ROZHOVORY S C.G.JUNGEM

Nakladatelství Portál 2015

Rozhovor z roku 1934:

str.34

Srovnání středověku s námi

Podívejte se na svět kolem nás- co uvidíte? Rozpad mnoha náboženství. Církve si nedokážou udržet lidi…

Porovnejte s tím co se odehrávalo ve středověku… Tehdy chodil na ranní mši téměř každý. Uvnitř církve byl žit celý život – což představovalo obrovskou možnost vybití duševní energie. Místo toho máme dnes spletitý a složitý život plný mechanických (já: a elektronických) zařízení… Nic t z toho však nenahrazuje to co jsme ztratili. Náboženství poskytuje bohaté uplatnění našim pocitům. Dává životu smysl.

Člověk ve středověku žil ve smyslu plném světě. věděl, že svět i jeho samotného stvořil Bůh s konkrétního důvodu….

Moderní doba potřebuje Boha

Když moderní doba dezinfikovala nebe, žádného Boha nenalezla…. Já však říkám, abychom nepřehlíželi fakt, že tyto ideje, které sebou nesly řadu generací milióny lidí, jsou velké a věčné psychologické pravdy.

Křesťanství je nádherný systém psychoterapie. Léčí utrpení duše.

Onen středověký člověk, měl krásný vztah s Bohem. Žil ve svězě o němž věřil, že je bezpečný….Existoval kostel, kde mohl člověk dostat odpuštění a milost. Stačilo tam jenom zajít. jeho modlitby byly vyslyšena. Duchovně o něj bylo postaráno.

Nejhorší nebezpečí je naše mysl

Nejstrašnější nebezpečí, jemuž člověk musí čelit, spočívá v moci jeho myšlenek… (příčina 1. světové války)…masové infekce jsou větší jak člověk. ten je jejich obětí.

…Obraťe oko vědomí dovnitř sebe a podívejte co se tam nachází. AŤ vidíme co malého můžeme udělat. POkud jsem správně zasadil zelí, posloužil jsem světu. nevím co víc mohu udělat…

Poslouchejte co říká vaše nevědomí. Snažte s porozumět Boží vůli. Všechno je tam. Království nebeské je ve vás. Bůh v člověku hledá vědomí.

nestarám se o svět. Starám se o lidi s nimiž žiji.

Rubriky: Pro dnešní den | Štítky: | Napsat komentář

Richard Rohr OFM – centrum pro život a rozjímání

Na stránkách www.frantiskani.cz se rozvíjí projekt překladů denního rozjímání františkánského kněze Richarda Rohra OFM z centra pro život a rozjímání v USA

https://www.frantiskani.cz/index.php/category/richard-rohr-ofm-centrum-pro-zivot-a-rozjimani/

p.s. Nejsou přeloženy všechny denní meditace (jen ty co mi přicházejí na můj mail a které mne oslovují) . Mé soukromé překlady slouží jen pro mé osobní účely k rozjímání je dávám k dispozici i vám. Překlady jsou samozřejmě ovlivněny mým chápáním té či oné látky a překlady si nedělají nárok na přesnost. Jako sekulární františkán však mám jistě pro františkánskou spiritualitu mnoho let pochopení.

Rubriky: formace mezinárodní | Štítky: | Napsat komentář

Knihkupectví františkánské rodiny www.frantiskani.cz

Františkánské e- knihkupectví

Formace Richarda Rohra OFM

Pozvánka na formační seminář 20.3.2021

Rubriky: Formace-terciari | Napsat komentář

Přímluvná modlitba – Kateřina Lachmanová

karmelitánské nakladatelství

V první řadě jde o tajemství Kristova těla.

Křesťanství není a nemůže být náboženstvím individualistů. Skrze přímluvnou modlitbu vyznáváme, že tak jako patříme neoddělitelně k Pánu, tak patříme k sobě navzájem. Modlíme-li se za sebe navzájem jsme všichni tajemným způsobem napojeni na Krista a tím jsme spojeni i mezi sebou. (Řím 6,5 jsme naroubování – jsme s ním srostlí)

Vědomí sounáležitosti se probouzí všude tam, kde vyroste živá víra.

Jde také o poslušnost – Gal 6,2 Berte na sebe břemena jedni druhých. … Pokud to tak není jde o pseudospiritualitu.

Každá mše svatá není jen díkůvzdáním, ale i velkou přímluvou za církev po celém světě.

Modlitba Otčenáš je převážně modlitbou přímluvnou.

V přímluvné modlitbě vždy vstupujeme do zápasu s královstvím tmy…(1 kor 1,13)

V přímluvné modlitbě se dotýkáme naší spoluúčasti na spáse světa.

Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví co dělá jeho Pán. Nazval jsem vás přáteli (Jan 15,15)

Stát se plně člověkem (Ef 4,13) znamená žít jak Kristus pro druhé, pro svět, pro stát. Jak ? Jen skrze něho, s ním a v něm.

Nejhlubší podstata přímluvné modlitby je tajemství Krista – prostředníka mezi Bohem a člověkem.

Šimone, Já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom až se obrátíš, posiluj své bratry. (Lk 22,31-32) Za ně prosím . za ty co mi dal (Jan 17,20)

kardinál Martini: přímluvce je ten, kdo objímá s láskou bez postranních úmyslů obě strany mezi nimiž je konflikt. Je zapotřebí dvojí lásky – k Buhu a k bližnímu.

V církvi existuje tradice : všechno co žijeme s Kristem má nesmírnou výkupnou hodnotu… proto mohla Bohu nabízet i těžké stavy….Každému takovému vydanému bytí pro druhé je přímluvná modlitba… přinášet sebe jako oběť bohu živou, svatou a Bohu milou.

V přímluvné modlitbě přinášíme potřebného člověka před Ježíše (Mar2,3), který je spása a Život sám. Stačí přinést a nic víc už říkat nemusíme. Síla přímluvné modlitby není ve formulkách, ale v modlitbě tak jak ji umíme. Důležitý je postoj dětské důvěry a láska se kterou se modlíme.

(Řím 8: 31-39) Za oponou je jich s námi při modlitbě než s nepřáteli….

Některé nedostatky přímluvců

Někdy právě proto, že máme příliš konkrétní představu o tom, jak má vypadat vyslyšení našich modliteb, velmi těžko si dokážeme představit, ře dobro by se mohlo skrývat i v jiné variantě.

Někdy degradujeme Boha jen na pohanskou modlu s pokusem jím manipulovat.

Někdy se díky intenzivnosti můžeme dostat do postoje vnitřní nadřazenosti nad těmi za něž se modlíme. Nebo naše srdce je zatížené neodpuštěním nebo nenávistí, nebo si myslíme, že jsme to my kdo nese všechna břemena světa nebo se chlubíme tím, co učinil Bůh skrze nás. Je důležité neztratit nikdy tajemství Kristova kříže, abychom si nemysleli že přímluvná modlitba může vytvářet na Boha nátlak. Pohanský přístup je také získat si Boha množstvím modliteb (mat 6.7-8), či výřečností, či sliby co všechno uděláme, když… nebo řetězové modlitby, nebo když rozlišujeme, která modlitba by mohla více zapůsobit, která je účinnější, nebo když si myslíme, že si ze svatých uděláme panteon bohů, každého budeme mít na něco nebo modlitby při nichž se křičí.

Zákonictví v modlitbě -důležitý je vnitřní postoj – důležité je na co se přímluvce opravdu spoléhá

Zákonický postoj je, že se musím pomodlit za každého, že si vytvářím vlastní normy modliteb, když se bojím, že jsem nedokončil modlitbu a tudíž je neúčinná, když se kvůli dokončení nějaké modlitby nevěnuji potřebnému člověku který mne přerušil, když si přímluvce myslí, že kvůli jeho píli musí Bůh jistě pomoci,. Nebo když se modlíme něco schválně , aby to někdo slyšel, nebo abychom mu pomohli „na dálku“, když si myslím, že mám Boží vnuknutí co mám udělat (Bůh nezasahuje často do lidských životů),

Otčenáš odpusť nám naše viny a nemodleme se odpusť jim jejich viny = modlit se z pozice, že já jsem vina a tma a ne že já jsem už dobrý a ti druzí mají co dohánět.

Kdo nenávidí (neodpustil) svému bratru je vrah (1.Jan 3,15)

Postoj trpitelský :ne všichni jsou tak hloubavý jako já . Ostatní nemají tak vysoké ideály. Navzdory hlubokému soucítění, je potřeba i nadále mít Kristův pokoj, nenechat se deprimovat. Je třeba si opakovat: Já nejsem Mesiáš.

