Nechte se probudit otcem Jakubem od Ježíše 

V krátké rekolekci, kterou přednášel mladým lidem v hodinách filozofie (na konci střední školy), trval na tomto pojetí svatosti. Začal tím, že s nimi hovořil o tajemství eucharistie, a pak je učil o svatosti pomocí toho, co se mělo stát třetí větou jeho duchovní závěti, o níž jsme se zmínili mi- nulý týden. 

Toto kázání není souvisle psaný text. Skládá se z poznámek, které si zapsal na papír, aby mu po- sloužily jako vodítko pro jeho vyučování. Osvojme si tuto nauku na začátku postní doby. Nechme se znepokojit a otřást slovy tohoto apoštola s horoucím srdcem: 

„Qui facit veritatem venit ad lucem! (Kdo jedná podle pravdy, přichází ke světlu – Jan 3,21.)
Kristus je Pravda! My nikdy nebudeme pravdou. Vždycky v ní budou chyby, nedokonalosti. Ale navzdory této směsici můžeme stále konat dobré dílo. Jak můžeme jednat podle pravdy? 

Je jen jeden způsob: tím, že budeme pracovat na cíli, pro který jsme byli Bohem stvořeni.
Ale proč jsme byli stvořeni?
Květina, aby voněla – je v pravdě, když… 

Pták, aby zpíval – je v pravdě, když…
My jsme byli stvořeni, abychom byli svatí!
Ano, opakuji, Bůh nás stvořil, abychom byli svatí.
Svatý Pavel: Haec est voluntas Dei… (Boží vůle je vaše posvěcení – 1 Sol 4,3.)
Před ním řekl Kristus Nikodémovi: Nisi quis renatus fuerit denuo, non potest videre reg- num Dei. (Jestliže se nenarodí někdo znova, nemůže spatřit Boží království – Jan 3,3.) Quod natum est ex carne, caro est, et quod natum est ex spiritu, spiritus est. (Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je Duch – Jan 3,6.)
Kristova vůle je jasná: naší povinností je dosáhnout svatosti, nás všech.
Není mi neznámá vaše námitka. Běžně se soudí, že existují dvě kategorie křesťanů: privile- govaní a ostatní. Jedni jsou ke svatosti zavázáni. Ti druzí se spokojí jen s laciným křesťan- ským životem.
Existuje jen jedna kategorie křesťanů, stejně jako existuje jen jeden křest. A všichni tito křesťané jsou povoláni ke svatosti, protože všichni přijímají ve křtu semeno svatosti. A chce- te vědět, co je velkou překážkou svatosti? Zbabělost. Jsme zbabělci. Jsme zbabělí ve veřej- ném i soukromém životě. 

Zbabělci, když jde o to, abychom se rozhodli pro ideál svatosti a žili ho přede všemi. Zbabělci, když jde o to, udělat si ve svém životě pořádek, umlčet své vášně, umlčet zlé touhy, odrazit skrytá pokušení.
Zbabělci, když se máme zvednout z pádu věrným vyznáním, které nás vykoupí v Božích očích.
Svatost je opakem zbabělosti.
Svatí jsou energičtí, stateční, silní, lidé, kteří jdou, aby dosáhli Boha, každý svým způsobem, ale jdou.
Pochopte tedy dvě věci: Bůh chce, abyste byli svatí, a vy nemáte žádnou výmluvu pro to, abyste nebyli svatí.
Slyším vaši otázku: Jak se můžeme stát svatými?
Odpověď vám dá sám Kristus.
Qui facit veritatem, venit ad lucem. (Kdo jedná podle pravdy, přichází ke světlu – Jan 3,21.) Si quis vult venire post me, abneget semetipsum, et tollat crucem suam et sequatur me. (Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě – Mt 16,24.)
Tedy dvě věci: Podstatou svatosti je vždy plnit své povinnosti, vždy říkat Bohu „ano“. Bůh k nám promlouvá skrze naše pravidla, skrze naši práci, skrze všechno, co se nám děje… Vždycky říkejte „ano“. Ne jen tak ledajaké „ano“, ale usměvavé „ano“, šťastné „ano“, „ano“ plné lásky.
Políbení Boží ruky.
To je podstata svatosti.
A zde je důsledek, který bezprostředně následuje: Bůh se zjevuje. Otevírají se v nás propasti a Bůh přichází, aby tyto propasti zaplnil.
„Kdo mě miluje, bude zachovávat má přikázání a můj Otec ho bude milovat, přijdeme k němu a uděláme si u něho domov“ (Jan 14,23).
Boha v sobě totiž nosíme milostí.
Bůh je v nás živý.
Neustálá práce, abychom svědomitě plnili své povinnosti, nás stále více přibližuje k Bohu. A pak jednoho dne dojde k této podivuhodné nadpřirozené události: duše je, jako obvykle, a náhle se jí zmocní pocit přítomnosti…
A pokud je tato duše odvážná, tento kontakt s Bohem se obnoví.
Nemyslete si, že vám říkám věci, které jsou pro vás nemožné. Já je považuji za možné a usku- tečnitelné.“ 

Tato přesná a důrazná slova otce Jakuba od Ježíše nás staví před Boží plán s námi, před jeho plán lásky. Připomínají nám naši odpovědnost za uskutečnění tohoto plánu. Vzývejme Ducha Svatého, aby nám na začátku této postní doby dodal sílu. 

Rubriky: Formace-terciari, Pro dnešní den | Štítky: , | Napsat komentář

Fratelli tutti – jak přistupovat k politice

autor: Sekulární františkán | Led 22, 2024 | O církvi a jiném | 0 komentářů

Universum 4/2022vMichael Martínek a Jiří Baroš – výpisky

Michael Martínek :I politika je určitým způsobem pastorace…Politik lze chápat jako vyjádření lásky k bližnímu.

Jednotlivec může pomoci druhému člověku v nouzi, ale jestliže se spojí s dalšími a uvede v život procesy bratrství a spravedlnosti pro všechny stupuje na pole lásky, na pole politické.

Úkolem lásky je je však také pracovat na změně společenských podmínek, které způsobily utrpení nějakého člověka, byť ho přímo neznáme. Pomůžeme-li starému člověku přejít řeku, je to úkon lásky, když pro něj politik vybuduje most, je to také úkon lásky.

Politika je projev láska k největšímu počtu lidí. Dialog, milosrdenství a etika odpovědnosti.

Je jasné, že s diktátorem nelze vést dialog, ale je možné hledat hranici, kdy dialog s někým jde vést a kdy už opravdu ne… Opravdový dialog ve společnosti předpokládá, že jsme schopni respektovat názor druhého a připustit, že může obsahovat legitimní přesvědčení nebo zájmy.

č.24: jsme povoláni milovat každého bez výjimky, ale milovat utiskovatele neznamená dovolit mu, aby nás dál utiskoval, nebo ho nechat aby si myslel, že jeho jednání je přijatelné. Naopak opravdová lka k utiskovateli hledá způsoby, jak ho v jeho utlačování zastavit.

Tváří v tvář složitosti světa a neschopnosti nebo neochotě přijímat odpovědnost znovu a znovu takoví lidé hledají silného vůdce, který vyřeší jejich problémy výměnou za poslušnost a loajalitu.

Papež František neodmítá teorii spravedlivé války, ale říká, že je potřeba s ní zacházet velmi opatrně: proto je dnes velice nesnadné dovolávat se srozumitelných kritérií vypracovaných v dřívějších staletích a mluvit o možnosti spravedlivé války…. málokdy lze jednoznačně rozeznat agresora a oběť.

Fratelli tutti Jiří Baroš: Za společným dobrem jdeme nejen na mistní úrovni, nebo na úrovni států, ale jako celá lidská rodina (papež František) První antopolgický princip ke princip důstojnosti lidské osoby…. Stát by si neměl nárokovat monopol na jakousi skupinovou osobnost. To je vyjádřeno principem subsidiarity.Musíme si uvědomi vzájemnou závislost. Jako lidstvo vytváříme společný domov ato nám ukládá určitou odpovědnost.

Různost je něčím pozitivní. Neměly bychom jí chápat jako protiklady, ale jako příležitost k plodnému napětí. ..Jednota má převahu nad konfliktem, realita je důležitější než idea, celek je nadřazen části. .. Rozdíly , které vznikaj mezi náboženstvími, mezi lidmi, jsu svým způsobem tvůrčí, vytvářejí napětí a v jejich řešení spočívá pokrok lidstva.

Naše synovství – spojuje nás, že jsme děti jednoho Otce -nám vytváří specifické bratrství.

Papež František: mysli globálně, jednej lokálně. Žij svůj život s touto univerzální perspektivou, ale začni na tom místě, kde právě jsi. A začni na tom místě s těmi druhými, které máš vedle sebe.

Rubriky: papež terciářům | Štítky: , , | Napsat komentář

Nahá žena na střeše – Bible a psychoterapie

Prokop Remeš a Alena Halamová

Pád člověka a vyhnání z ráje

Co byste odpověděli na otázku: kde jsi? Příběh z ráje…

 Jak vykládat Bibli? (objektivní liberální teologie – očištěn Bible od mýtů. A subjektivní postmoderní Teologie – nech na sebe příběhy osobně působit … hermeneutika zaměřená na příjemce)

V příběhu A a E nechceme klouzat jen po povrchu. Bible obsahuje několik vrstev. Historie byla a už není ale mýtus nebyl a pořád je.

Vrstva Adam: byl v přátelství s Bohem, ale pak dostal strach. (ukrýval své skutečné já)

I nás ovlivňuje: a) vědomí smrtelnosti, b) potřebou bránit sebe c) chceme být uznáváni

Na každého člověka Bůh volá: kde jsi? Hlavním poselstvím příběhu z ráje je otázka. Kde jsi ty ve svém světě? Právě nyní?

Bible je jako zrcadlo, učebnice.

Co je ďábelské na myšlence Hada: Štěstí získáš, když se budeš snažit mít co ještě nemáš? Cíle v životě mohou být materiální a spirituální. Mít anebo být. Ekonomie dobra a zla. Mít se ale netýká jen peněz ale i kultury a duchovního života.

Příběh A a E stojí v kořeni naší západní kultury a civilizace

Abraha, Sára a Hagar – mapy našich vnitřních světů

Víte jaké emoce právě prožíváte?

Příběh Abrahama je naplněn velkým emočním napětím. Křesťané zdůrazňují Abrahamovu poslušnost. Sára je v zásadě vypočítavá a záludně agresivní žena. Hagar je tichá a poddajná. Ale skutečným rivalem Sáry je Abrahám, který je rezignující, citlivý a morálního myšlení (pošle svého syna Izmaele na smrt, nejde do konfliktu se Sárou. A pak poslechne Boha ohledně Izáka)

Talmud: proč je tento děsivý příběh v Bibli? Aby když někdo prohlašuje zabil jsem ve jménu Boha, bylo vidět, že je lhář. Zaznělo od Boha jasné NE. Viz zkušenost z elektrickými šoky a studenty.

Uvědomit si své emoce není lehké. Často je vnímáme jako působení druhých. Přitom jde o náš vnitřní svět. Na každou událost se každý díváme jinak a jinak jí vykládáme.

Pobouření v Efezu – lidské nevědomí

O čem nedokážeme žertovat?

Efez 56n.l.  Efezané nepovstali na obranu Artemidy, ale na obranu svých obchodů. Šlo jim o sebe. Rozpor mezi vědomými a nevědomými reakcemi.

Na místě efezanů si můžeme dosadit i nás (katolíky, liberály, skeptiky, marxisty…) a to k čemu se hlásíme. (Maria, fotbalový klub). Nejhlubší motivy nemusí být neseny našimi ideály, ale touhou po osobní prestiži, ekonomickým profitem. (1.kor 4,5)

Nevědomí hraje v duchovní oblasti důležitou roli. Často jsme pod vlivem výchovy, vzoru našich předků, osobní historií. A to vytváří náš obraz Boha. (bůh soudce, Bůh svévolný, Bůh smrti, Bůh účetní, Bůh výkonu)

Nevědomí je velmi vlivný činitel naší osobnost. Naše reakce na provokace druhých lidí je výpovědí o nás více jak o nich. Manželské džudo. Objevme svoje nevědomé a emocionální reakce.

Kain a Ábel – bolest, hněv a morální diskurz

Kdo by byl nejvíce podezřelý?

Příběh K a Á je více o otázkách nežli o odpovědích. Je Hospodin nespravedlivý? Kdo může za Kainovu reakci? Kdo může rozhodovat o tom co je mravné a co není?

Co je vlastně smysluplné?

Agresoři často svalují vinu na oběť. Vymýšlí logické a společensky přijatelné důvody. Celý svět nese Kainovo znamení. Násilné agrese ve jménu náboženství, ideologií, spravedlnosti, míru. Nenávist, mučení a vraždy jsou každodenním programem.

Zkusme si uvědomit jeden den a pocity rozhořčení a hněvu a naše reakce a emoce.

Bůh vlastně nakonec Kaina povzbuzuje ať svůj život nevzdává, ať se nezabetonuje v pocitech hořkosti.

Povolání Saula za krále -mýtus zrození hrdiny

Co byste museli vykonat, abyste se stali hrdinou?

Navzdory svému zralému věku Samuel nedokázal tolerovat konkurenčního vůdce. (ješitnost, narcismus – vídal málo svoji matku, protože byl leta v chrámu – chyběla ženská stránka) S tématem zrození hrdiny se setkáváme v pohádkách. Saulova cesta k mužství není přímočará. Nakonec je nucen okolnostmi přijmout výzvu dospělosti. Rozseká dobytek a projeví svoji sílu. Králem jsem nyní já. Stává se hrdinou, kterému se Jabešné podřizují. Saul dává nepřátelům milost a tím prokazuje jak hrdina i velkorysost. Nakonec se však i on zaplete do přediva zla. Saul byl nejen kladný hrdina ale i politik, a to se občas mezi sebou kříží. Fungování moci je čistě mužský svět je někdy brutálně přímočará.

Odbočka: Kolosanům 3 -18-19 – zdá se že nejde o moc mužů nad ženami (šovinismus), ale o optimální strategii bez rizika zničující konfrontace.

