na cesty mrtvých a osvobodit tak samotné mrtvé od jejich prokletí.

Kromě výše zmíněných postav Krista představuje Tolkienův epos také několik postav Everymana, což evokuje Tolkienovo zdůraznění v jeho slavném eseji “O pohádkách”, že pohádky nastavují “zrcadlo člověku”. Ukazují nám nás samotné.

Koho představuje Boromir?

Nejvíce je to patrné na postavě Boromira, který je oficiálním představitelem lidské rasy ve Společenstvu prstenu. Vystupuje tam v našem zastoupení. Je to on, kdo zradí Společenstvo a snaží se využít moci Prstenu k záchraně vlastního lidu. Tato ochota použít zlé prostředky k údajně dobrému cíli vede pouze ke konečnému vítězství zla, protože hřích nelze použít k porážce hříchu. Boromir činí pokání a položí život za své přátele. Jeho závěrečná výměna slov s Aragornem odráží podobu svátosti pokání, kdy Aragorn vystupuje in persona Christi, zatímco Boromir vyznává svůj hřích.

Kdo další patří do „lidstva“?

Faramir slouží jako další postava Everymana, což je analogicky patrné z toho, že je Boromirovým bratrem. Faramir prohlašuje, že by Prsten nezvedl, kdyby ho viděl ležet u cesty. Říká také, že by lží neulovil ani skřeta; ani sebemenší lež samotnému ďáblu.

Třetí poněkud střízlivou postavou Everymana je Glum, jehož závislost na moci Prstenu slouží ke zdůraznění scvrkávání a smršťování duše, pokud se oddá dekadentní snaze o “sebeprosazení”.    

Klíčem k pochopení Pána prstenů je 25.březen.

O mnohotvárných a mnohostranně použitelných významech, které z této nadčasové klasiky vyplývají, by se dalo a mělo říci mnohem více. V podstatě nebo ve zkratce však lze říci, že klíč je třeba hledat v datu, kdy je Prsten zničen. Z něj, jako ze žaludu, se Tolkienův strom příběhů táhne k nebesům.  

Translated with www.DeepL.com/Translator (free version), mezinadpisy jsem si dovolil vložit já.

The Lord of the Rings in a Nutshell

JOSEPH PEARCE

According to its author, J.R.R. Tolkien, The Lord of the Rings “is, of course, a fundamentally religious and Catholic work.” This might puzzle or mystify many people. There is, after all, no mention of Christ or His Church anywhere in its thousand or so pages. 

The Catholic dimension is subsumed within the work, hidden under the literal surface in multifarious ways. Most specifically, the key to understanding the religious dimension of the work is to be found in the date on which the Ring is destroyed. This is March 25, a hugely significant date on the Christian calendar and perhaps the most significant date of all. Most Catholics will know that March 25 is the date of the Annunciation, the date on which the Word becomes flesh, the date of the Incarnation, when God becomes man. Since human life begins at conception, not birth, the Annunciation is more important than Christmas.

Many people, even Catholics, will not know that March 25 was also widely believed by those in the early and medieval Church to be the historical date of the Crucifixion. Since Good Friday is a movable feast, we don’t assign a particular date to the death of Christ, yet He died on one particular date in history. This date, according to tradition, was March 25. Tolkien, a medieval scholar, knew this and used it as the inspiration for the assigning of this date to the Ring’s destruction.

The Annunciation, taken together with the Crucifixion and Resurrection, constitutes our redemption, our liberation from the power of sin. Original Sin is the one sin to rule them all and in the darkness bind them. The Ring is the one ring to rule them all and in the darkness bind them. The one Sin and the one Ring are both destroyed on the same significant date.

The power of the Ring is, therefore, an allegorical depiction of the power of sin. The act of putting on the Ring is the act of sin. The Ring-wearer is living in sin. He becomes invisible to the good world that God has made, excommunicating himself from the light of goodness, truth, and beauty; but he becomes more visible to the demonic Sauron who rules wherever the shadow of sin shields the sinner from the light.

On the other hand, the one who bears the weight of the Ring, the weight of sin, without succumbing to its power, is bearing the cross. The Ring-bearer is the cross-bearer. In this sense, Frodo Baggins is both a Christ figure and a figure of one who follows Christ by taking up his cross. It is, therefore, not surprising that Frodo leaves Rivendell on December 25 and arrives at Mount Doom (Golgotha) on March 25, his journey matching the life of Christ from the Nativity to the Crucifixion.