Pravdivost Modlitby. Neodkládej při modlitbě za druhé své starosti a trápení. Buď autentický. Říkej Bohu pravdu. Není nutné chválit za každou cenu – Bůh není narcis, který by potřeboval potlesk. Máme-li děkovat Bohu za vše, tím se nemyslí za každou formu zla. (Ježíš v Getsemanech nechválil Boha) Job se prožitým utrpením dostal do jiné dimenze vztahu k Bohu. Po dlouhých výčitkách mu nakonec říká : jen jsem o tobě slýchal a nyní tě znám.(job 42,3-6)

Před Bohem máme vylévat svá srdce, ale také mu naslouchat Modlitba se musí dít ve vztahu. Je potřeba vyjít ze sebe, opustit super duchovní postoje, které neodpovídají realitě. Stejně jako Petr musíme dospět od lásky filia (přátelská, lidská), ale po třetí řekne mám tě rád a myslí to už jako lásku která odpovídá jeho reálnému stavu a po té dostane klíče. Můžeme být autentičtí a bez obav procházet jednotlivé fáze svého vývoje aniž bychom říkali cele se ti oddávám, tedy skákali tam kam ještě nedoskočíme.

Postoje

nemusíme být spravedlivý v tom smyslu bezchybní, abychom se mohli modlit za druhého, můžeme se polně opírat o Boží milosrdenství. Modlit se s vírou a důvěrou ,neznamená že naše víra má být velká jako hora, nemusíme mít „duchovní svaly“. Bůh je vševědoucí, všemohoucí a je Láska. Dar Ducha a Krista v sobě zahrnuje veškerou Boží lásku a všechny rozdávané dary. Modlitba nesená vírou nemusí být křeč. Přímluvná modlitba prochází kristovýma rukama (jako voda na svatbě v Káně) Ani ta nejnepatrnější modlitba nepřijde nazmar. Jenom Bůh se může dotknout srdce člověka.

Rubriky: formace národní | Štítky: | Napsat komentář

Rozjímání v praxi

Richard Rohr OFM:

V roce 1998 jsem strávil tři dny ponořený do života, ducha a služeb komunity matky (nyní svaté) Terezy (1910-1997) v mateřském domě v Kalkatě – rok po její smrti. Sestry v komunitě žili konzervativní ale plně současnou formu náboženského života. Nepotřebovali mít zajištěné bezpečí, nepotřebovali znát odpovědi a ani řád jak vidíme v mnoha tradičních hnutích na Západě. Žili uprostřed nepořádku. Všechny hodina po hodině spojené s Bohem. Žili úžasnou a vzácnou kombinaci naprostého zakořenění v Bohu a zároveň v neustálé nejistotě, tak jak je to charakteristické pro evangelium. Neztrácely čas napravováním toho co je s ostatními špatně, nesnažili se chyby ovládnout. Místo toho veškerou energii věnovali tomu, aby Bůh opravoval je. Nechávaly se proměňovat a z této pozice nesly bolesti světa, protože byly přesvědčeni, že i to je bolest Boží. Takovou spiritualitu jsem viděl málokde.

Já osobně i po padesáti letech tohle nedokáži. Rozjímat ve chvíli, kdy jsem nechráněn, nezabezpečen. Nejprve reagují mé obavy, můj úsudek, moje analytická část mysli a chci mít nejprve okolí pod kontrolou. Mé falešné já chce mít vše od kontrolou.

Když mám dobrý den, tak se mi to daří lépe a mohu začít s kontemplací hned. Ale obvykle to tak není a proto chápu tradici, že pro modlitbu církve určila jasné intervaly – ráno, poledne večer a před spaním.

Nejprve se musím tedy učit žít bez ochrany mého falešného já, stejně jak to dělaly sestry matky Terezy. A přistupovat k darům (jako je moje osobní kritické uvažování, náročné srdce a netrpělivost) jako ke kletbě. Někdy je ale zase naopak potřebuji. A tak je to i s mým učením kontemplace – učí mne anděl i démon. Oba mne posunují vpřed. Oba umožňují najít své pravé já.

Moje první já je nejprve zaneprázdněno pocity, uvažováním jak mám reagovat, jak získat kontrolu. Teprve, když pocity opustím, souhlasím s tím, že jsem nechráněný a pak nalézám své druhé já.

Ve druhém pohledu se konečně spojuje obojí – kritické myšlení i soucit. Stojí za to čekat, protože až teprve druhý pohled vidí plně a pravdivě. Vidí sebe, druhého a dokonce i Boha na vlastní oči, jsou to oči soucitu, které nás vždy podněcují k pokoji a dobru. Zároveň ale v ten okamžik neodmítám nezbytnou jasnost kritického myšlení. Je tedy normální že začneme s dualistickým myšlením a poté přejdeme k osvícení bez dualismu..

Rubriky: formace mezinárodní | Štítky: | Napsat komentář

Mystika předchází politice

Richard Rohr ofm – denní zamyšlení

Ježíš je vzorem v jednání ve věřeném prostoru pro všechny křesťany. Při rozhodování o tom, jak chceme jednat ve veřejné oblasti, jsme nejprve povoláni zažít osobní zkušenost s přetékající Boží láskou k celému světu.

‘Všechno začíná mystikou a končí politikou.’ Tak napsal Charles Péguy (1873–1914), francouzský básník a spisovatel, který žil solidárně s dělníky a rolníky a v posledních letech svého života byl hluboce ovlivněn katolickou vírou. Tento provokativní citát ukazuje na výchozí, základní bod pro vztah víry a politiky.

Obvykle je to obráceně. Naším pokušením je začít s politikou a poté zkusit přijít na to, jak se náboženství může v politice hodit. Používáme náboženství k ospravedlnění a posílení našich cílů . . .

Ale co když to uděláme obráceně? Co když si uvědomíme, že naše angažovanost v politice by měla být zakořeněna v naší účasti na trojičním proudu Boží lásky? Pak se vše změní. Už nás neřídí a neomezuje to, co zvažujeme jako politicky možné, ale vede nás to, o čem víme, že je nejreálnější. V srdci všeho stvoření totiž přetéká vzájemná láska v Trojici, ta objímá veškerý život. Ve vnitřním putování k Bohu jsme zváni k účasti na přeměňující síle této lásky. Tam objevujeme podstatu našeho bytí a na něj pak soustředíme celý svůj život a jednání.

Tak se to projevilo v Ježíši jako Božím Synu. Jeho láska k nepřátelům, jeho nenásilná reakce na zlo, jeho objetí života na okraji společnosti, jeho odsouzení samoúčelných náboženských pokrytců, jeho soucit s chudými, jeho nerespektování hranic sociálního vyloučení, jeho prosazování ekonomicky utlačovaných a Jeho jistota, že do světa už pronikla Boží vláda, pramenila z jeho úplné vzájemné účasti na Otcově lásce. Ježíš neukázal pouze cestu, On zcela žil v přítomnosti a moci Božího vykoupení, transformujícího život.

To se v jeho době nehodiložádnépolitické alternativě v Palestině. Ježíš nebyl Zealot, usilující o násilné svržení represivní říše, ačkoli uvítal Zealota jako svého žáka, vzdoroval a podkopával autoritu politických vládců a byl ukřižován jako „Židovský král“. Odmítl se ztotožnit s náboženskými autoritami, které byly ochotny potlačit své duchovní přesvědčení, jen aby podpořily své tajné dohody s imperiální politickou mocí Říma. „Ježíšova politika“ přesto představovala jasnou cestuu pro radikální sociální a ekonomickou změnu v jeho době, stejně jako v naší.

Ježíšova politika měla kořeny ve žité účasti Ježíše na lásce v Trojici. Jeho život ztělesňoval to, co Boží láska zamýšlí pro svět, a demonstroval moc Ducha přeměnit, uzdravit a učinit vše, co je rozbité. . . . Jeho mystika předcházela a poté doprovázela jeho politiku.

(volně přeložil LFK)

Rubriky: Pro dnešní den | Štítky: | Napsat komentář

Pryč, všechno ať je pryč. Já putuji na druhý břeh.

Přináším pro naše středoevropské konzervativní myšlení trochu nezvyklý text františkána Richarda Rohra OFM. Je na téma :

https://cac.org/obedience-to-gods-will-of-love-2020-11-02/

Jak nám budhismus v Sútře srdce může pomoci z jiného úhlu pohledu pochopit myšlenku apoštola Pavla:“ Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde.“ Tedy – putujeme jinam, na druhý břeh řeky.