Mýtus o hrdinovi je typický mužský sen. Proto je dobré je spojit se sny o lásce. Muži jsou strukturální (provázanost a konzistentnost), ženy spíše zdůrazňují obsah a dopad na vztahy. Morálka spravedlnosti a morálka péče. Žena musí přijmout že zlo a dobro existuje a muž zase že cílem morálky je pomoc v každém trápení.

Pokušení na poušti – boje proti démonům

Změnil by se můj život, kdybych měl jistotu, že po smrti nic není?

Co je zlem, k němuž byl pokoušen Ježíš? Pokušení vlastního života? Nebo Zlo je poslechnutím ďábla? Pro pouštní otce byli démoni označením pro ovládané myšlenky spojené se silným emočním nábojem. (autonomní komplexy). Pouštní otcové stejně jako ježíš proti Ďáblovu slovu stavěli jiné slovo. Jiným náhledem může být hlubinná psychologie. Ďáblu nešlo o to, co Ježíš udělá, ale z jakého motivu to udělá. Kvůli Bohu nebo kvůli sobě? (narcismus – dělat vše jen pro sebe) Jiné vysvětlení pokušení na poušti jsou pochybnosti o vlastní identitě. Jako dítě Boha si kladl otázky: jsem nebo nejsem boží dítě, jak mi tvrdí matka? Nebo jsem jen parchant? Ďábel ho nutí, aby si to vyzkoušel.

Janův křest navazoval na esény. Vášnivě kritizuje farizee.  Dvě etické otázky: mám právo pranýřovat druhého člověka pro jeho nedostatky? (mluvit otevřeně co si myslíme) Záleží asi na motivaci. Druhá otázka:  Jak se vlastně mají farizeové obrátit? Být přísnější vůči hříchům? Nebo mají být více soucitní s hříšníky? (etika lásky vede k otevření hradeb sebestřednosti, arogance a pýchy)

Fanatismus. Nasazení pro ideál spojený s chladem až lhostejností v běžných vztazích. Soucítění je poškozeno zaujetím pro ideál. Fanatik má z nadšení pro ideál pocit svobody, že ztratil svobodu myšlení. Fanatismus chce ovládnout lidi kolem nás a touží po osobní dokonalosti. (musím, mám právo) Náročivost nepomáhá, ale ztrpčuje život. Musím podávat vynikající výkony? – Nemusíš – bezpečí a přijetí ti dává Ježíš. Musím konat dobré skutky? – nemusíš – Ježíš vzal tvé činy na sebe. Chci, aby mne lidé uznávali – to je přirozené, ale Bůh tě už dnes přijímá bezpodmínečně, bez ohledu na tvé činy. Chci mít všechno po čem toužím – možná si všimni co ti už Bůh dal – život je už dnes krásný. Ne má vůle, ale tvá se staň.

Daniel v jámě lvové – co dělá pravda s člověkem

Je to pravda?

 Danielův příběh není záznamem historie, ale spíše hlubinné psychologie. Definice pravdy jsou různé. Bélovy kněží mají postoj k pravdě cynický – jsou lháři.  Trest za to padl i na jejich ženy a děti. Jakým právem? Každé naše zlo má takový dopad – zamysli se nad sebou.

Kýros pravdu hledá. Je na cestě. Neumí se rozhodnout.

Babyloňané jsou lidé, kterým se hroutí svět, když ztrácejí jistoty. Jistota je víc jak pravda.

Daniel je zapálen pro pravdu, ale nevadí mu že kvůli pravdě ztratí život mnoho lidí. Stejně jako Abraham je kvůli víře ochoten obětovat lidský život. Je dobré při našem duchovním růstu bořit falešné iluze? Jít přes mrtvoly? Je nutné za každých okolností mluvit pravdu? Co když je zásada – lhát se nemá v konfliktu se zásadou – nezabiješ? Pravda je dobro a lež je zlo je sice neochvějná kauzalita, ale v životě většinou nejde o zásady nýbrž o jejich konkrétní aplikaci : čiň dobro a nečiň zlo.

Člověk je schopen změnit své chování, ale zároveň potřebuje změnit i své myšlení a cítění tak, aby rozpor byl co nejmenší (kognitivní rovnováha). Potřebujeme udržet vnitřní  řád a smysl a věřit že jednáme podle obrazu v nás.

Cítím se jako Daniel? (jsem ohrožen fanatismem) Cítím se jako bélův kněz? (rezignuji na pravdu a hledám svůj prospěch) Hledám pravdu jako Kýros? (neměl odvahu se za ní postavit) Cítím se jako Babyloňan? ( úzkost ze ztráty jistot tradice, pravdu nepřijmu)

Josef a jeho bratři -příběh sourozenecké rivality

Komu byste připravili skvělou náladu svým neštěstím:

Příběh o Josefovi a jeho bratřích je součástí cyklu příběhů o životě Jákoba z cca 17 st.př.n.l. v období vpádu semitských kmenů Hyksósů do Egypta. Dle historiků by tak hvězdná kariéra Josefa v té době nebyla možná.

Příběh se týká věčného tématu sourozenecké rivality. Jen zdánlivě je podobný pohádce o popelce. Rozdíl je v tom že v Josefově příběhu mají všichni kladné i záporné vlastnosti (v popelce jsou jen dobré a nebo zlé) a na konci příběhu je sourozenecká rivalita vyřešena sounáležitostí a odpuštěním. V příběhu hraje centrální roli svědomí.

Správné svědomí – vnitřní hlas – vidí věci z různého úhle a sociálních perspektiv. Psychologická teorie: jednání které vyvolává příjemný pocit je pro nás samozřejmé, ale jednání, které vyvolává nepříjemný pocit je pro nás důvodem, že ti lidé to dělají schválně aby nás naštvali. Zkrátka naše svědomí má tendenci vinit spíše druhé než sebe.

Důležité je také zda jednáme ve skupině anebo sami. Pokud jsme ve skupině naše svědomí zeslabí, rozředí se mezi ostatní (šikana ve skupině –  propůjčíme se k chování, která bychom sami odmítli)

Položme si otázky: jak si přestavujeme chování bratří? Co si myslíme o chování Josefa? (provokoval, útočil na bratry, donášel) Jak rozuměl jejich agresi vůči sobě? Nešlo jen o nedorozumění? (to je častá příčina zla) Bereme v úvahu více možností?

Judit a Holofernés – svědomí a mravní zákon

Nezabiješ…?

Připomenutí: Lid v Betúlii žádal krále Uziáše, aby se vzdal syrskému vojsk, protože už nemají vodu. Uziáš dal lhůtu 5 dnů, aby nemusel rozhodnout. Judit byla proti požadavkům žíznícímu lidu. Judit zabila generála Holfernése. Do jeho stanu se dostala jako kurtizána.

Připomenutí jiného příběhu: Masada Přes devět set mužů, žen a dětí spáchalo na základě rozhodnutí velitele sebevraždu. Je to lepší než se stát otroky Římanů (Pár schovaných žen přežilo – J. Flavius, Válka židovská)

Tři způsoby zvládání úzkosti: Podřídit se (lid) , být proti (Judit), rezignace(král Uziáš). Nelze říci který je správný nebo nesprávný. Zralý nebo nezralý. Jde možná o to dosáhnout vyrovnanosti.

Náboženství: Bůh může působit ve prospěch lidí skrze jejich ruce (Judit)

Morálka: Svědomí. Judit nepochybovala o zásadě nezabiješ. Ale někdy dojde ke konfliktu zásad. Svědomí – hlas Boží v lidském nitru. Jenže i Hitler jednal v souladu se svým svědomím (zvráceným).

Svědomí: V dětství je autoritářské – zalíbit se pravidlům rodičů (nebo porušit).

4 stadia svědomí: (správné=já chci) (správné= vyšší řád) (správné=smysluplné)(správné=ne- narcistické – mystické)

Bylo rozhodnutí k vraždě u Judit správné? (jeden zemřel, aby žili mnozí, ale za manželku bych jí nechtěl)

Otázka interrupce – otázka svědomí – různé typy svědomí. Ke kterému ze 4 bys přiřadil sebe?

Josef a Potífarova žena – zranění narcistické rovnováhy

S kolika ženami jste strávil noc, aniž jste s nimi spal?

 Josef žil v době kdy už se několik tisíc let v Egyptě nestavěly pyramidy. Otroka Josefa provázelo neuvěřitelné štěstí. Jeho příběh je o reakci na narcistické zranění. Podobá se příběhu o Sněhurce. Královna i Potífarova manželka docházejí e zranění (zrcadlo, Josef – zranění: jsem neodolatelně žádoucí?).

Potífarova žena možná touží po intenzivnější mezilidské blízkosti, kterou s Potífarem nezažívá

Narcistická osobnost má sklon konfrontaci s realitou vždy jako nepřátelský útok.  Ze svého úhlu pohledu se nedovede představit, že realita by mohla mít právo se chovat jinak, než si ona přeje. Vědomí sebe hodnoty a sebeúcty bylo narušeno neúspěchem u Josefa. Narcistické zranění – pomsta není obranou, ale útokem.

Proč jednal Josef odmítavě? Byla to loajalita k Pánovi? Strach o postavení? Jaké zrcadlo nastavují jeho emoce? Bál se Boha nebo měl strach z žen? Je mravnost totožná se strachem a úzkostí? Důležitější, než činy je srdce člověka, podstatný je motiv.

Manželství: jeden dává svoji péči a druhý jí pasivně přijímá. Nebo rozhoduje jen jeden. Přílišná touha po milostném sblížení. Blízkost ke druhému člověku po čase způsobuje odmítnutí, strach, zranění a prázdnotu. Odstup nás chrání. Otevření se umožní až vědomí, že když budu odmítnut druhým člověkem, Kristus mě miluje vždy.

Miroslav Plzák: ve vztahu je to jak v mariáši. Řádí tam démon bankéř. Spory a hádky jsou vždy měnou kterou odevzdávají bankéři. Ten, aby měl zajištěn příjem, přesvědčuje oba, aby vnímali narcistická zranění jako vinu toho druhého. Je proti tomu, aby se partneři dohodli.

Miroslav Plzák: tři rady:  1.Vzniklé spory nehodnotit jako vinu druhého. Rodinná amnestie.

2.Zákaz hovorů o minulosti, o podstatě neshod.3. vypracovat smlouvu o přežití.

Kdy jste se naposledy sami sobě zasmáli? Jaké to bylo?

Jonáš, Ninive a skočec – o moci terapie

Dokážete odpustit druhým, těm šťastnějším? (Jak se díváte na prezidentské amnestie?)

Jonáš nebyl asketa a zdráhal se přijmout prorocké poslání v nevýznamnějším městě tehdejšího světa. Asyřané byli jedním z nejkrutějších národů. Podle Jonáše zasluhovali smrt.

Proto se cítil zraněný Bohem, byl rozhněvaný a moralistický. Myslí si, že mu jde o spravedlnost. Chce, aby byli potrestáni Asyřané i Bůh. (narcis). Velkým tématem příběhu je odpuštění. Neschopnost odpustit je jeden ze základních zranění člověka a narušení jeho pocitu významnosti. Jde o schopnost oddělit od sebe pocit zažívané bolesti a pocit vlastní sebe hodnoty. Frustrace: bolest je dokladem mé bezvýznamnosti. Je potřeba nasytit touhu člověka po pozitivním obrazu sebe sama. Smíření s ostatními lidmi a se sebou samým je poslední úsek terapie zaměřené na stabilizaci narcistické rovnováhy. Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům. Smíření a odpuštění neznamená ztrátu paměti. Znamená proměnu celkového pohledu na svět. Psychické pole zahrnuje buď všechny bytosti nebo žádné. Nelze prosazovat odpuštění v jedné oblasti vztahového prostoru a současně si v jiné nárokovat spravedlnost.

Chtěli byste skutečně, aby byl Bůh spravedlivý?

Ježíš a král Herodes – polarita persony a stínu

Komu byste darovali část svého života?

Kralování judského krále Heroda obcházela hrůza. Zabil členy velerady, nechal zardousit své dva syny a s nimi tři sta vojáků, kteří se jich zastali, a šest tisíc farizeů, protože odmítali přísahat věrnost císaři.

Ježíšovo narození – polarita možností (těžkosti a plány). Josef myslí na ostatní, Herodes jen na sebe. Čím více se upínáme k představě vlastní dokonalosti, tím více máme v sobě temných sil.

Ježíš je v příběhu zachráněn, ale desítky dětí kvůli němu umírají. Kde byl Bůh? Jestliže nezasáhne, znamená to, že je nepřítomen? (Lágr – oběšení dospělí a děti: Kde je Bůh? Odpověď – Tam, oběšený na těch šibenicích) Ateismus kontra víra. Co je dobro a co je zlo.

Dobro a zlo jsou lidem dány z vnějšku bez jejich souhlasu a nesouhlasu. Nebo. Dobro a zlo neexistuje, hodnoty jsou pouhou dohodou lidí. Dlouho už v dějinách uvažujeme že Bůh není. Co kdybychom zase zkusili opak?

Další otázkou je Mariino panenství. Příbuzní jí to nevěřili. Ježíš se s nimi několikrát střetl a byl považován za blázna. Ale i vněm možná hlodaly tytéž otázky. Marie i Ježíš byli duševně zralí a s okolnostmi se dokázali vyrovnat a zakomponovat je do svého osobního růstu.

Stvoření člověka a jeho pád -co je dobro a zlo?

Co tvoříte a co oživujete?

1.Mojžíšova 2.kap. Strom – různá vysvětlení. Stejně tak žebro – Eva. Středem našeho příběhu není sexualita, ale emancipace a vzpoura. Kdo určuje pravidla hry? Kam to povede? Zralý vývoj dítěte má svěřovat k racionálnímu posouzení a přezkoušení obsah poselství rodičů. Žití v dialogu. (v ráji se ani Adam ani Eva nepostaví za svůj čin, nevysvětlují, neomlouvají se). Člověk je osamocen ve světě. Morálka se prolíná do filozofie i do psychologie. Platón: je dobro dobrem, protože si je přejeme, nebo si je přejeme, protože je dobrem? Atentát na tyrana může být považován za dobro i když jde o vraždu. Ukrást násilníkovi zbraň je krádež, ale zachraňuje životy. Zlo může být součástí širšího dobra a naopak. Otazníky kolem hodnot představují velký problém. Svědomí člověka.