In addition to this overarching Christological and cosmological dimension of Frodo’s questThe Lord of the Rings contains a couple of other dexterously suggestive figures of Christ. First is Gandalf, whose death and resurrection is accompanied by his transfiguration from being Gandalf the Grey to Gandalf the White; second is Aragorn, whose true kingship gives him the power to descend into the paths of the dead, releasing the dead themselves from their curse.

Apart from the aforementioned Christ figures, Tolkien’s epic also presents several Everyman figures, evocative of Tolkien’s insistence in his famous essay “On Fairy-Stories” that fairytales hold up “a mirror to man.” They show us ourselves. 

This is most evident in the character of Boromir, who is the official representative of the race of men in the Fellowship of the Ring. He is there on our behalf. It is he who betrays the Fellowship, seeking to use the power of the Ring to save his own people. This willingness to use evil means to a purportedly good end leads only to the ultimate triumph of evil because sin can’t be used to defeat sin. Boromir repents and lays down his life for his friends. His final exchange of words with Aragorn reflects the form of the Sacrament of Penance, Aragorn acting in persona Christi as Boromir confesses his sin.

Faramir serves as another Everyman figure, as is evident analogically by his being Boromir’s brother. Faramir declares that he would not pick up the Ring if he saw it lying at the side of the road. He also says that he wouldn’t snare even an orc with a falsehood; not the smallest lie to the devil himself. 

A third rather sobering Everyman figure is Gollum, whose addiction to the power of the Ring serves to highlight the shriveling and shrinking of the soul if it surrenders itself to the decadent quest for “self-empowerment.”     

Much more could and should be said about the multifaceted and multifarious applicable meanings that emerge from this timeless classic. In essence, however, or in a nutshell, the key is to be found in the date on which the Ring is destroyed. From this, as from an acorn, Tolkien’s tree of tales reaches for the heavens.   

Editor’s Note: This is the forty-fourth in an ongoing series of articles explaining the great works of literature “in a nutshell.” https://web.facebook.com/v2.10/plugins/like.php?action=like&app_id=485814248461205&channel=https%3A%2F%2Fstaticxx.facebook.com%2Fx%2Fconnect%2Fxd_arbiter%2F%3Fversion%3D46%23cb%3Df306ef0d1f0549%26domain%3Dwww.crisismagazine.com%26is_canvas%3Dfalse%26origin%3Dhttps%253A%252F%252Fwww.crisismagazine.com%252Ff7af278098e72%26relation%3Dparent.parent&container_width=647&href=https%3A%2F%2Fwww.crisismagazine.com%2F2022%2Fthe-lord-of-the-rings-in-a-nutshell&layout=button_count&locale=en_US&sdk=joey&share=false&show_faces=false

Rubriky: formace mezinárodní | Štítky: , | Napsat komentář

Spiritualita nenásilí

Experience a version of this practice through video and sound.

Františkánští tvůrci míru Rosemary Lynchová a Alain Richard stanovili deset “přikázání” pro ty, kdo se snaží žít duchovním životem nenásilí. Nazvali je “Desatero spirituality nenásilí”:

Aktivní nenásilí nás vyzývá:

  1. K tomu, abychom se naučili rozpoznávat a respektovat “posvátné” v každém člověku, včetně nás samých, a v každém kousku stvoření. . . .
  2. Abychom hluboce přijali sami sebe, “to, kdo jsem”, se všemi svými dary a bohatstvím, se všemi svými omezeními, chybami, nedostatky a slabostmi, a uvědomili si, že jsem přijímán Bohem. . .
  3. Poznat, že to, co mi na druhém vadí, a možná se mi dokonce hnusí, pochází z mých potíží připustit si, že stejná skutečnost žije i ve mně . . . .
  4. Zříci se dualismu, mentality “my-oni” (manicheismu). Ta nás rozděluje na “dobré/špatné lidi” a umožňuje nám démonizovat protivníka. Je to kořen autoritářského a výlučného chování. Generuje rasismus a umožňuje konflikty a války.
  5. Postavit se strachu a vypořádat se s ním s odvahou, ale hlavně s láskou.
  6. Pochopit a přijmout, že nové stvoření, budování milovaného společenství, se vždy uskutečňuje s druhými. Nikdy se nejedná o “sólový čin”. . . .
  7. Vnímat sebe sama jako součást celého stvoření, k němuž pěstujeme vztah lásky, nikoliv panství, a pamatovat na to, že ničení naší planety je hluboce duchovní, nikoliv pouze vědecký či technologický problém. Jsme spolu jedno.
  8. Být připraveni trpět, možná i s radostí, pokud věříme, že to pomůže osvobodit božské v druhých. K tomu patří i přijetí našeho místa a okamžiku v dějinách s jeho traumatem, s jeho nejednoznačností.
  9. Být schopni oslavovat, radovat se, když byla Boží přítomnost přijata, a když nebyla, pomoci tuto skutečnost objevit a uznat.
  10. Zpomalit, být trpěliví, zasévat semínka lásky a odpuštění do vlastních srdcí a do srdcí lidí kolem nás. Pomalu budeme růst v lásce, soucitu a schopnosti odpouštět.
Rubriky: Pro dnešní den | Štítky: | Napsat komentář

Malé poznámky z Formace pro formátory skupinek

Ptejme se při trvalé formaci na to co od ní očekáváme? Co členové očekávají? Motivace pro naše ‘scházení se’ jsou různá a to jak osobně, tak jsou různá i ve všech MBS. 

Malé cíle

Neočekávejme v MBS velké věci a nedávejme si velké formační cíle. (sv. František řekl – Kdo neumí číst ať se už písmena neučí. Bonaventurovi řekl – dovoluji ti vyučovat, ale nezhášej Ducha.) Františkáni nemusí filozofovat, být intelektuální. Hlavní je jednoduchost. Žít opravdově s láskou a nebát se být sám sebou.

Mluvte ze srdce – nekopírujte

Duchovní obnovy, formace, přednášky – jsou užitečné, ale nechtějte to co jste slyšeli kopírovat do vašich MBS. Nepřesahujte stromy vyrostlé jinde do vašeho MBS. Buďte svoji. Mluvte ze svého srdce. (Samozřejmě instrukce , dopisy vyšší instance čtěte tak jak jsou) Přeneste t co jste někde slyšeli podle slyšení svého srdce. Jinak to bude mrtvá řeč.

Buďte flexibilní

Nespoléhejte se na tradici vašeho MBS ani na strukturu. Hledejte to, co funguje právě u vás. Co je živé to žijte, co už umřelo to pochovejte. Františkáni jsou flexibilní. Přijímejte ode všech lidí  (sv. František převzal od muslimů polední modlitby a zavedl Anděl Páně. Nebojte se poslechnout si protestanty nebo jiná náboženství. Opravdová moudrost je univerzální)

Sdílení je velmi prospěšné  pro vztahy

Na cestě k Pánu sdílejte upřímně své zkušenosti. Sdílení v MBS je velmi důležité. Důležitější než když jeden přednáší a druzí jen naslouchají. 

Formátoři nebojte se být sami sebou – Pán je s vámi

Formátoři – nebojte se učit ze sebe. Možná si myslíte, že jste něco jako rozbité hrábě – že jste k ničemu. Nebojte se – Bůh vás použije a bude mluvit a jednat skrze vás.

Duchovní proslov- Ježíš je spása.

 Když Ježíš prohlásil, že skrze něho přichází záchrana, považovali to židé za rouhání. Dnes je slovo spása skoro neznámé. V Písmu znamenalo záchranu – vše špatné zmizelo. 

Bernardin Sienský – františkán- propagoval jméno Ježíš. Proč tak horlivě? Protože Jehošua (Ježíš) má význam -v Bohu je spása. Proto vytvořil Slunce s 12paprsky a IHS uprostřed. IHS jsou řecká písmena – znamenají v Ježíši je spása. (špatně přeloženo  v latině a mylně vykládáno jako Iesus Honore salvátor – tak Bernardinovu zkratku využili Jezuité).

Jan 3:16 ústřední text evangelia dobře znázorňuje krátký polský film Most ve které vystupuje Otec (Bůh) syn (Ježíš), vlak (jako spasený svět) a drogově závislá slečna, která se při pohledu na tragédii syna na mostě obrátí a přestane se závislostí.

přednáška BOnaventury Čapka pro formátory
Rubriky: Formace-terciari | Napsat komentář