Svět je dnes plný nenávisti. Dost často nás ovlivní tak, že i my sami se tím ospravedlňujeme. Jsme neústupní obhajobě svého myšlení či skutků, protože tím hájíme svoji podvědomou potřebu mít pravdu a mít kontrolu. Od mládí si postupně vytváříme své falešné já, které krmíme iluzemi. Jsme jím spoutáni. Nechceme vidět věci tak jak opravdu jsou. Netoužíme se nechat osvobodit.

Také buddhistické učení vnímá realitu zla a v jedné Sutře (Sutra srdce) poskytuje návod, jak se od reality osvobodit. Jde o rituál : „Pryč, pryč, úplně pryč“

Tento rituál nabízí odpoutání se od našeho zármutku, od našich ztrát, našeho smutku a našich připoutaností k čemukoliv – osvobození se od našeho námi vyrobeného já, které hrajeme před světem.

Chtěl bych vám nabídnout krátkou a inspirovanou litanii (inspirovanou právě Sutrou) a povzbudit vás, abyste si ji doplnili podle sebe:

Všechna staletí přede mnou: Pryč, pryč, úplně pryč!

Všechny národy země: Pryč, pryč, úplně pryč!

Všichni králové, generálové a guvernéři: Pryč, pryč, úplně pryč!

Všechny války, rány a tragédie:Pryč, pryč, úplně pryč!

Všechny lidské úspěchy jednotlivců a skupin:Pryč, pryč, úplně pryč!

Všechny nemoci, hříchy a omyly:Pryč, pryč, úplně pryč!

Všechny naše identity, role a tituly:Pryč, pryč, úplně pryč!

Všechny bolesti, zášť a vzpomínky na přestupek:Pryč, pryč, úplně pryč!

Veškeré zotročení, týrání a mučení:Pryč, pryč, úplně pryč!

Všechny nemoci, utrpení a celoživotní rány:Pryč, pryč, úplně pryč!

Všechna odmítnutí, opuštění a zrady:Pryč, pryč, úplně pryč!

Všechna lidská sláva, sláva, peníze a pověst:Pryč, pryč, úplně pryč!

Veškeré pohodlí, luxus a potěšení:Pryč, pryč, úplně pryč!

Všechny nápady, informace a ideologie:Pryč, pryč, úplně pryč!

Všechny obrázky, vzhled a soukromí:Pryč, pryč, úplně pryč!

Veškerá naše nadřazenost, sebejistota a odbornost:Pryč, pryč, úplně pryč!

Všechna lidská práva, ambice a spravedlnost:Pryč, pryč, úplně pryč!

Veškerá osobní síla, vlastní vůle a sebeovládání:Pryč, pryč, úplně pryč!

Nejde o vytvoření lhostejnosti nebo popření výše jmenované reality, jde o to osvobodit se od připoutanosti, od vlastnění. (To je pochopitelně v rozporu s kapitalistickým myšlení na kterému jsme od mala učení, které je založeno na vlastnictví a kde je vlastnictví prostředek i cíl.) Jde o EXODUS od věcí které nás identifikují, se kterými se cítíme bezpečně, morálně a správně.

Thomas Merton ve své knize Žádný člověk není ostrov diskutoval o duchovním spojení mezi odloučením a nadějí: „Nespoléhejme se na to co vlastníme, Naše naděje má být zakotvena v tom, že si nic nepřivlastňujeme. Tak bude naše duše osvobozena (tak se osvobodí i naše ruce k dobrým věcem). Už se nechceme uzavírat sami do sebe, už nepotřebujeme hájit svoji pozici, už můžeme být i tam, kde je bolest, můžeme tam být k dispozici. Stejně jako Ježíš, který zapřel sám sebe a stal se hříchem ze solidarity s námi. (2.Kor 5:21)

Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu. Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. Přinášejme tedy skrze Ježíše stále oběť chvály Bohu; naše rty nechť vyznávají jeho jméno.(Židům 13: 13–14).

Rubriky: Pro dnešní den | Napsat komentář

Richard Rohr’s Daily Meditation

Thomas Keating: The Secret Embrace

Temné noci

Jeho mlčení je polibek, Jeho přítomnost je v objetí. Ale teď bledne, bledne. A jsem sám. . .—Thomas Keating, „Osamělost v noci“

Moje esence z komentáře Richarda Rohra OFM (celý text zde)

Myslím, že každý s postupujícím vyšším věkem pociťuje temnou noc – pocit ztráty a smutku – osobního i duchovního- tak, jak to vyjadřil v básni Thomas Keating, který v ní čerpá od Jana od Kříže (1542–1591),: Jeho mlčení je polibek, Jeho přítomnost je v objetí. Ale teď bledne, bledne. A jsem sám. .

Cynthia Bourgeaultová o tom píše takto: Na konci života Thomase Keatinga nenastal pocit radostné jednoty, naopak přichází bolestivý čas svlékání a očisty vnitřního Já, které se říká „Temná noc Ducha“

Johnův klasický duchovní plán ve skutečnosti sestává ze dvou temných nocí. První, nazvaná „Temná noc smyslu“, obvykle přichází poměrně brzy na jeho cestě ke smíření. Podobně jako Jan od Kříže v ní hledal posílení své schopnosti snášet pokušení a také v postupném odvykání od závislosti na náhražkách skutečné duchovní útěchy. V Thomasově psychologickém ztvárnění první Temné noci takto odhaluje i naše „duševní programy pro štěstí“, skryté vnitřní postupy a námi vytvořené náhražky, kterými necháváme řídit náš (falešný) „systém našeho vnitřního já“. V této první fázi je potřeba naše dřívější postupy, náhražky demontovat.

Druhá temná noc přichází až mnohem později a přináší mnohem radikálnější a bolestivější odhalování. Začneme obnažovat samotné kořeny „našeho skrytého já“ , jeho falešnost a tím se úplně převrátí naše myšlení a psychika, která nás doposud sváděla k iluzi o nás samotných. Bolestnou cenou druhé temné noci je, že všechno v nás se ponoří do tmy, protože nám přestane vyhotovovat starý softwar, který jsme kdysi nainstalovali do našeho mozku a který nás dlouho dobu vedl k tomu, že jsme si v mysli Boha přeměnili na svatý předmět, který byl vytesán jen podle našich přání a zkušeností místo abychom se s Bohem opravdu poctivě setkali a sjednotili. Dokud tedy v temné noci nenainstalujeme úplně nový software, zůstaneme ve tmě bezmoci a nebudeme schopni vůbec ničeho ve vztahu ke skutečnému Bohu (podobenství v textu: budeme jako slepice , která nedokáže snášet vejce)

To co bylo zpočátku v námi vytvořeném vztahu k Bohu nádherně veliké, bledne a bledne, až vybledne. Co bylo podstatné dříve, je nyní nepodstatné, zůstala jen touha po Bohu a osamělost. Hledáme tak cestu ve vnitřní alchymii našich modliteb a pocitů něco pravdivého, abychom mohli sjednotit všechny protiklady, které jsme za život posbírali.

Tření noc – noc smyslů

Být ničím. To znamená dát souhlas s tím, že jsem stvořen. Zbavit se „Já“ a zůstat jen jako „Jsem“

Když už není „já nebo MOJE“ Zůstává pouze „JÁ JSEM“. Pak může „Já“ odpadnout. Ponecháme si jen JSEM . . . —Thomas Keating, „Z ničeho“

V básni ze sbírky Thomas Keatinga mluví o nepolapitelné třetí temné noci, kterou Bernadette Roberts nazvala „zkušeností sebe sama“. Jde o radikální odhození (ne pouze demontáž) našich „emocionálních systémů pro štěstí“, Jde o temnou noc smyslů, která je ještě hlubší než ovoce Temné noci ducha (sjednocení vědomí) Jde o odhození sebereflexe (jde o vlastnost vlastnost lidského vědomí, díky níž si uvědomuje „To jsem já, kdo to či ono zažívám.“) Nyní pracuje v člověku zcela nový operační systém.

Nic nevlastníme a existuje jen holé Já jsem. Pak si můžeme zkusit svléknout i „kůži“ svého já a ponechat si jenom JSEM.

Znalci Písma vědí, že JÁ JSEM je také jméno, kterým Bůh zjevuje Boha Mojžíšovi na poušti. ‘Komu mám říct, že mě poslal?’ Ptá se Mojžíš. Na to Bůh odpovídá: „Jsem, že jsem“ [Exodus 3:14]. (V hebrejštině je YHWH posvátné, nevyslovitelné Boží jméno.)