Sud A a E. Stud je strach z výsměchu a odmítnutí. Je však důležitou emocí. První lidé spatřili svou nicotnost, bezvýznamnost, smrtelnost a směšnost. Zastyděli se. Halík: někdy však naše hloupost, pro kterou se trápíte může být nakonec užitečná.

Smrt Jana Křtitele – vina a poslušnost

Kdybyste se ocitli v pekle, věděli byste proč?

Marek 6, 14-29. Herodes a jeho rodina byla složitá a problematická. Janův příběh nabízí vhled do psychologie viny, do otázky motivů a vnějších vlivů. Každá z osob vraždy Jana má svůj part a míru své viny. Kdo z nich má největší vinu na smrti Jana? Herodes, královna Herodias, princezna Salomé, kat? Jaké mají slepé skvrny vnímání svého jednání? Herodiana – pomstychtivost a zášť, Herodes – zbabělost a strach, Salome – naivita a neodpovědnost, kat poslušnost autoritě. Jak bys je hodnotil nebo omlouval ty?

Poslušnost autority: (norimberský proces). V praxi je poslušnost dvojsečný nástroj a morálně nemá pozitivní ani negativní hodnotu. Záleží, k čemu je užíván. Moderní svět zažil příliš mnoho ideologií, než aby mohl bezelstně důvěřovat nárokům autorit. Je potřeba rozlišování.

Test studentů ve fingovaném vězení musel být ukončen. Už šlo o velkou šikanu a o zdraví lidí. Dozorci – studenti, začali být sadističtí. Vězni naopak byli odevzdaní a malátní. Došlo k proměně „bachařů“ v mocné a poslušné vykonavatele brutální moci nad bezbrannými lidmi. Člověk je prostě zapleten se zlem. Každý z nás je zla schopen. Soudce proto na poslušnost říká: Chcete říct, že voják má prostě úkol provést a na nic se neptat? Ne vše, co je zákon, je také právo.

Ježíš a hříšnice ve farizeově domě – rodič, dítě a dospělý

Chtěl byste se vrátit do svého dětství i kdyby se vám tím neprodloužil život?

Lukáš 7 a 18 kap. Farizeové se zasazovali o aplikaci morálních zásad Bible do reálného života. Přesto je Ježíš kritizoval. Žena, které Ježíš odpustí hříchy kvůli tomu, že projevila velkou lásku.

Tři stavy jáství: Dítě – vítězí emoce, Rodič – vítězí vnitřní umravňující nároky a příkazy, Dospělý – rozumné a vyzrálé vědomí, které jedná pragmaticky. (Farizeus – rodič, žena- dítě, Ježíš – zralost) Ježíšovi nejde o člověka bezhříšného, ale autentického. Proto říká : narodit se znovu.

Komunikace mezi lidmi vždy probíhá ve dvou rovinách: Obsah – co říká, informace jak rozumět – proč to říká (Vztahy). Obsah a skutky. Zlý čin nemusí být hříchem, jen když jej činí vědomě.

Lukáš 16,1-9: nepoctivý správce je chválen. Když jsme jako rodič – pak správce odsuzujeme.  Přes důraz na nezaslouženou milost má úsilí o dobrý život velkou a nezastupitelnou cenu. Jak komunikujeme s Bohem: Jsme neosobní? (formální) Jsme ve služebnickém vztahu? (Jako děti vůči rodičům) Jsme v rodičovském vztahu? (sv. František k z Assisi). Nebo jsme v mileneckém vztahu? (Terezie z Avilly, Jan od Kříže) Vztah přátelský – vztah dvou dospělých? (Buber, Schweitzer). Ideální není žádný. Možná kombinovaný. Víra.

Vzkříšení Lazara – osamělost člověka

Kam byste šli, kdybyste po padesáti letech vstali z hrobu?

Jan 11, 1-44. Lazar  je příběhem o náboženství které skutečně funguje. Anselm Grün – Hlubinná psychologie Písma: Objektivně: Lazar je opečováván ženami, ztrácí chlapství. Subjektivně: tři postavy jako tři části vzájemně se ovlivňující v duši. Jaké jsou šance na uzdravení našich vnitřních bolestí? Schováváme své nepříjemnost do hrobu a zavalíme kamenem? Co odumřelo musí ven z hrobu. Např,: imaginární pocity viny z dětství. (vina za rozvod rodičů, smrt jednoho z nich, bezmoc to napravit apod.) Reálná provinění: neschopnost zabezpečit rodinu, alkoholismus, zabití autonehodou. Když vinu schováme do hrobu, máme strach jednou odvalit kámen. Udělat tlustou čáru. Znovuzrození, metanoia. Začíná to lítostí.

Jinak lze pojmout příběh Lazara jako příběh o lítosti a samotě. Život se děje ve vztazích. Slepé vztahy: Život na očích druhých: dítě – mami dívej se. (samotář slyší hlasy) , splynutí – s jedincem, ideálem, skupinou, s náboženstvím, deviantní – druhý slouží jen jako nástroj sebeuspokojení)

Žádný vztah nikdy neprolomí izolovanost člověka. Vztah k celku.

Myšlenka na smrt. Učí nás vidět marnost života. Nebo naopak toužit po naplnění života. Dimenze smyslu a úspěchu. Pět věcí, které umírající litují: nežil jsem podle sebe, ale podle očekávání druhých, neměl jsem tolik pracovat, málo jsem vyjadřoval svoje pocity, málo jsem byl v kontaktu s přáteli, nedovoloval jsem si být šťastný. Když jsme na smrtelné posteli je nám jedno co si o nás myslí druzí

Ukřižování a Ježíšova smrt – konec života a smrt

Kdybyste vážně onemocněli, komu byste to chtěli říct?

Jan 19, 17-42. Mechanisme při ukřižování je smrt udušením. Přemýšlení o smrti posunuje dál problémy všedního života do jiného světla. Úspěch a smysl života jsou dvě rozdílné věci, ale k rozlišení často dochází až ve stínu smrti. Smrt Ježíše nás vykoupila? Možná vykoupila k přijetí všeobecného odpuštění a vysvobození od diskurzu směnné spravedlnost, zásluh a trestů. Jak se dívat na eutanázii, na interrupci? Hranice mezi soucitem a vlastní sebeobranou je někdy nerozlišitelná. Kapacita bolesti není neomezená. Do jaké míry si uvědomujeme strch ze smrti? Čeho se přesně bojíme? (Co přijde po smrti? Z okolností umírání? Strach z neexistence) Komu se svěříte z diagnózou lékaře o brzkém konci?

Maří Magdaléna a apoštol Tomáš – cesty náboženské víry

Kdy se vám nejvíce chtělo věřit v Boha?

Jan 20, 1-2. Zpráva o prázdném hrobu vyvolala mezi učedníky zmatek. Věříte, že se tento příběh skutečně stal? Je subjektivní? Jakou roli hraje víra?

M. Magdalena ví že Ježíš žije. Víra pevná jak skála. Ap. Jan si srovnal své poznání Písma a osobní zážitky a viděl, že vzkříšení dává smysl. Apoštolové – viděli Pána a mají opět cíl a smysl. Apoštol Tomáš – skepse a pragmatismus. Nedokáže přijmout iluzi. Rád by věřil, ale nemůže. K náboženské víře vede mnoho cest. Co byste dělali vy, při setkání se vzkříšeným? A co kdyby nás vyzval ke vstupu ke svědkům Jehovovým? Koho vlastně posloucháme? Neponouká nás Ďábel? Žádná víre není vyšší a žádná nižší, Pravá je ta, která vychází z opravdovosti lidského nitra. (existencionální motivace, psychologická motivace: být milován, být uznáván, být svobodný, sociologická motivace.: nebýt sám a někdy míchaně.)

Jung: myšlení- emoce. 4tyři skupiny. Myšlení intuice – intelektuálové, teologové. Myšlení – vnímání -pragmatici, technici, přírodovědci.  Emoce – intuice – snílkové, vizionáři, básnící, hudebníci. Emoce- vnímání labužníci života, bohémové, malíři. Těmto čtyřem skupinám odpovídají cesty Bhagavadgíty Duchovní poznání, spořádaný život, mystická meditace, srdce v uctívání. Každý z nás je jiným psychologickým typem.  Cesta harmonie a všestrannosti je těžší a je k ní mnohdy potřeba pomoci. Výhodou je že to není jednostranný rozvoj duchovního života.

Poutníci do Emauz – o síle vrátit se, když člověk chce utéct

Do které části minulosti byste se rádi vrátili?

Není úplně známo, které Emauzy se myslí. Metafora životní cesty. Všechno je najednou jinak a není kam jít. Pak přichází Ježíš a klade otázky, trpělivě naslouchá. Plamen víry se rozhořel.

Proč učedníci Ježíše nepoznali? Mluví o něm jako o třetí osobě, i když už byl s nimi. Teprve , když vejdou do opravdového dialogu, poznají ho. Nechali se jím oslovit. Existenciální terapie má jednu podmínku, nemůžeme v ní nic předstírat. Kant radí hledat smysl života. Yalom říká, že smysl života nesmí být náš (byl by námi vymyšlený), ale námi nalezený (už tu byl před námi)

Rubriky: Pro dnešní den | Štítky: , | Napsat komentář

Kvantová realita – Emmanuel Ransdorf

Hmota je něco víc než pro, co vidíme.Kvantový svět je tajemství, jež vytváří naši skutečnou realitu.

Miniaturní svět– elementární částice: elektron, proton a neutron. Atom je prázdný z 99%. Jádro velikosti hrášku znamená prázdný prostor jeden kilometr.

Elektron objevil 1897. Joseph John Tomson. Elektron je jednoduchá částice bez vnitřní struktury.

1894 max Planck – výzkum ideálního elektrického vlákna. Podle teorie Jamese Clerka Maxwella, mělo vlákno pohlcovat elektromagnetické záření a pak vybuchnout. V roce 1900 Mac Planck přišel s názorem, že energie není pohlcována průběžně ale skokově – kvantem. Proto nevybuchne. 1905 využil názor k vysvětlení fotoelektrického jevu Albert Einstein.

Co je vlastně tedy světlo? Pohybuje se 300 000nkm/vteřinu. I kolem překážek. Proto vznikla  teorie relativity. 1923 Luis de Broglie vyslovil názor, že veškeré složky hmoty jsou vlny a částice. Mají tedy dvě podoby. Elektron se chová jako skupina vln, ale když jej začneme měřit má podobu částice. Vlny jsou však je nezřetelné, nejasné, jsou na více místech. 1927 Heisenberkův princip neurčitosti. Je na více místech – spojené nádoby.  Platí na ně dislokalita. Spleť. Provázanost. 1964 Bellův teorém – statická nerovnost může být porušena dislokalitou.(Zkušenost a pak Svobodná vůle -rozhodnutí, jak jí uchopit) A tak foton může být na dvou místech současně, ačkoliv není nic rychlejšího než ony (světlo), aby si daly zprávu. Elektron je vlnění do té doby, než jej začneme měřit detektorem. Pak se stane koncentrovanou částicí. Kvantová neurčitost dopřává dar všudypřítomnosti. Svět miniaturních částic otřásl všemi jistotami, jak funguje materiální svět. Tvoří spíše svět možností než svět předmětů a faktů.Elektrony provozují tunelový jev. Procházejí překážkou.

Závěr:Miniaturní částice většinou kmitá, ale někdy vyskočí a změní se v bod. Kvantový skok.  Částice zdolají jakoukoliv překážku. A projevují solidaritu na velkou vzdálenost -domluví se.

Kvantifikace -zákon všeho nebo ničeho. Zakazuje částicím zbavit se nějaké své části.

Interference – setkají se vlny stejné frekvence. Jejich vrcholy se spojí a vlna zesílí.

Kvantová vlna je abstraktní vlna bez skutečné existence. Používají jí fyzici k výpočtům. Je založena na hmotě. Je zdrojem veškeré hmoty. Vlna na vodě. Pokud se už nevlní, neznamená to, že vody zmizela.  Kvantifikace prostě zakazuje dělení.

Pokud je elektron vystavený nebezpečí, že se rozštěpí a byl by narušen princip kvantifikace musí reagovat. Ontolgická vlna (sama se stvoří) tancuje a proto existuje. Přestane-li tancovat, přestane existovat. Pokud ji měříme , změní se z vlny na jeden stav. Odejde do skučného světa, po změření se zase zpět promění. Kvantová náhoda.

Rozhodnutí. Život se skládá z rozhodnutí. Zvolíme a vzdáme se něčeho jiného. (klavírista nebo řezník) Když se nerozhodneme je to ještě horší. Nejsme nic. Osel se neuměl rozhodnout mezi vodou a senem a umřel hlady. Elektron si za určitých okolností také musí vybrat. Např. měření pro něj představuje hrozbu a proto se z vlny stane bodem. Elektron vyskočí pokud neurčitost ohrožuje jeho jednotu. Jedná se o kvantový skok: Legenda o ledu. Panovník zakázal ledu se dělit. Eskymáci přišli s pilou. Jakmile začal řezat led se proměnil ve vodu. Když přestali, stala se voda zase ledem. Díky dualitě led-vody, osadníci nemohli led rozdělit.

Kvantová náhoda se vždy pojí s kvantovým skokem. Projeví se po skoku.

Dislokalita. Kulečníkové koule se po nárazu stanou spojenými. A stejně tak dvě částice, ať jsou od sebe jakkoliv vzdáleny jsou spojené, sladěné. Mají mezi sebou pouto i přes velkou vzdálenost. Je to vždy reakce na kvantový skok. Jsou-li ve fázi vlnění, nejsou spojeny. Ale dislokalita se neomezuje jen na dvě částice. Ve vesmíru se jedná o celou síť bodů. Jedná se o hromadné pole. Vesmír se mění v hologram. Toto velké plátno obsahuje obrovské množství informací. Díky poutům mezi body dochází k harmonii, která možná není hmotného rázu.