Thomas Merton něco takového řekl krátce před svou vlastní smrtí: Dualitu musíte zažít dlouhou dobu svého života, dokud nepoznáme, že v nás není. . . Nejsou žádné úrovně modlitby. Každý okamžik můžeme prorazit k základnímu sjednocení, která je prostě Božím darem v Kristu. Každá chvála chválí. Den díkůvzdání vzdává díky. Ježíš se modlí. Otevřít se sjednocení je vše co se od nás vyžaduje.

Pouze na Božském záleží, A protože na Božství záleží, Na všem záleží. —Thomas Keating, „Na čem záleží“

V básni jde o vesmír nasáklý Kristem (souhlasí Richard Rohr OFM)

V říjnu 2018, dva týdny před svou smrtí, se Thomas Keating krátce vynořil ze čtyř dnů v komatu, a vyslal světu zprávu přímo ze svého srdce. Uznává v ní, že „to vypadá tak, že přichází mimořádný okamžik civilizace“. Vyzval lidskou rodinu, aby zrušila své staré přístupy k životu založené na náboženském nebo politickém dogmatu a „začala hledat skutečný, existující svět, který je veden tichem a poznáním (vědou) a který se projevuje v univerzálním oživení síly lidského soucitu a lidské kreativity. ‘Musíme najít způsoby, jak toho dosáhnout,’ řekl. ‘Nechávám tuto naději ve vašich rukou, ať vaše srdce je vedené inspirací ze srdce Božího.’

Z mnoha poznatků, které nám Thomas Keating ve svých básních předal, vyniknou zejména dva dary. Prvním je to, že kompletně přeformuloval tradiční křesťanskou představu o Bohu a nabídl nám nový silný plán pro současný svět s duchovním smyslem. Rozbíjí staletí budované teologické barikády oddělující Boha od světa a rozjímání od skutku a místo toho nabízí vznikající vizi jednoty v hluboce propleteném a citlivém poli plném vzájemných a na sobě závislých vztahů.

Prakticky řečeno, mapa potvrzuje, že naše činy, naše volby, naše spojení mají větší váhu, než si troufáme uvěřit. Nejsme ani izolovaní, ani bezmocní, ale ponořeni do velké sítě sounáležitosti, ve které máme vždy k dispozici božskou inteligenci a soucit, pokud nás naše odvaha nezklame.

Druhým darem, který na nás v těchto básních čeká, je jejich silné opětovné potvrzení, že přístupová cesta ke všem novým začátkům přichází naším rozhodnutím k zmenšování se, ke svlékání starého a k prázdnotě. Nemyslí tím snahu rozptýlit se, nechat se ukolébat nebo znovu použít naši sadu duchovních nástrojů k obnovování současného duchovního stavu. Nový začátek je skutečně úplně jiný a může být spojen s úzkostí; Staví na troskách toho, co přerostlo, ale ještě se nevzdalo. Jakmile se závoje tmy zvednou a naše známé referenční body se rozpustí a už budou nepoužitelné, najdeme si novou cestu přes temnotu a do Nového začátku. Bůh je na cestě s námi.

Nabízím základní přehled o fázích duchovního vývoje, které Thomas vymodeloval ve svém životě a ve svém učení.

Moje emoce zmizely, protože již nemám názor na to co je šťastné a co není. Čas přestal ubíhat.Jsem v naprostém klidu. Už nepřemýšlím o sobě a o tom co se děje kolem. Jenom jsem, existuji. V takovémto stavu mohu zároveň odpočívat a zároveň něco dělat. Nejsem ani izolovaný, ani bezmocný, jen jsem ponořen do sounáležitosti všehomíra, do božské inteligence a božského soucitu. Jedinou cestou k přežití je cesta bez násilí, cesta plná rozjímání, cesta která dává přednost spravedlnosti a solidaritě, která potvrzuje jednotu spolu se vzájemným propojením všechno kolem nás a to na té nejhlubší úrovni

Rubriky: Pro dnešní den | Napsat komentář

sv. František z Assisi má poselství i pro naši dobu

Meditace Richarda Rohra OFM

Během voleb jsem seděl vedle [brazilského] kardinála Claudia Hummese: opravdu dobrého přítele! . . . Když hlasy dosáhly dvou třetin. . . Řekl: „Nezapomeň na chudé.“. . . jakmile jsem začal myslet na chudé, hned se my v mysli vybavil sv František z Assisi. . . . Pro mě je mužem chudoby, mužem pokoje, mužem, který miluje a chrání stvoření; . . . Je to muž, který nám předává ducha pokoje v podobě chudoby. Ach! Přál bych si aby církevbyla chudá a pro chudé! —Papež František

Rád bych tento týden meditací, který začíná svátkem sv. Františka z Assisi (1182–1226), zasvětil životu a odkazu mého duchovního otce. Ačkoli mnoho lidí zná příběh sv. Františka, myslí, že je stále důležitější všímat si jeho vskutku revolučního přístupu k nenásilí, k jednoduchosti a péči o stvoření. Naštěstí máme v papeži Františku duchovního vůdce, který chápe sílu a naléhavost Františkova poselství. Autor a editor Robert Ellsberg popisuje způsoby, jakými papež František ztělesňuje poselství svého jmenovce:

První jezuitský zvolený papež, kardinál Jorge Bergoglio, se stal prvním, kdo přijal jméno Františka. . . . Není překvapením, že se žádný předchozí papež neodvážil přijmout toto jméno. Jednou z nejviditelnějších asociací v nástupu do služby papeže bylo jeho úplné odmítnutí postavení, moci a důležitosti, všechno to považoval za past. Sv František oslovoval své následovníky Menší bratři. Vážil si Paní chudoby jako své manželky. Když jím pohrdali, když mu bylo spíláno, považoval to za největší radost. . . .

Papež František se nechal svým jmenovcem silně ovlivnit hned na začátku upustil od efektních oděvů a na zakázku vyrobených červených bot a vzdal se Apoštolského paláce ve prospěch skromné ​​místnosti ve vatikánském penzionu. Ale hlavně započal s programem obnovy. František byl koneckonců svatý, který se rozhodl přestavět a reformovat církev následováním příkladu a ducha chudého Ježíše. Odmítl násilí a moc. Natáhl přátelskou ruku k příslušníkům jiných náboženství. Se ženami zacházel důstojně a s respektem. Vážil si přírody a všech jejích tvorů. Vzhlížel k nové formě lidského a vesmírného společenství, které poznamenával láskou. A to všechno dělal s tak velkou radostí a duchem a svobody, že jeho způsob života je přitažlivý pro mnoho našich současníků…

I po osmi stech letech ja sv. František bezpochyby nejoblíbenějším světcem na světě – ctí ho v každé zemi, dokonce i světští lidé a lidé jiných vyznání. To pod vlivem jeho úžasných vlastností spojených s romantickými gesty, která někdy navozují sentimentální dojem. Ale za tím vším stojí sv. František jako ten, kdo učinil Ježíšovu cestu důvěryhodnou a konkrétní, a to jak pro ty, kteří jsou povoláni k formálnímu náboženskému životu, tak i pro muže a ženy žijící v běžném světě.

Rubriky: formace mezinárodní | Štítky: | Napsat komentář

Alvaro Grammatica Ve stopách papeže Františka

Stručný soukromý výpisek z knihy

Teologie něhy je šťastným objevem papeže Františka. Jde o náklonnost kterou k nám Bůh chová. Je to vnímatelná láska při setkání Boha s člověkem. Svět je dnes vnímavější k emotivnímu prožívání a to se musí zohlednit i v církevním prostředí. Nezáleží už tolik na pravdě, ale na zakoušení Boha, zakoušení Boží lásky. Naše láska k bližním je odrazem této lásky. Ze zkušenosti, že jsme milováni se rodí důvěra, povstává naděje a vděčnost. Něha se realizuje ve službě. (není sentimentální) Milosrdný samaritán se postaral o raněného, kterého neviděl na půl mrtvého, ale napůl živého. Už nejsme misionáři dobyvatelé, ale průvodci na cestě, povolaní sdílet Ježíšovu přítomnost. Chceme postavit druhého do středu svého zájmu a vidět jeho potřeby.+

Encyklika Laudato si se soustředí na jednu základní otázku: Jaký svět chceme předat těm co přijdou po nás? Je to výzva k všeobecné uvědomělosti a všeobecné harmonie, proti kultuře „použij a vyhoď“

Encyklika Amoris laetitia ukazuje, že nikoho nelze odsoudit navždy. Když si myslíme, že něco je jen černé nebo bílé, zavíráme cestu milosti, cestu lásky. Neptat se jen co je dovoleno, ale co je možné. Rozlišování nám má pomáhat nacházet možné cesty odpovědi Bohu a růstu prostřednictvím omezení. Jsme povoláni žít z milosrdenství. Rozlišování musí být dynamické a musí být otevřené novým fázím postupného růstu. Naším úkolem je formovat a informovat, ale nenahrazovat svědomí druhému. Nabídnout osobní vztah s Pánem, duchovní rozměr. Manželská spiritualita je spiritualitou svazku, ve kterém přebývá Boží láska, v němž se stávají součástí Božího snu.

Encyklika Gaudete et exsultate nám ukazuje, že ze světa nemůžeme utíkat, ale musíme jej přetvářet. Podtrhuje hodnotu normality a jak žít evangelium každý den. Neprchat před svými každodenními povinnostmi aby dosáhl svatosti, ale zůstat tam kde je. Každodenní život se sestává ze vztahů, nikdo nespasí sám sebe. Každý má rozpoznat svou cestu a nenapodoboval cestu druhého. Způsobů svědectví je mnoho. Jsme povoláni jsme kontemplativnímu životu uprostřed činnosti Důvěřovat v Boha a milosrdně jednat vůči bratřím. Milosrdenství je oběť, která je Bohu milá. Trpělivost, mírnost, radost spolu s humorem, odvahu a zápal a otevřenost vůči novému, přebývat v komunitě a zakoušet přítomnost Pána, neustálá modlitba spolu se čtením Písma. Není důležitá nauková jistota (gnosticismus) ani síla vůle (pelagianismus), protože nic nezávisí jenom na tom že někdo chce a spoléhá se jen na svou vlastní sílu. Je třeba pokorně a svobodně přijmout Boží dar. Boj se vede proti ďáblu, proti zlu v nás, nikoliv proti lidské křehkosti a proti světu. Být bdělí vůči podnětům Ducha svatého a radovat se z vítězství, které dává Pán. Učíme se být závislý na Bohu a učíme se podléhat Božímu času a jeho trpělivosti.

V konkrétním životě se tedy hledá osobní přítomnost Pána, která v nás přebývá Duchem a který nás smiřuje s Otcem. Denně se znovu rodí krása.

Rubriky: formace mezinárodní | Štítky: | Napsat komentář

SFŘ a finanční zodpovědnost

Zamyšlení nad článkem 25 Řehole

Attilio Galimberti, OFS

Bible a desátky

Ve Starém zákoně se můžeme dočíst o předpisu platit desátky, podle nějž měli Izraelité (muži) odvádět 10 % ze všeho, co vydělali (Lv 27,30, Nu 18,26, Dt 14,24, 2Pa 31,5).

Boží nařízení podporovat jak levity pomazané k posvátné službě, tak vdovy, cizince a sirotky můžeme chápat jako formu daně potřebné k zajištění potřeb kněží a levitů, ale i jako určitý „důchod“ pro nejvíce znevýhodněné lidi.

Křesťanská církev odvodila na základě Starého zákona deset procent jako „doporučené minimum“ pro sbírky.

Nový zákon neuvádí přesný obnos nebo procento. Místo toho zdůrazňuje potřebnost a přínosy dávání. Sv. Pavel píše ve svém prvním listu Korinťanům, aby křesťané dávali podle svých možností (srv. 1Kor 16,2). To mohlo někdy znamenat víc než desetinu, někdy méně, podle osobního svědomí. Ale je nutné dávat s radostí a vděčností (princip odplaty – vše pochází od Boha), nikdy neochotně.

Na tomto místě je důležité popsat, jak k penězům přistupuje Nový zákon.

Peníze měly vždy svou důležitost a Ježíš varuje své stoupence, aby jim nezačali otročit. Používání peněz se samozřejmě nedá vyhnout a i učedníci měli společnou pokladnu, spravoval ji Jidáš. Také Ježíš v mnoha svých podobenstvích ukazuje, že hodnotu peněz velmi dobře zná.

Proč Ježíš říká svým posluchačům, aby dali císaři, co je císařovo? V Ježíšově době neměli Židé dovoleno razit jiné mince než z mědi nebo bronzu. Byly to tedy mince malé hodnoty, halíře (řecky lepton, tj. „tenký“, obvykle setina základní měny). Jediné mince, které měly svoji hodnotu na všech trzích, byly řecké drachmy a římské denáry, ražené ze stříbra (váha cca 3,85 g) a tyrský šekel (s váhou mezi 11 a 14 g). Na římských penězích byla podobizna císaře a platily se jimi daně.

V Ježíšově době musel každý Žid platit chrámovou daň v hodnotě jedné drachmy. To byla stříbrná mince ražená v Řecku, která odpovídala dvěma denárům, přičemž jeden denár byla denní mzda dělníka. Chrám však přijímal pouze stříbrné mince ražené v Týru – ŠEKELY, a to i přesto, že tím odporoval Zákonu, protože na jedné straně byl vyobrazen bůh ochránce města a na té druhé Diův posvátný orel.

Tento požadavek, totiž přijímání chrámového poplatku pouze v šekelech, vysvětluje přítomnost směnárníků na chrámovém nádvoří. Ženy a děti byly od této daně osvobozeny, ale mohly ji platit dobrovolně, tak vznikl příběh o Ježíšovi a vdově, která dala dvě mince (dva halíře), všechny peníze, co měla.

Za halíř se dali koupit dva vrabci (Mt 10,29), nebo pět za dva halíře (Lk 12,6).

Jeden denár byla denní mzda. Jakou hodnotu mělo 30 stříbrných, za které Jidáš zradil Ježíše?

Vzhledem k tomu, že byly vzaty z chrámové pokladnice, musely to být šekely v hodnotě 120 denárů. To není nahodilá suma – s odkazem na Ex 21,32 tolik peněz stálo vyplacení otroka.

Dvěma denáry dobrý Samaritán zajistil člověku z podobenství dva nebo tři dny v hostinci.

S těmito údaji také lépe pochopíme hodnotu oleje, kterým žena z Betánie pomazala Ježíšovi nohy: 300 denárů, mzda za 300 dnů práce.

Ještě větší hodnotu měly miny a talenty. To nebyly mince, ale jednotky váhy. Mina odpovídala 600 gramů stříbra. Talent byl roven 60 minám, což odpovídá přibližně 36 kg stříbra (zhruba 30 let práce dělníka).

Z těchto čísel můžeme porozumět rozdílu mezi dluhem, který pán odpustí svému sluhovi (10 000 talentů – odpovídá přibližně 650 miliardám dnešních korun), a tím, co tento sluha poté vymáhá na svém spoluslužebníkovi: 100 denárů.

Služebník, který obdrží talent stříbra a zakopá ho v zemi, se vzdává všeho, co mohl vydělat za celý svůj život a snad v přeneseném smyslu, srozumitelnějším Ježíšovým současníkům: onen člověk zahodil celý svůj život.

Ve Skutcích apoštolů nacházíme myšlenky o sdílení statků, pozornost k chudým, a tedy nezájem o peníze.

Sv. František a peníze

Kdyby se vás někdo zeptal, jaký vztah měl sv. František k penězům, určitě byste všichni odpověděli, že František je označil jako ďáblův hnůj a co víc, zakázal svým bratrům, aby se jich byť jen dotýkali.

Zajímalo vás někdy, proč?

Františkovo odmítání peněz má základ v tom, že věděl, jak je bohatí šidili, aby se ještě více obohatili – že mince znehodnocovali, tj. snižovali obsah cenného kovu bez změny hodnoty, což má za následek inflaci, která ochuzuje střední třídu a chudé, protože bohatí si pro sebe ponechali cenný kov odebraný z mincí.

Františkův zákaz měl za cíl boj s těmito nekalými praktikami a prosazování spravedlivějších. Pojednání br. Michaela Cusata, OFM, historika a medievisty, přináší následující analýzu:

Zákaz používat peníze je ve františkánské tradici součástí širší problematiky františkánské chudoby. Je však nutné poznamenat, že prvotní františkánské společenství se zaměřovalo na úvahy o chudobě nuzáků a nádeníků – méně pak na chudobu konventu. Když se vzdali vlastnictví všech věcí a zavázali se živit prací a službou ve světě po boku pracující chudoby nebo službou slabým, připojovali se tak první františkáni k postavení chudých ve společnosti, s vědomím společenské dynamiky, která vytváří a udržuje bídu lidí na okraji společnosti. Proto františkánská volba být chudými mezi chudými v sobě také zahrnuje touhu být zde pro chudé, totiž se záměrem vytvářet lepší a spravedlivější svět.

Jak uspořádat svůj život, abychom užívali stvořených statků spravedlivěji? Celý svět se jeví jinak, když se na něj člověk dívá z pozice chudých. To je jádrem františkánské výchovy.