Ztracené kvantové vejce. Elektron se také skládá ze dvou částí – viditelná a neviditelná část. Naoko je tedy celý bílý (bílek), ale uvnitř skrývá žloutek, který dodává elektronu skryté zdání bodové částice. Je nehybný a neviditelný, ale v případě objevení se „nože“ začne reagovat. Elektron skočí a stane se bodovou částicí. Jde o hmotně paralelní dualitu. Vzdálenosti řídí bílek, dislokalita je vepsána do žloutku.  Žloutek nemá nic společného s časem a prostorem hmoty. Spojuje se s dalšími žloutky ať jsou jakkoliv daleko. Jeho skok je náhodný a nezvratný. Bílek a žloutek jsou neoddělitelné, ale zároveň protikladné. Jin a jang. Něco jako dvě strany mince. Řídí-li bílek – elektron kmitá, pohybuje se jako vlna a chová se podle zákonů hmoty. Jeho rychlost nepřekročí rychlost světla. Řídí-li žloutek – pohybuje se kvantovými skoky. Náhle, náhodně, nesouvisle. Celohmota se vyznačuje střídáním hmotného a paralelního stavu. Paralelní stav není hmotný– neřídí se zákony hmotného světa, zvláště relativity. Překonává prostor a čas a nevšímá si vzdáleností. Celočástice se na chvíli odhmotní. Žlutek je lepkavý a proto se dokáže spojit s jiným žloutkem a svá rozhodnutí sjednotí. Skáčkou pak po vzájemné dohodě. Bílky se však nelepí a nespojují se. Na úrovní žloutků ztratí částice identitu, ale na úrovni bílků jsou i nadále rozdělené.

Kvantový skok a dislokalita jsou výstřední. Staví se proti intuici, vyvracejí běžné zákony o hmotě a zůstávají nepochopeny. A přesto jde v přírodě o působivé a rozumné odpovědi na logické výzvy. Pro soudržnost přírody jsou nutné. Rozpor v přírodě nenajdete, je vybavena imunitou. Hrozby mění v novou příležitost. Proměna překážky v příležitost je jádro kvantového světa. Prostředí +kvantová neurčitost -kvantová hrozba- kvantový skok-zřetelný stav. Foton ač prostorově roztříštěný (polofotony rozdělené zrcadlem) má i nadále stejnou vlnovou délku a tak vzájemná jednota je zachována i na dlouhou vzdálenost (i miliardy km)

Foton má pravidla jak reagovat. Dislokální pouto se pro jednotlivý případ objeví – použije skrytá pravidla a pak pouto zase zmizí. Jedním z pravidel je zákaz klonování neznámého kvantového stavu. Chemie: Fermiony jsou jako cihly a bosony jako lepidlo. Dva ferminony nemohou být na stejném místě, Fyzika: dva elektrony nemohou mít v atomu stejnou oběžnou dráhu. Nemohou se promíchat. (Wolfgang Pauli 1925) Atom je stabilní. Molekula je stabilní. Bosony jsou naopak stádní a slučují se – lepidlo. Fotony jsou jako bosony. Když míří ke stejnému bodu a srazí se, sjednotí se (slepí se). Když se slepí, už neví odkud přišly – zapomenou to. (kvantová nerozlišitelnost)

Kvantový svět vyniká logikou. Chrání přírodu před hrozbou rozporu.

Kvantová květinová ruka. Prst1 – květina kmitá (vlna- částice kmitají), prst 2- Květina skáče(občas skok), prst 3- květina která spojuje(dislokalita- neviditelná pouta i na velké vzdálenosti a nedbají na čas), prst 4- květina co usměrňuje(kvantifikace- vysvětluje proč byl nutný skok).

Kvantová neurčitost a dislokalita  pomáhá: kvantový počítač, kryptografie, teleportace.

Poslední prst je – ztracené vejce -symbolizuje elementární částici, která spojuje exokauzální část endokauzální. Jsou to pouta dohody a harmonie. Foton prostě má obojí.

Prsty 1,2 a3 popsují, umožňují poznat tajemnosti.

Kvantové počítače -skládá se z Quibyů. Narostíl od klasického bitu má obě hodnoty- tedy 0 i 1. Může se nacházet v neutrálním stavu. Díky možnosti spojit se s dalšími Qubity vnikne řada superpozic a umožní paralelní výpočty.Má závratnou moc teoretického výpočtu. Počítá různá řešení najednou. Nevýhodou  je křehkost dislokality. I když počítá vše najednou, výsledek bude jen jeden. To je ale zase výhoda v kryptografii, což chrání špionské zprávy.

Kvantová teleportace (přemístění)se těší velkému zájmu science fiction. Je však si třeba uvědomit, že kvantový přenos se týká vlastností částice, která zůstává na místě. Je to tedy spíše projev komunikace než přemístění hmotného předmětu.

Příroda je tak zachována díky. Svým zákonům: zákazu klonování, zákazu teleportace (Qubit nemůže být převeden na bity), zákazu signálu (je nutná informace v bitech).

Mozek využívá dynamiku skok, aby mohly probíhat smyslové a hmotné výměny v našem vnitřním životě.

Kvantová biologie: Fotosyntéza – vybírá si nejlepší cestu v rostlině – zelené pigmenty využívají kvantovou neurčitost. Orinetační smysl ptáků – vnímají magnetické pole země – chemická složka kryptochrom, využívá dislokalitu.

Mozek: – to co považujeme za nehybnou hmotu je ve skutečnosti substance nasáklá infrapsychickými zárodky vědomí. Zárodky jsou neaktivní (žloutek). Za určitých podmínek se probudí a navzájem se s nehybnou hmotou ovlivňují (mnoho záblesků ducha – kvantové vědomí). Vzniká rozhovor hmoty s psychikou aniž by byly narušeny fyzikální zákony. Dvojí sjednocení psychofyzické a psychoduševní se týká všeho. Pokusy Cleve Backstera s rotlinami a dedktorem lži ukázali, že rostlina už rozpozná náš úmysl jí ublížit. Reaguje i na ubližování zvířatům se kterými se zná. Byňky rostliny jsou schopné mimosmyslového vnímání. Rostliny  jsou inteligentní. Komunikují, vyměňují si informace, rozlišují vibrace hmyzu, vnímají hudbu a ženský hlas, umí se bránit. Není to nic divného- prostě jsou celohomota (vejce, bílek, žloutek)

K paměti není potřeba mozek. Dokázáno u rostlin i jednoduchých živočichů. Jedným z možných vysvětlení suprální inforamce celohmoty – duchovní pixel.

Nevědomí má schopnost ovlivňovat nás bez našeho vědomí. Suprální nevědomí může mít souvislost s rodovými traumaty, z kolektivní minulosti. Každý jedinec, který se mění je důležitý pro rod i lidstvo.(suprální nevědomí je jako cibule, vrtstva já, vrstva rodiče, prarodiče adt).

Minerály: (pokus s elektrickým vláčkem, který si po tisících nehodách sám vybral bezpečnou kolej) zdá se že paměť mohou mít i neživé věci.

Endokauzalita vnáší do našeho světa svobodu, tvůrčí schopnost.- možnost volby. Odmítání svobodné volby a popírání nehmotného vědomí má svoji historii. Jung říká, že svoboda je subjektivní pocit svobody.

Delfín spí jen jednou polovinou mozku z bezpečnostních důvodů. Kytovec se musí vždy rozhodnout. Teprve se rozhodovat učí. Jako mládě nespí.

Nevědomé procesy neumí rozhodnout, nemůže vést k rozhodnutí – svobodná vůle.

Smyslový lobbing (radost nebo bolest) – ovlivňuje naše rozhodování. Díky vědomí snáze přizpůsobujeme své chování. V osobní svobodu je ale potřeba věřit! Vyhýbejme se lidem kteří říkají, že v osobní svobodu nevěří.

Rubriky: odjinud | Štítky: | Napsat komentář

Vnášejme nebe do pekla

Smrt je v posledních letech v našem světě přítomná bez krásy a poezie. Peklo i očistec se z posmrtných dálek přiblížily, vstoupily do našeho světa v podobě pandemií a válek. Úlohou křesťanů dnes není prodávat odpustky, ale vnášet do pekel našeho světa kus nebe – to znamená lásky, říká v dušičkovém kázání Tomáš Halík.

https://proboha.cz/magazin/vira/halik-cz/2023/11/kazani-vnasejme-nebe-do-pekel-naseho-sveta/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

Rubriky: Pro dnešní den | Štítky: , , | Napsat komentář

Jaroslav Dušek Tvarytmy

Ve tmě se vynoří cosi, co je schopné mluvit Někdy je to jen takový hlas.

Pluješ-li volně proudem života, určitě někoho potkáš.

Anita Moorjani se zbavila rakoviny, která prolezla celé její tělo. Jak ? Vzdala jsem se všeho, všech systémů víry a velkých systémů přesvědčení. Dostala se za běžnou myšlenkovou strukturu a stala se Láskou, nekonečným proudem lásky. Byla mimo své tělo – 30 hodin v kómatu. Bylo to krásné a nechtěla se už vrátit. Ale pak se do těla plného hnisu vrátila a tělo nastartovalo uzdravující proces. Rakovina na ni nezaútočila zvenčí, byla manévrem jejího nekonečného potenciálu. A ona pochopila svoji nemoc a uzdravila se.

Naše mysl má tendenci katalogizovat zážitky. Ale když přejdeme z běžného stavu zaměřeného na jednotlivosti, do nekonečného vědomí Lásky a stáváme se vším, nalézáme se v prostoru, kde jsou všechny životy najednou. Rozšířené vědomí.

Klíč k jinému světu: jednoduchost, pospolitost, souhra, spolupráce. Tvořivá energie. Jsme ochotni vnímat sami sebe jako nekonečný potenciál? Jsme součástí vesmíru. Vše se vzájemně prolíná. Naše možnosti se vynořují, když je skutečně potřebujeme. Máme dvě mysli: duchovní a praktickou. Která převáží?

Oddělenost je opak – vzniká napětí, ohniska problémů. Vytváříme bubáky. Jsme schopni přijmout svět bez bubáků? Je svět opravdu nepřátelský? Potřebujeme být opravdu důležití? Touha po moci je jedním z bubáků.

Vnímáme každý okamžik a jsme tím okamžikem. Následuj lehkost, jdi za tím co přichází lehce.(Raw food. Klíčky. Syrová strava.)

V momentě, kdy se odpoutáváme od omezeného rámce, existence, samoty, oddělení, tak začínáme chápat, že díky zážitkům jednotlivců, přichází společná zkušenost. Nemusíme všechno umět. Jsou tu jiní, co to umí. Skrze obraz malíře můžeme vstupovat do světa inspirace a nemusíme umět malovat.

Hmota v kvantovém smyslu pokaždé reaguje na náš dotek. Skrze dotýkání se pak dějí věci. Jde o přenastavení systémů přesvědčení. Nezabývám se mokrem, zimou, větrem. Sjednocuji se s prostorem. Jsme uvnitř. Prostor je v souladu s naším tělem a reaguje s námi. Nechci z prostoru vše vydojit. Chceme-li vědomí hojnost, nezadržujme energii. Rozhodněme se a vstupme do hojnosti.

Tančeme, jak to dělají atomy. Kdo má moc má i nemoc. Rozvíjejme mohoucnost. Všechno jde. Vaše neštěstí je plodem vaší nevědomosti. Buď naplno. Být sám sebou znamená být vesmírem. V současnosti prostor reaguje nějak rychleji. Změny probíhají v obrovském tempu. Vesmír je ves míru žijící ve vesmíru (Dušek) Vesmír je funkční organizmus. Je láskou, která sama sebe miluje. Každý člověk zastupuje část celku. Není třeba závidět, ale tančit spolu.

Život v harmonii. Brání tomu složitost. Aramejsky milovat znamená existovat ve společném rytmu. Úkolem člověka není tvořit pořád něco nového, ale udržovat rovnováhu (Kogiové). Společný rytmus (bubnování). Jemnost a láskyplná pozornost oživí celý prostor. Zbav se rušivých zpráv, vytváření bubáků. Věnujme se propojení. Daruj a nechtěj zpátky. „zavěs kafe“ rozděl se.

Indiáni: nemáme mobily- od toho máme stromy

Jediný kdo ohrožuje prostor je člověk. Mentální vzorec vytěžit ze země co se dá, postrádá radost. Bezcitná rovina. Vztahy, hádky, spory, tahanice. Co získáme tím, když budeme pořád spěchat? Nebo si stále něco vyčítat? Proč nevnímáme zázraky kolem sebe (nádech a výdech) proč už nemáme dětinské žasnutí? Děda říkával – teď už je úplně jiný svět. Žijete krásně. Nemáte takové to zoufalství. Tento svět ale není servis pro nás, není to samoobsluha. (domorodci neseberou všechna pštrosí vajíčka. Nechají tam nějaká, aby se narodil další pštros a byly další vajíčka.)

Způsobili jsme si navzájem, že se vytratilo vědomí společného tepu. Jsme zaslepeni tím, že všemu rozumíme a vše je nám jasné. Jsme zaslepeni jasem (toltéci)

Vědomí tradice (vrátili jsme se doma k nakládání zelí. Společná rodinná a přátelská setkání) Jsme obklopeni nenápadnými učiteli. Psi, kočky, ptáci, květiny, stromy. Jsou přítomni tady a teď. Důležité jsou skupiny přátel. Trávit čas při společném díle. Vytratil se pocit důvěry ke svému obchodníkovy (sicilské tradice) Touha po přirozenosti a rovnocennosti.

V Německu existují školy bez učitelů. Ve Francii unsscholing- sebevzdělávání. Děti se prostě učí samy.