Druhá generace františkánů (muži, kteří vstoupili do řádu ve druhém a třetím desetiletí existence menších bratří) už nezažila hledání přístupu k penězům jako zakladatelé prvotního hnutí v údolích Umbrie. Tito lidé tudíž fakticky nerozuměli socioekonomické dynamice, která zásadně formovala nejprvnější bratry a která byla živnou půdou, z níž vyrostla první řehole se svým naprostým zákazem používání peněz. Místo toho na tento zákaz pohlíželi jako na prostředek, jak se stát a zůstat chudými, a tak jít ve šlépějích chudého Krista. Vstup do společenství bratrů se pro ně tedy stal okamžikem opravdového „ožebračení“, kdy se zbavili svého majetku (jak nejlépe to bylo možné) a přijali život, který neumožňoval žádný přístup k penězům, čímž zaručoval, že chudými i zůstanou. Takto se chápal vztah mezi chudobou a zákazem peněz po většinu františkánské historie. Takoví bratři považovali za typické na františkánské chudobě intenzívní (dalo by se říci i ztřeštěnou) odříkavost spíše než solidaritu s chudými a zájem o jejich situaci. Jinými slovy, zaměřovali se na sebe a vlastní život (na nás a náš život) místo na chudé a všeliké bezpráví, které se jim děje. Ještě jinak řečeno, je zde zásadní rozpor mezi chápáním chudoby v raném františkánství a po většinu další františkánské historie. A z toho vyplývá naše chápání (či nechápání) dynamiky peněz a jejich dopadu na chudé.

Peníze samy o sobě totiž nejsou problém. Používání peněz bylo zakázané ne proto, že to byly peníze, ale kvůli tomu, jak byly zneužívány k osobnímu prospěchu pár lidí za cenu obecné újmy mnoha. Nejsou snad dnes peníze dostatečně stálé, aby byly poměrně spravedlivé pro všechny, kdo jimi dostávají zaplaceno a kdo je musejí používat? Jaké jiné hospodářské struktury však v našem dnešním světě znevýhodňují bezmocné? Úkolem, kterým se zabývali první františkáni a který je snad i naší současnou výzvou, je nacházet podobné nespravedlivé a vykořisťující struktury, které odsuzují chudé, zranitelné a umlčované k životu v bídě, nouzi a odlidšťujících podmínkách, a buď pracovat na jejich zlepšení či dokonce přetvoření, nebo se od nich distancovat. Taková práce se od nás vyžaduje, máme-li uprostřed nás, v naší době budovat království Boží, jež je plným uskutečněním Božího záměru stvoření.

My – jak žijeme tento vztah ve světle Řehole?

Pro nás, kdo jsme složili profesi SFŘ (žít evangelium podle příkladu svatého Františka), je důležité nejen těmto myšlenkám porozumět, ale také vycházet z Řehole.

Jak dobře víte, Řehole je rozdělena na tři části – postavení SFŘ v rámci církve a v rámci františkánské rodiny, způsob života a život v bratrském společenství.

Pro vyvážený život bratrského společenství je zásadní, aby se tyto TŘI části žily v úplnosti. Je důležité nezanedbávat žádnou část Řehole, jinak náš život (buď bratrský, nebo duchovní) trpí nebo je neúplný. Mělo by se ujasnit a pak zdůrazňovat od počáteční formace po profesi a i poté, že všechny části Řehole jsou stejně důležité.

Život v církvi a v bratrském společenství má stejnou závažnost, i když s příslušnými rozdíly, jako duchovní a běžný život, doporučovaný v části o způsobu života.

Stává se však (a podle svých osobních zkušeností soudím, že celkem často), že hodně času se věnuje prohlubování druhé části Řehole (způsob života) a ne už tolik ostatním dvěma. Životu v bratrském společenství se věnuje velmi málo času se zdůvodněním , že to jsou koneckonců „byrokratické“ záležitosti, které lze snadno pochopit. Tak tomu není a všechny články je třeba zkoumat, prožívat a milovat se stejným úsilím.

Vzhledem k tomu, co je tématem tohoto zamyšlení, věnujme zvláštní pozornost článku 25, které se věnuje bratrským příspěvkům. Přečtěme si celý text:

Všichni bratři a sestry ať přiměřeně podle svých možností přispívají na nezbytné výdaje spojené s životem bratrského společenství a na podporu bohoslužeb, apoštolátu a charitativní činnosti. Místní bratrská společenství ať se pak snaží přispívat na výdaje rad bratrských společenství vyšší úrovně.

Takto řečeno se to zdá být prosté, ale tento článek má kořeny v předcházejících o způsobu života a zejména v článcích 11 (odstup a správný vztah), 12, 13, 14, 15, 16 a 17.

Na nezbytné výdaje – bratrské společenství je skutečnost tvořená lidmi, kteří žijí spolu v duchu, když ne v klášteře. Je zjevné, že společný život s sebou nese náklady (formace, texty, zodpovědnost spojená s příslušnými náklady) a stejně jako v rodině je spravedlivé, aby (čl. 26 – spoluodpovědnost) všichni přispívali podle svých možností.

Ale, a to žádá ještě Řehole v článcích o způsobu života, bratrské společenství nežije izolovaně od ostatního světa. To není cílem bratrského života. Naše místo a naše úloha jsou ve světě. Tam máme uskutečňovat své povolání, jak nás k tomu vybízí způsob života podle Řehole a Konstitucí.

Zde je pak jsme vybízeni k uskutečnění bohoslužeb, apoštolátu a charitativní činnosti. Není toto konkrétní přecházení z evangelia k životu a z života k evangeliu (čl. 4)? A aby to bylo možné dělat, je třeba investovat svůj čas, svoji energii, svoje odhodlání ale také nějaké množství peněz. Dokud jsou prostředkem, nemělo by se jimi opovrhovat, jako kdyby se staly cílem našeho života.

Ale bratrské společenství je také včleněno do řádu, který má své vlastní struktury. Řehole a Konstituce po nich požadují, aby vykonávali určitou službu řádu samotnému (tj. jeho členům) a zde Řehole vyzývá každé bratrské společenství (a každého jeho člena): Bratrská společenství mají PŘISPÍVAT na výdaje rad bratrských společenství vyšší úrovně.

Pak máme dvě úrovně příspěvků. Vsuvka:Rady obvykle pro zjednodušení ustanovují minimální částku, kterou má každý člen zaplatit pokladníkovi bratrského společenství, a není-li to řádně vysvětleno, vypadá pak takový příspěvek jako daň nebo členský poplatek a ne jako svobodný dar, jak by tomu mělo být. (V rodině všichni členové přispívají k rodinnému životu podle svých možností.)

První úroveň se týká bratrských příspěvků pro společenství – ty pocházejí od každého člena podle jeho vlastních možností. Žijeme-li plně článek 11, takový příspěvek může být klidně větší než „minimum“.

Druhá úroveň je to, co rada (a bratrské společenství) použije jako svůj příspěvek na výdaje rad bratrských společenství vyšší úrovně.

Abych tedy parafrázoval našeho zakladatele: „Začněme, bratři (a sestry), sloužit Bohu, neboť až dosud jsme udělali jen málo nebo nic.“

Rubriky: Formace-terciari, Pro dnešní den | Napsat komentář

Richard Rohr’s Daily Meditation

From the Center for Action and Contemplation

Okraje vytvářejí mezní prostor skupiny
Neděle 27. září 2020

Překlad z 90% strojový…. :

Když jsme uvnitř jakékoli skupiny spokojení a spokojení, zdá se, že trpíme strukturální lhostejností. Neuvědomujeme si, že je to do značné míry systém sounáležitosti, který jsme si sami vytvořili. Teprve poté, co jsme vyloučeni ze systému, jsme schopni rozpoznat jeho modlářství, lži nebo stranu stínu. Právě privilegovaná „znalost outsidera“ otevírá hrací pole. Lidé mohou být upřímní a mít pocit, že je vše v pořádku, ale strukturálně nemohou pochopit určité věci. Ve své službě Ježíš cituje Izaiášovu výzvu k popisu této kolektivní sociální pohrdání: „Budete znovu slyšet a slyšet, nebudete rozumět, uvidíte a znovu uvidíte a nebudete vnímat. . . “ (Izajáš 6: 9; Marek 8:18). Zasvěcenci jsou ze své podstaty dualističtí, protože se oddělují od takzvaných outsiderů.

Věřím, že z tohoto důvodu se tolik světců a mystiků a dokonce i světských lidí rozhodlo žít celý svůj život na okraji většiny systémů. Zaujímají své malé a dostatečné místo ve velkém Božím systému tím, že „žijí na okraji nitra“. Staví na pevné tradici („zevnitř“), ale z nového a dynamického postoje („na hraně“), kde nemohou být kooptováni potřebou bezpečnosti, majetku nebo iluzí moci.

Lidé jako František a Klara z Assisi se snaží žít na okraji společnosti, aby se nenechali ovlivnit zamilovanosti k převládajícímu systému a odměnami, které dává. Vědí, že to je jediná pozice, která jim zajišťuje trvalou moudrost, stále se rozšiřující perspektivu a ještě hlubší soucit. Taková rozhodnutí lze vidět také v životě mnichů, jeptišek, poustevníků nebo amišských komunit. Existují také měkčí formy, jako jsou lidé, kteří se nedívají na televizi, lidé, kteří žijí pod úrovní zdanitelného příjmu, lidé, díky nimž je modlitba hlavní součástí jejich dne, lidé, kteří se záměrně dostávají do rizikových situací pro dobro. Je ironií, že musíme jít na hranu, abychom našli střed, ale to vždy dělají proroci, poustevníci a mystici.

Chci uznat, že existuje rozdíl mezi marginalizací – vynucenou (obvykle předsudky a systémovou diskriminací) ze společných výhod a statků, které pocházejí ze života v běžné společnosti – a rozhodnutím žít na okraji. Oba mohou být privilegovanými místy pro duchovní růst a transformaci. Tento týden nabídneme příklady ze široké tradice křesťanských mystiků a komunit, které hledaly nebo přijímaly své umístění na okraji města jako místo kreativity a vnitřní svobody. Prostřednictvím svých vhledů, spisů, rituálů a umění nás tito muži, ženy a hnutí inspirují, abychom přestali chránit povrchy věcí a upadli do jádra našich vlastních duší a zkušeností.

originál textu níže

Mystics and the Margins

Margins Create Liminal Space
Sunday,  September 27, 2020

When we are content and satisfied on the inside of any group, we seem to suffer from a structural indifference. We do not realize that it is largely a belonging system that we have created for ourselves. It is not until we are excluded from a system that we are able to recognize its idolatries, lies, or shadow side. It is the privileged “knowledge of the outsider” that opens up the playing field. People can be personally well-intentioned and sincere, but structurally they cannot comprehend certain things. In his ministry, Jesus quotes the call of Isaiah to describe this collective social disregard: “You will hear and hear again, and not understand, see and see again and not perceive . . .” (Isaiah 6:9; Mark 8:18). Insiders are by nature dualistic because they divide themselves from the so-called outsiders.

I believe it is for that reason that so many saints and mystics and even everyday people have chosen to live their entire lives at the edges of most systems. They take their small and sufficient place in the great and grand scheme of God by “living on the edge of the inside.” They build on the solid tradition (“from the inside”) but from a new and dynamic stance (“on the edge”) where they cannot be co-opted by a need for security, possessions, or the illusions of power.

People such as Francis and Clare of Assisi try to live on the margins so they will not become enamored by the illusions and payoffs of prevailing systems. They know this is the only position that ensures continued wisdom, ever-broadening perspective, and even deeper compassion. Such choices may be seen in the lives of monks, nuns, hermits, or Amish communities. There are softer forms, too, like people who do not watch TV, people who live under the level of a taxable income, people who make prayer a major part of their day, people who deliberately place themselves in risky situations for the greater good. It is ironic that we must go to the edge to find the center, but that is what prophets, hermits, and mystics invariably do.

I want to acknowledge that there is a difference between being marginalized—forced (usually by prejudice and systemic discrimination) out of the common benefits and goods that come from living in mainstream society—and choosing to live on the margins. Both can be privileged places for spiritual growth and transformation. This week we will offer examples from the broad tradition of Christian mystics and communities who sought or accepted their location on the margins as a place of creativity and interior freedom. Through their insights, writings, rituals, and art, these men, women, and movements inspire us to cease protecting the surfaces of things and fall into the core of our own souls and experiences.

Rubriky: formace mezinárodní, Pro dnešní den | Štítky: | Napsat komentář

Romano Guardini a Thomas Frings – Modlitba

Neustále přijímám sebe samého z tvé ruky .Taková je má pravda i radost. Neustále na mne spočívá tvůj pohled a já žiji z tvého pohledu, můj Stvořiteli a má Spáso. 1)Uč mě v tichu své přítomnosti rozumět tajemstvím, kterým jsem. A že jsem skrze tebe a před tebou a pro tebe.2) (R.Guardini, Thelogiksche Gebete – 1944)

Thomas Frings:

1)Neustále přijímám sebe samého z tvé ruky .Taková je má pravda i radost. Modlící se nevnímá svou existenci pouze jako něco, co kdysi začalo nějakým činem, nýbrž vnímá svou existenci uprostřed procesu trvalého přijetí a vzniku. Ani na okamžik ze mne Bůh nespouští zrak. Jsem viděn někým kdo mne chce a miluje. Proto žiji z tvého pohledu. Nejsem přehlížen. Nepátrá po mých chybách, prostě mne nechce ztratit z pohledu , jako rodič své dítě. S láskou mne doprovází na cestě.

2)Uč mě v tichu své přítomnosti rozumět tajemstvím, kterým jsem. A že jsem skrze tebe a před tebou a pro tebe Tajemství života spočívá v samotné existenci. Jsem věřící protože Bůh chce, jsem skrze tebe, jako věřící jsem před ním, jsem Bohem viděný.Uč mě v tichu své přítomnosti rozumět tajemstvím, kterým jsem. A že jsem skrze tebe a před tebou a pro tebe. Uč mě v tichu své přítomnosti rozumět tajemstvím, kterým jsem. Rozumět tajemstvím, kterým jsem.Bůh nechce vědět předem, Bůh je sám zvědavý, jak to dopadne. Prostřednictvím jeho přítomnosti mohu získat více světla, ale rozhodnutí zůstává na mne.Bůh chce s každým člověkem jít jeho cestou a cesta tohoto člověka zůstává i pro Boha tajemstvím. Tajemstvím vztahu do něhož vstupuje člověk s Bohem a Bůh s člověkem. Tento vztah je pro oba otevřený. Někdy se něco nedaří tak, že člověk Boha odvrhne, ale Bůh člověka nikdy nezavrhne. Tajemství druhého je třeba respektovat.

Thomas Frings: Bůh nefunguje a proto v něho věřím
Rubriky: Pro dnešní den | Napsat komentář

terciářka Františka Fryčová z roku 1860 Mcely – Nymburk

Milý bratře, 

včera mi napsala p. Břoušková o terciářce – vizionářce. Přeposílám tento zajímavý příběh i s přílohami k dalšímu využití.

S přáním Pokoje a dobra br.Vladimír MBS Hradec Králove

  Dobrý den,

na Proglasu jsem poslouchala reportáž o poutích na Erlebachově boudě – nedalo mi to a posílám Vám pro terciáře příběh Mcelských zjevení P. Marie a Ježíše Dítěte roku 1849 ve Mcelích na Nymbursku.

Jedna z dívek vizionářek se stala františkánskou terciářkou a zemřela v pověsti svatosti 27.12. 1865 v Osenicích u Dětenic. Tamní kostel Nar. P. Marie byl postaven nedlouho před jejím úmrtím. Kéž se o ni opět mezi lidmi ví a do Osenic přichází poutníci k jejímu hrobu. ( Ten byl nezvěstný – ale když jsem v matrikách hledala datum jejího úmrtí, našla jsem i místo hrobu – protože pečlivý kněz otec Kořínek ze své dobré vůle zapisoval také řadu a číslo hrobu do úmrtní matriky … )

S pozdravem

Daniela Břoušková

Stáhnout níže uvedenou tiskovinu z 19.století v pdf lze kliknutím na dvě šipky PDFscreenu. Pro čtení na obrazovce (dvojšipka – klik na otočit proti směru…)

více se dočtete na:

http://www.fatym.com/storage/1526561459_sb_mcely.pdf

Pro turisty je zde Mcelská vlativědná stezka

http://www.obecmcely.cz/assets/File.ashx?id_org=9234&id_dokumenty=5420

Rubriky: formace- historická, Formace-terciari | Napsat komentář

Wolfgang Trilling Apoštol Pavel – misionář a teolog

str 129 Dobré skutky

Pilíř církevního učení: Boží dílo,vedoucí našemu požehnání, našemu uzdravení, naší záchraně se stalo z pouhé milosti. My sami jsme ničím nepřispěli, ani tou nijak neprospěli, dostalo se nám a dostává se nám toho zadarmo, je tou pouhý dar. Na své konto si z toho nikdo nemůže připsat a převézt ani co by se za nehet vešlo. Spása zůstává nezasloužená a nezasloužitelná.