Slunce se chová jinak než by mělo

Kairos – vnitřní kvalita času, chronos lineární , měřitelný čas. Propadneme-li aspektu chronos, tak se Bůh směje když podle chronos něco plánujeme. Cílek: Počasí je v pořádku, jen kalendář neodpovídá. V chronos vládne intelekt. (komplexy reakcí, chaos když zasáhne kairos) Kairos – žít v přítomném okamžiku. Vibrace tady a teď. Potřebujeme obojí. Ego -parazit (toltéci), dvojenec, stín. Strnulé a mrtvé ego o které se opírá náš intelekt. Lpění na schématech je proti životu. Vězení jistot. Děti jsou ponořeni do kairos a my dospělí se je snažíme dotlačit do chronos. Náš svět je nemotorný moloch. Učit se radovat a přizpůsobovat.

Papež: Církev je potřeba osvobodit z nudných šablon, do kterých jsme se zavřeli….Vyjádření pravdy může mít mnoho podob… Preferuji církev havarovanou, raněnou a špinavou, protože vyšle do ulic, spíše než církev, která ochořela uzavřeností a pohodlností a drží se vlastních jistot. Nechci církev, která se stará o to aby byla středem a která se nakonec uzavírá do spleti obcesí a procesů…. Struktur v nichž se cítíme klidně zatímco venku je množství hladovějících a Ježíš nám bez ustání opakuje: Vy jim dejte najíst.

V aramejském myšlení se nepopisuje vnější podoba věcí (kvalita, krása, velikost, míra) ale popisuje se zvuk, chuť, barva a záře.

Ve snaze zjednodušit život jsme si jej zkomplikovali. Cti otce a matku svou jsme zúžili jen na rodiče a zamotali jsme do toho poslušnost. A co Matka země a Otec Slunce? Dmorodci považují společnou planetu za posvátnou.

Je vesmír přátelský nebo nepřátelský? Na co se naladíme? Jsme jedna velká symbióza. Spolupráce. Každá bytost má svoje místo a svůj důvod. Narodí se dítě a vznikne otázka co sním? Svět by se radikálně změnil, kdybychom všude vodili svoje děti sebou. Neuvíznout ve schématu, návycích. Regenerovat znamená zbavit se stereotypů.

Pobyt ve tmě: andělské zpěvy, moje zářící tělo, mysl mi ukázala programy, které mě ruší – smazal jsem je. Spojil jsem se s kmenem Kogi, oslovil jsem gorilího samce Samec řekl my jsme vaši bohové, na které jste zapomenuli)

Člověk je tvůrce tohoto vesmíru, jenže o tom neví. Lidé by měli změkčovat tvrdé myšlenky aby láska proudila srdcem jemně. Tma dokáže rozvinout naše pojetí krásy. Filmy oklešťují představivost. Vnější zrak je žrout. Vnitřní zrak je schopen vidět zázrak. Staré příběhy – malba slovem. (aramejština, hebrejština) – mnoho významů slov – nejsou zakleté do jednoho významu. Nebe i země jsou jedno, jedinec není oddělen od galaxie. Není vytvářena dualita. Pro bělochy má význam podstatné jméno, pro indiány sloveso. Kogiové nemají písmo. Když zapíše je to tady i když už to má být tam. Není třeba nic fixovat. Důvěřuj vesmíru. Naše vědění je uloženo v knihách, vědomí indiánů je uchováno v lesích, v horách, poušti v rostlinách, ve zvířatech. Chceme-li si podmanit prostor bojujeme sami proti sobě. Zbrkle rozmotáváme jednotlivé uzle. Navraťme se z chvatu do společného rytmu.

Matka země pořád pracuje, formuje nás. Dýcháme a s vdechujeme statisíce různých částic. Vnímáme spousty vjemů a ty se ukládají do podvědomí. (hypnóza – objevuje skryto paměť)

Lidé, co si neustále ztěžují neví, že si to dělají sami. Jsme konfrontováni se svým podvědomím. K tmu je dobrá tma. Nemáte se na koho vymluvit, jste sami. Oprostíme se od běžného pohledu. Je tam klid.

Objetí mění člověka. Je potřeba dovolit lásce, aby se mohla rozvíjet. A pak se vše stane samo.

Myšlenky: většina má původ jinde než v nás. Původních našich myšlenek je mizivě. Zastavme se a pusťme se do vnitřního úklidu. Očekáváte řev jaguára přeslechnete pohyb motýlích křídel.

Rubriky: odjinud | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Boj o modlitbu

Postní doba 2023: modlitba jako cesta, jak žít své povolání – být Božími dětmi. Od Rakouského karmelitánského řádu.

Pokud nevíme, proč se modlíme, v této bitvě o modlitbu neobstojíme.

Touha

Touha má v duchovním životě zásadní postavení.

Duchovní touhy jsou projevem přítomnosti Ducha svatého v našich srdcích, podobně jako jsou vodní plochy na povrchu země znamením skrytého pramene.

Touha po modlitbě, stejně jako každá jiná duchovní touha, je již částečně dílem Ducha svatého v nás.

Nejde o to něco vytvářet nebo čekat, že něco přijde zvenčí, ale nechat již přijatý dar, aby se rozvíjel.

Čekat

A v modlitbě je tato práce spíše čekáním a bděním než konáním

Jde tedy o to, abychom se nenechali odradit, a zejména abychom nemalomyslněli, že nevíme, jak se modlit.

Modlit se, stejně jako milovat, je dar a zakoušení vztahu

Setkání

Modlitba je společenství a setkání s Bohem. Můžeme se na setkání připravit, čekat, „bdít a neumdlévat“, ale sami toto setkání neuskutečníme. Člověk se tak nemůže zbavit dojmu, že se neumí modlit. Pokud si myslíme, že se umíme modlit, je to možná znamení, že si dáváme více záležet na tom, co děláme při modlitbě my, než na tom, jak ji přijímáme od Ducha svatého… A naše očekávání není očekáváním, že na konci času modlitby budeme spokojeni, ale očekáváním setkání, jehož podmínky nezávisí zcela na nás. Neumíme se modlit, protože si modlitbu nemůžeme osvojit. Je to projev Ducha svatého v našem srdci, který působí pravou modlitbu (srov. Řím 8,26). Tím rychleji se dostaví v modlitbě krize, čím víc si myslíme, že sami dosáhneme „hmatatelného“ výsledku

Vytrvat

Naše očekávání, naše vytrvalost, je to, co můžeme dát. A opíráme se přitom o Boží zaslíbení, že Bůh v nás vykoná své dílo, právě tak jako o znamení a první dary Ducha svatého v na[1]šich srdcích (srov. Řím 8,24.

Boží děti

Při modlitbě tak konkrétně zakoušíme, že to, co závisí na nás, je uskutečňovat postoje Božích děti, které nás učil Ježíš: najít si čas, abych se obrátil k Otci, uznal ho za Otce, zdroj svého života, přijal jeho slovo jako potravu, znovu vyjádřil svou důvěru v úkonu hluboké vděč[1]nosti a klanění, a tak živil svou naději

Prameny:

www.exercicie-online.karmel.at

archiv

Karmelitáni Rakouska (campaign-archive.com)

https://www2.karmel.at

Rubriky: sv. Terezie | Štítky: , , , | Napsat komentář

Dvanáct století církevních dějin

Rudlof Říčan, Amedeo Molnár
Vydalo Studijní texty, kalich Praha 2018

Výpisky ze str. 344 -348

Kataři ani Valdenští nestrhli za sebou široké kruhy věřících… Středověká církev byla příliš spjata s dosavadním směrem zbožnosti, zvláště když v církvi vzniklo a v jejím rámci setrvalo nové živé hnutí, vyrostly nové mnišské řády  nového řádu…Předním hlasatelem nové zbožnosti a zanícenosti pro pastýřskou službu v celé chudobě se ve střední Itálii stal František z Asissi

Z Ježíšových slov vyslechl pro sebe rozkaz k životu v chudobě a k zvěstování evangelia, spojenému s pokornou službou nemocným…

Jeho rozchod s penězi a s životním pohodlím i důvěřivá víra, že jej Kristus, na jehož slovo se spolehl, neopustí, byly v křiklavém rozporu s poživačností kultivovaného a hospodářsky opatrného okolí…

Brzy silou svého příkladu připoutal k sobě následovníky…. Svým druhům dal František určitý řád, který se nezachoval., byl však patrně prostý….

Řád postupně dozrával k pevné organizaci.František se stal jeho generálem, kardinál Ugilony Později papež Řehoř IX) se stal protektorem řádu….V tomto smyslu byla sepsána druhá regule (1221), její třetí redakce (1223), potvrzená papežem Honoriem III.  již silně vzdálila řád od původního směru….Místo původního putování od místa k místu se tu bratřím vykazují stálá místa v klášterech.Klášter spravuje kvardián, větší počet vytváří kustodii s kustodem v čele, kustodie jsou částky provincie, kterou řídi ministr provincialis, v čele řádu pak stojí generál. Jednotlivé domy jsou konventy. Velmi se lišily od původních chýší. Zásada chudoby je zeslabována. Žebrota se stala institucí.

František nerad viděl změnu řehole i vnitřního složení řádu, do něhož vstupovali lidé vynikajícího postavení a učení a zastiňovali jej….Řád pozbýval porozumění pro Františkovu bezprostřednost a srdečnou zbožnost. Noví vůdci dali více na organizaci a zevní rozmach….Před smrtí zdůraznil ještě svou závětí hlavní zásady původního řádového společenství i poslušnost kněžím.

Po Františkovi zbylo dvojí dědictví.

Zbožnost v neochvějné ujištění Boží lásky a askeze, kterou si ukrátil svůj život….Od Valdenských se lišil tím, že nepochyboval o církevním učením a neměřil je Písmem, úctou ke kněžím a poslušností papeže…Církev pak dovedla pro své cíle zájmu který František vzbudil … soutěži s lidovými hnutím sektářského rázu.

K františkánství se hlásil městský živel a měšťané i městský proletariát. Města se stala  františkánským působištěm. Nová zbožnost se zmocňovala i šlechty a členů panovnických rodů. František dal svému řádu aktivnější náplň, než měli např. Cisterciáci (totiž putování z místa na místo a kázání)…. Nenapsal však žádná teologická díla.

Chudoba a žebravé řády

Co se týče přísné chudoby, papež Řehoř IX, pomohl v řeholi k jejímu zmírnění, tím, že řád má sice zůstat chudý, ale majetek za něj mohou shromažďovat jeho přátelé. V řádu nastal rozkol kvůli zmírnění řehole dlouho trvající rozpor.

Honorius III dal pak souhlas ke vzniku obdobného řádu kazatelů – Dominikánů. Měli mnoho společného s františkány (města, kláštery, kazatelská činnost, mystika). Dominikáni však od počátku dbali na teologické vzdělání. Sloužili v církvi  stejnému cíli – potírání kacířství a bludařství.

Kromě nich ještě vznikl v té době  žebravý řád Karmelitský a poustevníci sv. Augustina.

III. řád

Všechny tyto řády oslovili lidi, kteří z občanského života neodcházeli do klášterů, ale vstupovali do laických bratrstev. Tzv. Třetí řád, terciáři….

Rubriky: dějiny Františkánů | Napsat komentář

Jak je to tedy s peklem ?

Výpisek z knihy Univerzální Kristus – Richard Rohr OFM

Jednou z největších překážek na cestě ke zdravému chápání kříže a vzkříšení je převládající představa Boha Otce jako vykonavatele trestu, rozhněvaného Boha, který trýzní hříšníky a mučí je, ne jako toho kdo je život sám.

Vychází z mylně vykládaných pasáží evangelisty Matouše, který rád zakončuje hrozbami.

Východní ikonografie – na rozdíl od západní, která zdůrazňuje plameny a muka- zobrazuje Ježíše jak vyvádí duše z pekla – ne Ježíše, který je tam svrhává.

Papež Benedikt v komentáři k vyznání víry připouští, že slova sestoupil do pekel jsou problematická….Ježíše musíme vidět jako vítěze nad peklem, který peklo zcela vymítil.

Kořeny špatné teologie vidíme ve světonázoru retributivního (trestajícího) pojetí spravedlnosti

Bůh peklo nepotřebuje, ale my na západě určitě ano.

Boží láska nedospívá ke svému cíli pouhým trestem nebo odplatou. My straníme modelu nedostatku a vzácnosti, ale Ježíš hlásal míru natřesenou, vrchovatou – tedy model hojnosti. Model, který přináší vítězství pro všechny – bez výjimky. (Luk 6:38, Luk 2:10)

Vzkříšení se týká celého stvoření (1.Kor 15:51) Všichni budeme proměněni.

Radujme se a neuzurpujme si Boží dar jen pro sebe.

Rubriky: formace - teologie těla | Štítky: , | Napsat komentář

Prožívání duchovního života

místo teček dosaď sebe …

Nádherný život, jaký prožívá … je vždy spojený s životní silou ducha nacházející se uvnitř všeho světa. Láska a štěstí, které prožívá, z něho vyzařují a rezonují s láskou oživující celý vesmír. … Vidí krásu ducha v každém člověku, v přírodě a městech, ve všech tvorech, událostech a v celém světě. Ví, co chce a co nechce. Využívá pohyb ducha, projevující se jako pocity a pravda v těle, jako informace a nasměrování života.

Umělec ducha naprosto přesně ví, že je jediným projevem božskosti. Vyjadřuje svou výjimečnost jako dar vyjadřující vděčnost za každý okamžik svého života. Prožíváním přítomného okamžiku přijímá …. život naplno a dává a rozdává dary hojnosti, které jsou podstatou ducha.

Žití ve zdravých vztazích

Nové postoje jsou založeny na lásce, která nevyžaduje odměny, nesmlouvá, nic neočekává, neklade žádné podmínky a nepřijímá zajatce. … zcela miluje celý svět za své duše a miluje jedince podle toho jak sám cítí.

Nebere osobně, ani nevěří názorům druhých, týkajících se jeho samotného. Ví, že všichni si vytvářejí vlastní emocionální reakce, založené na svém snu a tak je respektuje a necítí se za ně odpovědný. Pokud něco neví raději se zeptá, než aby předpokládal co si druhý myslí. a co cítí.

… rozdává lásku, je zdrojem lásky, aniž by staral o to, zda to ostatní oceňují nebo oplácejí. Je šťastný protože miluje. Miluje , protože je šťastný…. bere druhého jaký je.

Z knihy Toltécké moudrosti od Allana Hardmana

Rubriky: Pro dnešní den | Štítky: , , | Napsat komentář

Paní s hořícím srdcem a jasnou myslí

Zdislava z Lamberka, věrná dcera sv. Dominika

Žila dominikánské charisma se zápalem, ale nikoliv jako řeholnice, ale jako manželka, matka manažerka

Matka Sibyla a otec Přibyslav

Její matka Sibyla se narodila na Sicílii, odkud si přinesla jižanský temperament a hlubokou zbožnost. Brněnský purkrabí a šlechtic pan Přibyslav a odvezl jí na svůj hrad Křižanov. Zde se jim cca 1220 narodila dcera Zdislava.

Na hradě Lamberku se svými čtyřmi dětmi

Zřícenina hradu Lamberk

Evropa byla i tehdy plná sporů i spolupráce. Zdislava byla možná svěřena podobně jako Anežka česká nějakému společenství zbožných řeholnic. Když jí bylo patnáct let provdala se za Havla z Lamberka, králi Václavu I. věrného šlechtice. Zdislava musí často Lamberk spravovat sama a starat se také o své čtyři děti. Má však také soucit s trpícími poddanými. Uvědomuje si svoje klady jako vyzrálá žena a manželka. Zároveň si uvědomuje, že její povinnosti nejsou vymezeny jen hradbami hradu.

Zapálená láskou k ubohým

Vidí hladomory, bratrovražedné boje, nemocné, zraněné, ubohé. Zdislava stejně jako její současnice Anežka Česká a Alžběta Uherská je stejně jako její současnice zapálená láskou a to jí dává sílu stavět se na stranu utiskovaných přes nesouhlas většiny.

Vzor v Anežce České

S Anežkou se několikrát v Praze setkala a obdivovala její zápal pro Krista. Když se setká s knězem Česlavem z řádu sv. Dominika, nadchne se jejich ideály a vstoupí do řádu jako terciářka. Pro bratry dominikány založí klášter v Trutnově a po vzoru Anežky České založí při klášteru špitál. Žila Dominikův ideál nikoliv za zdmi kláštera, ale ve světě.

Cesta ke svatosti

Zdislava nás učí, že cesta ke svatosti je otevřena všem, že to není cesta velkých gest, ale obyčejné každodenně uskutečňované lásky a vydanosti druhým. [1]

Prameny:

[1] Universum 3/2020 str 39 – 41 p. Vladimír Josef Slámečka

Rubriky: sv. Anežka | Štítky: , | Napsat komentář

Eliška Chudáčková o františkánech v Plzni 1935-50

Narozena 30.10.1915, zemřela 8.10.1995. Katolická aktivistka, memoáry, vstup do III. řádu v roce 1935 se schválením Dr. Jana Urbana z Prahy.

Vystudovala obchodní akademii 1935 a starala se o příspěvky na budoucí kostel ve Skvrňanech. Od roku 1941 sloužila v nově postavené prozatímní kapli. Učila chlapce ministrovat. Pracovala v katolickém skautingu. V roce 1953 byla komunisty zatčena čerstvě po operaci kyčle. Od roku 1954 do roku 1957 byla vězněná. V roce 1995 byla postižena těžkou mozkovou mrtvicí a v roce 1955 byla pohřbena u sv. Jiří – Doubravka.

Výsek z kroniky profesatů v Plzni vedené od roku 1988. Sestry Chudáčkovy členky III. řádu

Kniha o jejím otci

Boží dělník Josef Chudáček / [podle podrobného životopisu Josefa Chudáčka sestaveného jeho dcerou Annou Chudáčkovou napsaly Marie Prošková a Milena Koulová ; vzpomínku na Elišku Chudáčkovou připojila její sestra Marie

  • Seznam Františkánů v klášteře v Plzni
  • p. Bonaventura Wilhem
  • Marie a Antonín Liškovi – dar betléma do kostela
  • Josefa Zajíčková – horlivá sestra laického apoštolského III. řádu sv. Františka
    • Školské sestry De Notre Dam v Plzni
    • Katolický Junák v Plzni
    • p.Gregor a jeho pohnuté osudy
    • Protiletecký kryt v klášteře 1943 a nálet na klášter 1944
    • p. Remigius se skrýval před komunisty
    • pomoc uprchlému knězi ze želivského kláštera -p. Baptista
    • sestra Chdáčková ve vězení
Rubriky: formace- historická, Kronika MBS Plzeň | Štítky: , | Napsat komentář

Umění stárnout

Výpisky z knihy Anselma Grüna

To jsem byl ještě mlád a bez kategorie. Dnes už jsem v kategorii mladý senior. Myslím, že nastal čas připravovat se na kategorii senior, protože stárnout je prý umění. Ono to asi přijde samo, ale člověk se má pročíst životem, aby neumřel úplně blbej.

Obsah knihy už sám o sobě promlouvá

  • Smysl stáří
  • Sebepřijetí
  • Odevzdání
  • Být stále plodný
  • Stárnout společně
  • Cnosti stáří
  • Jak zacházet se strachem a depresí
  • Cesta mlčení
  • vyjít ze sebe
  • připravit se na smrt

Pár zachycených rad.

Smysl stáří. Pokud starý člověk neporozumí smyslu stáří, dívá se s hněvem na život mladých. (závidí) viz kniha Jung, Werke str 455-457) Podle Junga smysl spočívá ve smíření s úbytkem tělesných i duševních sil a v obrácení své pozornosti k nitru. V duši je skryto bohatství člověka. Teolog Romano Guardini vidí smysl v pochopení souvislostí, v pochopení života jako celku a to vede k moudrosti. Navíc má senior už blízko k věčnosti. Jedním z úkolů může být ukazovat druhým světlo, jako to udělala Alžběta a Zachariáš.

Sebepřijetí. Žalm 71,5-6. Zvládnout sebepřijetí je snadnější, když stavíme na pevném základě. Vidíme život ve světle Stvořitele. Žalm 71,20 – Stařec ví že slábne, ale má jistotu nového života. Má tedy i nadál před sebou budoucnost. Najít odpověď na nářky typu: Život už není hezký, Už bych raději nežil. není snadné. Smířit se s vlastní minulostí. Nebránit se bolesti. Neživit pocity viny. Přijmout vlastní hranice. Učit se být sami – nezatěžovat děti. Přijmout samotu jako příležitost najit cestu do své duše a k Bohu. Právě stáří rozhoduje o vydařenosti našeho života.

Odevzdání. Petrovi říká Ježíš, že až zestárne nebude už moci to co dřív. Petr začne poukazovat na druhé a Ježíš mu radí ať se s nikým nesrovnává a následuje jeho. Prosme v jednoduchých (střelných) modlitbách Pána o sílu sebe odevzdat. Dokážeme-li to zažijeme lehkost bytí. Odevzdat majetek. Odevzdat zdraví. Odevzdat vztahy. Odevzdat sexualitu. Odevzdat moc. Odevzdat ego. Prostě přestat od těchto skutečností odvozovat svoji hodnotu.

Plodnost . Vnímat své okolí a jeho potřeba a nekroužit jen kolem sebe. Výhodu má ten kdo zakořenil v Bohu. Naše činnost má být osvobozena od okolního tlaku. Chce to také znát svoji míru. Nebýt aktivní jen pro aktivitu – musí mí pro vás smysl.

Stárnout společně. Výzva pro manželské páry, kterým se změnily okolnosti. Naučit se spolu mluvit i o jiných věcech než rodina, děti. Nekroužit jen kolem sebe. Pevné rituály nejsou na škodu. Starost o přestárlé má svoje meze. Rembrantův poslední autoportrét je o ponoření se do sebe. Naslouchat a nemoralizovat.

Cnosti stáří. Vyrovnanost. Trpělivost. Pokora. Svoboda. Vděčnost. Láska.

Strach a deprese. Deprese je tunel, který nám může pomoci ke světlu nové cesty. Staré hodnoty zaniknou a objeví se nové. Něco trochu jiného je deprese jako nemoc – pomoc lékaře a terapie je vhodná. Demence a Alzheimer se dají zmírnit, ale ne vyléčit. nestydět se za nemoc. Na všechny strachy které nás seniory potkávají, je třeba se podívat s modlitbou.

Cesta mlčení . Tiché spočinutí před tajemstvím života a smrti. nahlížení, pozorování, kontemplace. Meditace na lavičce. Kdo ve stáří neumí mlčet z toho nevychází pokoj. V tichu je třeba cítit sjednocení se vším, se všemi prožitky, se všemi lidmi. To neznamená rýpat se v minulosti, ale vzpomínat tak ,aby se rány hojily a pomáhalo nám to přijmout přítomnost. Tváří tvář smrti už není potřeba mnoha slov. Tichost znamená také umění naslouchat. Poslání mlčení je také ve ztišení před Bohem s cílem se sním sjednotit. Mlčení pramení z rozhodnutí člověka, s tichem se však potkává. Ticho je čisté bytí.

Vyjít ze sebe. Transcendence. Nadosobno. nezávislost na egu. Adler: “Když se nadechnu vesmír ve mně vydechuje, když vydechuji, vesmír mě vdechuje.” Důležitou částí transcendence je humor. A také zapomenout v Bohu na sebe samého a otevřít se nekonečnému Stvořiteli, pocítit jeho dlaň. Znamená to znovu přemýšlet o své víře. Skrze pochybnosti se potřebujeme znovu pro víru rozhodnout. Rituály nejsou na škodu, naopak dávají pocit domova. V modlitbě už nepotřebujeme mnoho slov. Formy už nejsou podstatné. Televize může být užitečná, ale ke stáří patří ticho a meditace. Klást si otázky: Z čeho žiji já? Co drží mne? Odkud jdu? A kam jdu? I Boha se musíme kvůli Boha vzdát. (Už ne Bůh pro mne). Blahoslavení chudí v duchu.

Připravit se na smrt . Podle Karla Rahnera znamená v přijetí kříže. Proměnit jí v úkon Kristovi lásky. Odevzdat sebe v lásce. Smrt je cíl , kterým završujeme svůj živit. Genesis 25,8 – jak umíral Abraham. Sjednotit se s ostatními – všichni lidé musí zemřít. Někdo nemůže zemřít protože nedokázal odpustit. Musí dojít ke smíření. Umíráme pro druhé. Jan 17,6 – je dobré pro vás abych odešel. Naše smrt je přínosem pro druhé. A my budeme patřit na Boží krásu. Do Božích rukou odevzdáváme svého ducha. Smrt není krutým koncem, ale novým začátkem.

Rubriky: Formace-terciari | Štítky: , | Napsat komentář

Bonaventura Bouše: Prorok české církve – Jan Rückl

Život plzeňského rodáka a jednoho neosobitějších teologů 20 století františkána 16.5.1918 -16.4.2002. Na kněze vysvěcen v březnu 1942. Do františkánského řádu byl přijat 1946 a v dubnu 1950 složil věčné sliby. Kláštera si užil coby ctihodný člen jen jeden den. Druhý den byl zatčen a se vešmi ostatními byl komunisty deportován do internace  v rámci akce K. V internaci pracoval převážně jako lesní dělník, později jako správce depozitáře sbírek umění a správcem fototéky v ústavu dějin umění. Byl tam přijat protože byl odborníkem na církevní umění. Z přísného a puntičkářského kněze se stal po II. Vatikánském koncilu otevřený a velmi přátelský člověk. Rozhodl se už nezajišťovat svoji osobnost ideologií, ale odpovídat sám za sebe. Po druhém vatikánském koncilu se zapojil do týmu překladatelů z latiny do češtiny – jako neplacený dobrovolník. Zastával spíše volný, interpreativní přístup k překladu modlitebních rituálů. Jeho přáteli byl Ivan Medek,, Stanislav Kolibal, Dana Němcová, Jiří Němec, Tomáš Halík, Martin Jirous, Jan Heller.

Biskup Václav malý : „Byl to prorok. Dokud žil, věděli jsme že proroco v církvi neumírají… Byl to člověk, který si neulehčoval svědomí…“

Benedikt Holotoa OFF: „Svými teologickými úvahami rozčeřil hladinu církevního života v našich zemích tím, že věci důsledně domýšlel….Šel ke kořenům….Byl pravdivý – především k sobě… Dovedl být ostrým kritikem, ale i nesmírně laskavým člověkem…. Dokázal se hluboce a jednobodově usebrat.“

Ivan Medek.: „shodneme se na jednom – naučil nás už nebýt sebevědomými křesťany. Už nikdy si nebud myslet, že se mnou a stejně tak s církví je všechno v pořádku.“

Bonaventura Bouše : „Smýšlení Kristovo je vydanost vůli Otce. Jeho smýšlením je křesťan osvobozen od zákona… Křesťanství může být pojato jen jako plnění (byť upřímné) souboru příkazů a zákazů, čímž si myslíme že dosahujeme vlastní spásy. Pro ty lidi je typické pojetí právnický přístup. Tuhle pozici jsem opustil“

Bonaventura Bouše : „Trididentská mše akceptovala charakter oběti a potlačila charakter společného stolování a slavení. Vzdálila se tak svým židovským kořenům. Koncil chtěl znovu zapojit laiky k zodpovědnosti… Základním kritériem má být živá pravdivost ne bezmyšlenkovitost, ne jako posvátné divadlo….“

Bonaventura Bouše – Paradox křesťanství:“ Věřím, že budoucnost se neotevírá tam, kde je zajištěnost bohatstvím, mocí nebo moudrostí. Budoucnost se otevírá v riziku, v ztroskotáních, a dokonce v selháních, jsou-li vyznána ve světle pravdy. Neboť podle Ježíše budoucnost nemají bohatí ale chudí…budoucnost nemají spravedliví poslouchajíce zákon, ale ti kdo jsou hříšní, protože nestačí výzvě, kterou slyšeli…Bůh se nemůže jinak prosadit…než v bláznovství a bezmoci: právě tyto vlastnosti jsou v křesťanství Božími atributy, zjevenými na Ježíši ukřižovaném, „člověku, který vydal sebe sama“

Bonaventura Bouše – Naděje katolictví v českých zemích: „ Neboť církev není ve světě pro sebe, ale pro svět, tak jako Kristus. Vzdaluje-li se církev Duchu Kristovu, ztrácí pro svět smysl…Je tedy lépe když odumře a zanikne.“

(Výpisky z článku, který byl sepsán na základě přednášky Mgr. Jana Rückla v Plzni 6 2017)

Rubriky: dějiny Františkánů | Štítky: , | Napsat komentář

Franz Kafka – Autobiografická skica

Jedinečnost člověka bývá často v dětství potlačena. Franz to vyjádřil geniálně.

Rubriky: Formace-terciari, odjinud | Štítky: , , | Napsat komentář

Stoletý Benedikt Holota OFM – 70 let jeho kněžství

8.12.2022 v kostele Panny marie Sněžné v Praze

Závěrečná řeč Benedikta k Adventnímu času

Benedikt vyzval k tomu, abychom každý z nás prožili svůj osobní advent s nejbližším člověkem a děkovali za všechna dobra která s ním zažíváme.

Rubriky: formace národní | Štítky: | Napsat komentář

Duch člověka a Duch Boží

Pár obecných myšlenek človíčka, jenž nalezl františkánství

O Duchu Božím, který si vane, kam chce, ve svobodě Boha samého, nemohu nic psát, protože to co Duch učí mne samotného, a projevuje to myšlenkami ve mně, může učit jiného jinými slovy a zprostředkovat mu jiné myšlenky. Jen si však myslím, že podstata všech těch slov a myšlenek, pro mne i pro druhého člověka kdekoliv na světě a pro člověka jakékoliv víry, je uvnitř obalu jednostejná.

O Duchu člověka budu psát dále na příkladu člověka – Františka z Assisi. Jeho spiritualita se vyvíjela spolu s jeho duchovním růstem a byla postupem času ostřena a cizelována společenství s jeho bratry a konzultací s církví, k níž se hlásil a kterou se snažil opravit.

A nyní něco o sekulárním františkánství podle Ducha Božího a podle Ducha člověka

Podle způsobu života sv. Františka může žít jakýkoliv člověk na zemi.

Duch Boží jej jistě z lásky podpoří podle toho, co je pro něj potřebné. Takový jedinec se, de facto, stane sekulárním františkánem, ale bez konfese.

Duch člověka skrze projevené bratrství

Chce-li však jedinec svůj františkánský způsob života dovést k dokonalosti, neobejde se bez bratrství, stejně jako se bez něj neobešel sv. František. Jednodušeji řečeno: chceme-li se učit, jak s lidmi kolem sebe zacházet, potřebujeme se učit Lásce Boží. A právě proto daroval Pán Františkovi bratry a sestry. A proto dodnes existují různé řády, jež takové lidi sdružují.

Žádný člověk není stejný, každý je originál a Bohu vzácný. Každý člověk je obdařen ve svém srdci univerzální láskou a může se naučit jí v sobě probudit. Každý má právo naslouchat vesmírnému Duchu Božímu a s jeho pomocí najít sebe sama. Najít svoji skutečnou podstatu, najít svoje obdarování od Pána, objevit svoji originalitu.

Jestliže se podobně smýšlející lidé sdruží do nějakého spolku, pak vždy nakonec vyvstane potřeba pravidel, regulí, aby mohl spolek žít alespoň v relativním souladu a bezpečí.

 Jaký je skutečný význam regule, řehole, řádu?

Pán obdaroval sv. Františka lidmi, ale ne proto, aby mu pomohl vytvořit dokonalou, profesní organizaci. Skoro se mi chce říci, že právě naopak. Nedokonalost a chybovost měla vždy být nedílnou součástí františkánské rodiny. Cílem bylo, učit se lásce na základě chyb (chcete-li hříchu).

Duch Boží nás učí všemu, co potřebujeme a často nás učí právě skrze druhé lidi.

O Duchu člověka Františka z Assisi .

Ze všech Františkových dochovaných psaných slov vybírám jen některé a to například ty o hříchu (chybovosti, či minutí se cílem), abych skrze ně pro sebe hledal a snad i našel charakter člověka, kterého se zdá Bůh miloval.

„Ať se všichni bratři, jak ministři a služebníci, tak i ostatní, chrání rozčilovat se nebo hněvat pro hřích nebo špatný příklad druhého.“ (Nepotvrzená řehole)

„A ať se ministr nehněvá ani nerozčiluje pro něčí hřích, protože hněv a rozčilování jsou překážkou lásky v nich i v druhých.“ (Potvrzená řehole)

„A podle toho chci poznat, že miluješ Pána a mne, jeho služebníka i tvého, když budeš takhle jednat: totiž aby nebyl ani jeden bratr na světě, i kdyby třeba nejtěžšího hříchu se dopustil, který by ti přišel na oči a musel pak odejít bez tvého slitování, pokud slitování hledá; a kdyby milosrdenství nehledal, zeptej se ho sám, zda nechce milosrdenství. A i kdyby ti pak ještě tisíckrát přišel na oči, měj ho rád víc než mne, abys ho přivedl k Pánu. A s takovými měj vždy slitování“ (List generálnímu ministrovi)

„A jestliže potom třeba tisíckrát zhřeší a objeví se tisíckrát před tebou, miluj ho více nežli mne a neustaň ho vybízet k dobru. Oznam to kvardiánovi, aby i on nad ním bděl.  Všichni bratří, kteří vědí, že zhřešil, ať se ho nestraní, nýbrž ať s ním mají trpělivost a neroznášejí jeho hříchu. Nepotřebuje zdravý lékaře, ale nemocný. (Mat. 9, 12.)“ (List generálnímu ministrovi)

„Ministři pak, jsou-li kněžími, milosrdné ať jim uloží pokání; nejsou-li však kněžími, ať je dají uložit od jiných kněží řádu, jak před Bohem za nejlepší uznají. Mají se však varovat, aby se nehněvali a nermoutili pro něčí hřích, poněvadž hněv a zármutek v nich a též v ostatních překážejí lásce.“ (Potvrzená řehole))

A ještě na závěr něco z pokání sv. Františka, toho k němuž už za živa mnoho lidí vzhlíželo jako k blahoslavenému:

Mimo to vyznávám se Bohu Otci. Synu a Duchu svatému, blahoslavené Panně Marii, všem svatým na nebi i na zemi, generálnímu ministr našeho řádu, ctihodnému to pánu svému a všem Požehnaným kněžím i bratřím ze všech svých hříchů. V mnohém jsem zhřešil svou těžkou vinou, zvláště Že jsem nezachovával řehole, kterou jsem Bohu slíbil, Že jsem se nemodlil hodinek, tak jak řehole káže, buď z nedbalosti, buď pro svou nemoc, buď že jsem neznalým a neučeným. (List generální kapitule)

Ve výše uvedených větách nalézám jedno společné: Člověk se má celý život učit Lásce Boží. Ačkoliv všechny řády usilují o nějaký řád a pořádek, na vrcholu jejich snah a jejich cílem je a měla by být Láska Boží nikoliv farizejské lpění na zákonnosti.

Mohu-li si vůbec dovolit psát o řeholi, pak jen na příkladu řehole pro sekulární řád a jen z hlediska perspektivy pouhých dvanácti let mého profesního členství. Moje pochopení řehole a konstitucí se časem měnilo a doufám, že se bude i nadále měnit. Jinak by se moje víra a přístup k lidem a k současnosti stal zatuchlým. Víra a život ve víře musí být neustálý pohyb a víra musí být plná pochybností. Jinak se stane mrtvou.

A protože jsem v řádu pozoroval dobré i zlé, otevřenou lásku i skrývanou neústupnost zaviněnou strachem ze změn či ze sebe samotného, protože jsem viděl zájem o druhé ale také i lhostejnost, chci i nadále chci doufat v Boží milost a vedení Duchem svatým. K tomu nám pomáhej Duch svatý, řehole a také živí a chybující bratři a sestry.

Luboš Kolafa OFS na konci roku 2022

Rubriky: Formace-terciari | Štítky: , , , | Napsat komentář

“OPRAVA MÉHO DOMU”:

“Cesta sekulárních františkánů v synodální církvi”

KONFERENCE GENERÁLNÍCH DUCHOVNÍCH ASISTENTŮ OFS – YOUFRA (CAS)

P. Pedro Zitha, OFM

Úvod

Hrob sv. Františka

V souladu se synodálním procesem 2021-2023 jsme považovali za důležité upozornit sekulární františkány na důležitost prožívání jejich víry v duchu společenství, účasti, poslání a opravdového svědectví o životě podle evangelia v církvi, ve světě práce a v rodině. Nejlepším způsobem, jak se zapojit do synodální cesty, je především uvědomit si, že každý člen je součástí církve jako jednotlivec i jako společenství. Každý pokřtěný má v církvi svou roli a jeho úlohou v poslání církve je budovat celou církev. Svatý František z Assisi, když uslyšel výzvu, aby šel a obnovil církev, myslel na jeden kostel z cihel, a teprve později byl schopen pochopit, že nejde jen o tento konkrétní kostel z cihel nebo o tohoto jednoho malomocného, ale o duchovní, univerzální a katolickou církev, která potřebuje znovu objevit a dosvědčit svou pravou identitu tím, že bude věrně následovat Krista, svého zakladatele a učitele.

Poslání sekulárních františkánů v církvi je třeba vnímat jako osobní povolání, ale zároveň jako komunitní poslání, v němž je každý zodpovědný a zapojený do úspěchu svého konkrétního poslání, s osobním vědomím potřeby neustálé obnovy, obrácení a otevřenosti novým myšlenkám a přístupům, aniž by byly ohroženy evangelijní hodnoty, ty hodnoty, které udržují důstojnost každého křesťana navzdory rozdílům v poslání, které mu bylo svěřeno.

1.        OFS a misie svěřené

Milostí křtu je všem křesťanům svěřeno poslání hlásat evangelium: “Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo neuvěří, bude odsouzen” (Mk 16,15). Je zřejmé, že účast na poslání je úkolem svěřeným každému a ne izolované elitě, jak si někdy někteří myslí, přičemž zapomínají, že všichni jsou od křtu a ve křtu “začleněni do církve a stávají se účastníky jejího poslání… a stali jsme se živými kameny pro stavbu duchovní budovy1 , kde každý z věřících musí vykonávat své křestní poslání ve společenství s církví a v církvi, přičemž už nepatří sám sobě, ale Kristu”.

V naší společnosti, kde je stále rozšířenější sekularismus, musí křesťané hledat způsoby, jak žít své křestní sliby, nejlepší způsoby, jak interpretovat Františkovu výzvu “jděte a opravte můj dům” tak, aby evangelium bylo smysluplné, přitažlivé a podnětné pro všechny kategorie lidí, od mladých po starší, od věřících po nevěřící, a budovat církev jednoduchým způsobem a svědectvím, které umí přitáhnout lidi k hlubokému nasazení a obnově víry v Krista a v církev. Není třeba vymýšlet další způsoby, stačí převzít to, co nám bylo svěřeno ve křtu, tj. nechat se “zabydlet křestní pečetí tak, abychom se zavázali ke službě Bohu živou účastí na svaté liturgii církve, vykonávali své křestní kněžství svědectvím svatého života a s pracovitou láskou. “2 V případě členů OFS se tato výzva nachází také v řeholi, která je udělena v okamžiku profese a která zdůrazňuje potřebu nechat se vést Duchem svatým, aby člověk žil podle svatého evangelia v souladu se svým vlastním posláním následováním Krista, Cesty, Pravdy a Života.

Je zásadně důležité, aby si každý člen OFS uvědomoval, že jeho posláním je právě poslání církve, tedy evangelizovat, to znamená přinášet Krista světu, který ho již nezná, a zároveň pomáhat těm, kteří již uvěřili, aby Krista postavili do středu svého života a snažili se o něm svědčit svým vlastním životním stylem.

Křesťanský život musí být živen slovem a svátostmi, abychom žili v lásce a společenství s Bohem a zároveň byli schopni vykonávat svěřené poslání a žít ho s horlivostí, věrností a láskou. Je to poslání, které neustále vyžaduje “lepší formaci, prohloubení naší lásky a jasnější svědectví o evangeliu “3 .

2.        Pokračující obnova církve

Je nepochybné, že struktura, jako je “církev” – Kristovo tělo -, potřebuje jak duchovní obnovu či údržbu, tak materiální pomoc. Proto je misijní činnost církve naléhavá, nutná a nezbytná, aby poslání bylo vždy nepřetržité a stálé, evangelizační poslání, které se týká všech věřících a které, je-li vykonáváno generaci za generací pod vedením Ducha svatého, pevně zvěčňuje evangelizační poslání svěřené samotným Kristem všem pokřtěným. Kontinuita vyžaduje spolupráci i ochotu každého křesťana vydávat živé svědectví o moci Ducha svatého v církvi a ve světě. Tato spolupráce musí vždy vycházet ze skutečnosti, že evangelizační poslání “není nikdy pro nikoho individuálním a izolovaným činem, nýbrž hluboce církevním činem, a jestliže každý evangelizuje ve jménu církve, která tak zase činí na základě pověření od Pána, neměl by být žádný evangelizátor absolutním pánem svého vlastního evangelizačního působení, který by měl volnost v jeho uskutečňování podle individualistických kritérií a hledisek, nýbrž musí tak činit ve společenství s církví a jejími pastýři. “4 .

Synoda nás vyzývá, abychom se znovu vydali komunitní cestou, abychom mohli lépe uskutečňovat a konkretizovat svěřené poslání. Evangelizační poslání je neustále aktualizováno, přizpůsobováno a nikdy se nevzdaluje od konkrétních situací lidského života. Evangelium je vždy konkrétní a nadčasové. Stejně jako Kristus, který vychází vstříc svému lidu a kráčí spolu s ním, totéž se vyžaduje a očekává od všech pokřtěných. Společná cesta vyžaduje nejen doprovázení, ale také naslouchající srdce, ochotu vstoupit do ducha dialogu, cesta, která může vést i k tomu, že se člověk bude cítit zranitelný vůči názorům druhých, vůči hrozbám, vůči pronásledování, jak se to stalo prvním učedníkům.

Církev však musí být k dispozici k neustálému předávání evangelia a vždy se snažit zjevovat Ježíše a jeho evangelium za všech okolností. Církev totiž “není zbavena stejně neúnavné pozornosti vůči těm, kteří přijali víru a kteří se často po celé generace setkávají s evangeliem. Tímto způsobem se snaží prohlubovat, upevňovat, živit a činit stále zralejší víru těch, kteří se již nazývají věřícími a věřícími, aby se jimi stali ještě více. “5

3.        Dynamická a soudržná přítomnost OFS v církvi

Jak definovat dynamickou a koherentní přítomnost křesťana v církvi nebo ve františkánském řádu? Papež František ve své apoštolské exhortaci Evangelii gaudium č. 24 hovoří o církvi, která jde vpřed, o církvi, která se beze strachu ujímá iniciativy a je připravena jít daleko, vstříc těm nejmenším. Svatý otec nemluví o ničem jiném než o tom, že nám připomíná nebo nás vybízí, abychom vstoupili do dynamiky našeho učednictví, do učednictví, které je posláno s univerzálním a dynamickým rozměrem. Pro laiky toto učednictví působí v realitě rozlehlého světa a v realitě zvláště otevřené evangelizaci rodiny, kde jsou hluboce oddáni službě budování Božího království se skrytým a důsledným svědectvím evangelia.6

Naše křesťanská víra nás učí hodnotě a důležitosti jejích členů, a to od početí až po smrt. S vědomím této hodnoty se každý člověk snaží žít svou víru v dynamice, v níž je práce v souladu s křesťanskými, sociálními, kulturními a lidskými hodnotami. Právě tyto hodnoty vyvolávají touhu dělat něco pro dobro druhých. A Svatý otec papež František se ve své druhé katechezi věnované starším lidem snažil vzbudit pozornost k tomu, že je důležité být člověkem v jakékoli fázi života, aniž by člověk hodnotil svůj život z hlediska produktivity. Hodnoty života se nekvalifikují nebo nekvantifikují pouze z hlediska přínosu, ale nabývají hodnoty v závislosti na významu lidské bytosti ustavené jako Boží dítě. Když tedy hovoříme o dynamické a koherentní přítomnosti OFS v církvi, musíme vždy brát v úvahu a mít na paměti hodnotu členů nezávisle na jejich dynamice či přítomnosti v bratrstvu, ale s vědomým úkolem poslání, které jim bylo svěřeno, a odlišným způsobem účasti na životě celého bratrstva.

Pokud člověk skutečně chápe, co má papež František na mysli, když mluví o tom, že je třeba jít daleko, aby se našel druhý, pak už žádný bratr není izolovaný ani by neměl být považován za marginalizovaného. Co udělá dobrý pastýř, když zjistí, že mu chybí jedna ovce? Vydá se hledat tu ztracenou a devadesát devět jich nechá za sebou. Tomu se říká dynamická a důsledná přítomnost. Pastor by si nikdy neměl stěžovat na úbytek svých věřících, ale s důvěrou jít za všemi, kteří nemohou nebo nechtějí přijít do kostela. Totéž by mělo platit i pro sekulární františkány, místo aby ostatní bratry nazývali “izolovanými nebo neaktivními”, měli by následovat příkladu dobrého pastýře, tedy vydat se je hledat, navštívit je, uspořádat bratrské setkání v jejich domovech nebo se s nimi prostě setkat a pozvat je na bratrská setkání.

Být členem církve a řádu vyžaduje velkou dynamiku, aby člověk myslel a dělal věci jako přátelé ochrnutého (Mk 2,1-12). Tito přátelé se k Ježíši nemohli dostat hlavními dveřmi kvůli zástupu lidí uvnitř i venku před domem. Proto byli vynalézaví a vytrvalí, odkryli střechu domu, spustili svého přítele na lůžko a ochrnutý byl uzdraven (Mk 2,1-12; Lk 5,17-26; Mt 9,1-8). Sám Ježíš se stává obdivovatelem a svědkem dynamiky jejich víry, její důslednosti. Ve spontánním činu ochrnutého přátel se projevuje charakteristický duch společenství, který je podněcoval k tomu, aby našli způsob, jak zachránit nemocného přítele. Jejich gesta vyjadřovala, projevovala a konkrétně uskutečňovala společenství ve společném kráčení, a to je to, k čemu “koncept synodality vyzývá k zapojení a účasti celého Božího lidu na životě a poslání církve… “7.

Každá generace má své vlastní výzvy, jak opravit církev, a každé společenství musí stále živě cítit ono volání “jít a opravit mou církev, která je v troskách” jako společný úkol, který všichni cítí a vnímají, aby církev udrželi a zároveň jí vdechli nový život.

Závěr

OFS, stejně jako církev obecně, neustále čelí obrovské výzvě, kterou je náprava církve podle její kultury a tradice v nezaujatém a trpícím světě, ve světě, který například manželství a plození dětí nepřikládá velkou hodnotu (zcela je považuje za přítěž a obtíž). I v těchto situacích existuje velká možnost a příležitost nabídnout světu životní styl, který je dynamický a koherentní s evangeliem, dynamiku a koherenci, které jsou možné, když si člověk uvědomuje odpovědnost za to, že je křesťanem, nebojí se vydávat svědectví o Kristu za jakýchkoli životních okolností, žije františkánské charisma v synodálním dynamismu, kde všichni členové jsou a cítí se spoluodpovědní za duchovní a bratrský růst a kde je vždy prioritou vydávat svědectví o Kristu vlastním životem.

Proto nelze mluvit o “opravě církve” nebo o synodalitě, aniž bychom vzali v úvahu, že jen společně lze církev lépe budovat a růst společenství mezi všemi jejími členy ve službě církvi a s církví pro svět, v němž se všichni cítí odpovědní za původní obnovu lidské důstojnosti.

Rubriky: formace mezinárodní | Štítky: , | Napsat komentář

Trocha zvukového potěšení – Píseň bratra slunce

Andrea Bocelli ‘Fratello Sole Sorella Luna (Dolce è Sentire)’ (Visualizer) We are proud to present the music running through the core of Andrea Bocelli’s “Believe” album, and available to order here https://AndreaBocelli.lnk.to/BelieveID. #Believe is a collection of uplifting songs that have inspired and sustained Andrea over the years.
Rubriky: formace mezinárodní | Napsat komentář

Encyklopedie českých klášterů – p. Vlček, P. Sommer, D.Foltýn

Nakladatelství Libri Praha 1997

Ve výpiscích se věnuji mendikantům – žebravým řádům. Ostatní jen nadpisy pro přehled rozahu knihy která má skoro 800 stran

V labyrintu zasvěceného života

  • Řády mnišské
  • Řády řeholních kanovníků
  • Řády rytířské
  • Řády mendikantů  (žebravé řády)
  • Řády řeholních kleriků
  • Kongregace řeholních kleriků
  • Kongregace řeholních laiků
  • Řády ženské
  • Ženské kongregace
  • Sekulární společnosti
  • Společnosti apoštolského života
  • Zasvěcený život mimo instituty

Tisíce let vzestupů a pádů řeholního života v čechách

  • 9.stol -Jednotliví mniši
  • 10.stol – klášter benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě –Přemyslovna Mlada- Marie
  • 11.stol –slovanský klášter na Sázavě
  • 12.stol Premonstráti na Strahově
  • 1169 Johanité – rytířský řád
  • 1188 strážci Božího hrobu
  • 1204 němečtí rytíři
  • 1237 čeští Křížovníci s červenou hvězdou (Anežka česká)
  • 13.století menších bratří a dominikánů (spory farářů s mendikanty)
  • 14. Století kanovníci sv, Augustýna, a dále kartuziáni
  • V čase smrti Karla IV v Čechcáh 16 mužských řádů se 100 domy a 40 proboštvími. Žebnskýchh řádů 8 s 21 domy. (V Pluzni např. zároveň menší bratři i dominikáni)
  • V časech Husa – vyhánění řeholních kněží, likvidace klášterů. Církevní instituce ztratily v dobách husitské revoluce 90% svých statků
  • V čase M. Luthera řada řeholníků konvertovala k luterství nebo k novokřenců. V mnoha řeholních domech i po bitvě u Lipan bylo málo řeholníků.
  • Byli pozváni jezuité a kapucíni. Společnost i nadále nábožensky rozdělená
  • 1611 vtrhli do Prahy Pasovští- neumělý pokus o převrat – obětí se staly řeholníci
  • 1618 vypovězení jezuitů
  • Po Bílé hoře návrat řeholních řádů, Jezuité soutěží ve školství s Piaristy. Kapucíni staví nové kláštery. (16 nových konventů a hospiců)
  • 17. Století karmelitky a Voršilky
  • 18. Století Alžbětinky, celestinky, anglické panny
  • Marie Terezie se níží zefektivnit stát. Zvyšuje dohled nad řády. Zrušení jetuitů – protivníci osvícenectví. Jezuité nemají řád a jdou učit do škol.
  • 1782 Josef II ruši ženské kláštery , Ivanity (sdružení poustevníků) Zaniklo 65 řeholních domů s 1000 řeholníků, 12 ženských klášterů (zůstalo 6) s 300 řeholnicemi. Zrušen i nejstarší klášter u sv. Jiří na Pražském hradě. Zřízen náboženský peněžní fond. Rušení klášterů se nedotklo klášterů užitečných pro chod státu (např. školství)
  • Leopold II – povoluje karmelitky
  • Papež jmenuje vizitátora řeholního života – kardinál Schwancerberk. Váhy převažují ke vzniku nových společenství – charitativní řády (Boromejky, Školské sestry, sestry sv. kříže, sestry nejsvětější svátosti
  • 1918 – odchod německých řeholníků z ČR, zábor církevních statků, smlouva mezi Vatikánem a ČR
  • 1945 nové vysídlení německých řeholníků. V ČR 25 mužských řádů (3000 členů) a 36 ženských řádů (12 000 sester)
  • 1994 15 mužských řádů a 7 kongregací, 6 sekulárních institutů. Mniši se vrací divého majetku.

Vývoj Benediktinského kláštera

Stavební schéma benediktinského kláštera

Architektura středověkých konventů (Cisterciáci, rytířské řády a křížovníci)

  • Mendikanti – Dominikánský chrám u sv. Klimenta – spory ohledně chudoby…
  • Anežský klášter

Architektonický vývoj novověkých konventů

  • Kapucíni – stavebně se přidržují italského vzoru (velký pro 64 řeholníků a menší pro 14). Zpočátku po vzoru sv. Františka si stavěli sami a nepoužívali zedníčky. Projekty pouze řádoví architekti. Stavěli na zelené louce, odmítali přestavovat  starší kostel. Stavěli vždy na předměstí. Klausura vždy oddělšna od laiků. Základem areálu byl vždy kostel. Ambit k odpočinku a k zahradě.
  • Františkáni – prostá architektura, ale ne přísně podřízená rigorosním řádovým předpisům. Ve středověku skromné rozměry. Postavení kostela a klausury není tak přísné jako u kapucínů. Vnitřní dispozice je také proměnlivá. Přizpůsobuje se místu.
  • Minoriti. Všechny minoritské konventy mají středověký základ který určil i pozdější dispozici. Používají i civilní stavitele. Pozice kostela a konventu je tradiční středověká. Vychází také z italské předlohy. Konvent je čtvercový s rajskou zahradou. U sv. jakuba v Praze abnormálně velký refektář. (7×18 metrů), kuchyně s podávacím okénkem.
  • Karmelitáni
  • Pavláni
  • Pavlíni
  • Augustiáni poustevníci
  • Milosrdní bratři
  • Jesuité
  • Piaristé
  • Maltézští rytíři
  • Křížovníci
  • Augustiáni kanovníci
  • Premonstráti
  • Kartuziáni
  • Bendiktini
  • Cisterciáci

Slovník řádů a kongregací

Řazeny jsou podle abecedy vybírám jen Františkány, Kapucíny a Minority

  • Františkáni Řád vznikl postupným osamocením a sjednocením pozdějších denominací z minoritů. První snahy již ve 14. Stol v Itálii. Reformátoři : např. sv. bernardin ze Sieny1380- 1444, Jan Kapistrán (186-1456), Giacomo della Marca (+1476), Tomáš de la Cour ve Španělsku (+1456). V Ćechách postupně získávali převahu nad Konventuály. Sv. petr z Alcanáry (1499-1562) –Alkantariáni. Zvláštní skupinou byly  hybernové (ze zaniklé irské větve) v Novém městě pražském 1629 (U Hybernů). Nakonec  bula Felicitat madam – papež Lev XIII – sjednocení všech skupi  observantů. Česko moravskíá provincie založena 1469 Janem kapistárnem. Byli nazýváni Bosáci. Nejstarší dům u PMS.
  • Kapucíni Kapucíni se vyčlenili z františkánského řádu po papežské bule z roko1517, která uznala samostatnost observantů Zásluhou Mattea z Basro (1525) Vytvořil nejpřísnější zásady sv. Františka a Lodovica z Fossmbrone. 1529 uznán řád papežem Klementem VII jako samostatný.1536 schválena Konstituce. Posláním bylo chudoboua prostotou se přiblížit nejchudším vrstvám., nemocnice. První kapucínský dům založen na Hradčanech roku 1600. Samostatná proviceie sv. Vavřincem z Brindisi 1673.

 Řád menších konventuálů.

  • Minoroti – Řád menších bratří konventuálů. Založen sv. Františkem. Řehole 1221. Postupně se štěpil Joachim z Fioer (+1202 – hlásal éru Ducha svatého) 1350 hnutí observantů, kterým Kostnický koncil povolil vlastního vikáře.. Úplné rozdělení na dva řády 1517 papež Lev X.

konventy kapucínů.JPG

Sesterské řády

Rubriky: formace- historická, Františkánské kláštery v ČR | Štítky: | Napsat komentář