Tato otázka přestavovala v době reformace ten nejhlubší rozdíl.

Gal 5,2 Apoštol odmítá připustit vedle víry také plnění Zákona. Nikdo si nebe nemůže zasloužit dobrými skutky. Pavel však nepochybuje o tom, že máme být bohatí dobrými skutky. Ale dobré skutky nejsou v Pavlově pojetí nikdy záslužnické.

Str 155 Pojetí Ducha

Řím 8,9 a 1 K 12,13 – bytí v Kristu

Život v Duchu nás nepřenáší do vyšších sfér, nezbavuje nás nutnosti, abychom se denně a pracně osvědčovali jako Křesťané, naše skutečné já se nevyšvihlo nad tělesnou existenci. To je Duch Ježíše Krista, který byl člověkem jako my a který nyní žije ve slávě Otcově. Pravý a skutečný člověk (ne nějaká duchová bytost). Být v Kristu znamená být nové stvoření, tedy být přijat do způsobu existence, který Bůh v Kristu stvořil. Je to podobné jako když je pro zamilovaného člověka najednou svět jiný. Jde o duchovní sounáležitost. Gal 2,20.

str 166 Tělo Kristovo

Gal 3,27, 1 Kor 7,17-24 Okružní list Pia XII O mystickém těle Kristově. Vidět církev nejen jako korporaci se strukturou, nýbrž vidět ji v jejím vnitřním Kristově tajemství. Nikdo není sám pro sebe, všichni jsou tu pro celek. 1.Kor12, 14-26., Řím 12,4. Všichni jíme jednoho chleba (eucharistie). Obec má být uchvácena láskou Kristovou a jeho sebevydáním při večeři Páně. Jde o otevření církve všem. Obec přijímá tělo Kristovo, aby e sama stala tělem, které žije pro druhé. Tedy sloužící církví.

Str 171 Ježíšův život v nás

Všechno mohu v Kristu, který i dává sílu. Fil 4,13. Tento poklad však máme v hliněných nádobách, aby nám bylo jasné že moc není z nás. Starý svět stále dál existuje a proto součástí našeho života je i kříž Kristův. V této slabosti působí Boží síla. (2.Kor 4,7-11) Utrpení nás potkávají ve světě stejná jako nás potkávala dříve. Na rozdíl od předešlé doby však nevedou k našemu umenšování, ale získávají podíl na vykoupení a na schopnosti proměny. Jejich negativní jádro může být proměněno v pozitivní náboj. Fil 3,10. Z chudoby se stává bohatství, z hanby čest, ze slabosti síla -dokonce radost. Řím 8,18, 2.Kor 4,17. Nemusí to být jenom pro ns osobně, ale i pro celou obec. Přináší útěchu navzájem. 2.Kor 1,3-7 a dokonce i prosbu o odpuštění pro ty kdo utrpení způsobují.

Rubriky: formace- historická | Štítky: | Napsat komentář

Apofthemata – I

Výroky a příběhy pouštních otců

(Apoftegma(starogr.αποφθεγμα – apofthegma) je stručný výrok historickej osobnosti, ktorý sa týka nadčasovej pravdy.Podobný význam majú slová gnómasentenciamaxima. V antickom období apoftegmy zozbieral a vydal napr. Plutarchos. Wikipedia)

Po předmluvě o historii pouštních otců a mnišství následuje část Apofthemat : ZDE PDF

1- Povzbuzení pouštních otců k pokroku v dokonalosti (dále jen jednotlivé výroky bez určení otce a času)

– Ať jdeš kamkoliv měj Boha vždy před očima. Ať děláš co děláš měj pro to vždy svědectví za svatých Písem a neodcházej hned z místa kde přebýváš…

– Bůh od pokřtěného vyžaduje: pravou víru od jeho duše, pravdu od jeho jazyka a střídmost od jeho těla…

– nespoléhej se na nic jiného než jen pros o pomoc Boží pro svou budoucnost…

– Nehněvej se když tebou pohrdají, přinášej pokoj a neodplácej zlé zlým. Nestarej se o hříchy druhých. Nesnaž se s nikým srovnávat…

– Co je dobrého mám vykonat? Udělej to, co si tvá duše přeje v souladu s Bohem a střež své srdce…

– Má-li člověk pokoru, žije-li prostě a neposuzuje, přichází k němu bázeň Boží.

– Co nemáš rád nečiň nikomu jinému…

– Člověk, který nepřijímá všechny lidi, ale dělá mezi nimi rozdíly, není dokonalý…

– Nepři se s nikým o tom co říká, pak bude tvá duše klidná…

– Vymezením křesťana je napodobovat Krista…

2- Je potřeba horlivě vyhledávat tichost

– Člověk na poušti je zbaven trojího boje: Pokušením ze strany sluchu, očí a řeči…

– Proč nás opouštíš?Bůh ví že váš miluji, ale nemohu být zároveň s Bohem a lidmi. Lidé totiž chtějí velmi mnoho rozdílných věcí (na rozdíl od andělů)…

– Mlčenlivost je dobrá – je matkou všech moudrých myšlenek…

– Nemilujte svět, ani věci ve světě…

– Ten kdo žije v tichosti potřebuje neustálou bázeň Boží, vytrvalé prosby a své srdce u Boha…

– Samota v cele tě naučí všemu…

– K tomu ještě potřebuješ být velkodušný, pokorný, bdělý a zdrženlivý…

– Počátek zla je rozptylovat se…

– Člověk žijící mezi lidmi zažívá neklid a kvůli neklidu pak nevidí své hříchy. Jinak je tomu když žije na poušti v tichosti…

– Vzdaluj se každé starosti a ve tvém nitru poroste něco o čem jsi dosud nevěděl, že to tam je protože jsi po tom šlapal…

– Tichost znamená posadit se v cele s poznáním Boha a s bázní před ním, bez zášti a povyšování…

3- O kajícnosti

– Zamilujme si obtíže, abychom nalezli Boha.

– Připomínej si den smrti…ale připomeň si i den vzkříšení a předstoupení před Boha.

– Jak mohu předstoupit před Kristův soud? Jak se před ním obhájit?

– Člověk který důvěřuje někomu jinému než Bohu, v sobě nemá Boží bázeň.

– Běda mi, že jsem nezápasil o svoji spásu.

– Otče, pomodli se za nás.

– Otče proč pláčeš? Tak vypadá člověk, který poznal sám sebe.

– Lítost má dva projevy: pracuje a zachovává bdělost. Plačte – není jiná cesta než tato.

– Ti kteří přicházejí k Bohu prodělávají zpočátku zápas a velkou námahu, ale potom mají nevýslovnou radost.

– Mnoho lidí vyžaduje radu, ale jen málo se radou řídí.

– Člověk získává bázeň Boží, když vydrží být ve svém srdci sám k sobě kritický.

– V poustevně pamatuj po všechen čas na Boha.

– Počátek zkázy mnicha tkví ve smíchu a plané výřečnosti. Stahují ho do vášní.

4- O zdrženlivosti nejen v jídle, ale i ve všech duševních hnutích

– Jsou to dobří bratři, ale jejich ohrada nemá branku. Každý může do jejich stáje vejít. (To mluvil o jejich nevázanosti v řeči)

– Každý rok si stařec dal jednu zásadu a tu celý rok plnil

– jestliže člověk zachovává půst a snáší hlad, jeho duše udolá nepřátele.

– Miluj mlčení víc než mluvení.

– nesl jsem balík provazů. Když mne jeden poháněč velbloudů dráždil k hněvu, nechal jsem tam balík a utekl

– Jestliže se rozhněváš, když někomu něco vyčítáš, vyhověl jsi vlastní vášni. Nesmíš sám sebe zahubit, ani proto že chceš druhého zachránit.

– Ať tvá ústa nepřinášejí zlé slovo, vždyť ani réva nenese trní.

– Když bydlíš s bratry, hleď na všechny stejně a střež svá ústa a oči. Jen tak dojdeš klidu.

– Člověk s plným břichem pohrdá pláství medu.

– Nejez to po čem toužíš. Za všech okolností děkuj Bohu, že můžeš jíst to co ti Bůh posílá.

– Hadu se podobá ten kdo pomlouvá druhého.

– Mnišskou pečetí je pokora.

– Bohatstvím duše je zdrženlivost. Utíkejme před domýšlivostí a starostí o tento život.

– Poživačnost je matkou smilstva.

– Je správné postit se, aby měl chudý co jíst.

– Nejez dřív než dostaneš hlad, nechoď spát dřív než se ti klíží oči, nemluv dřív než dostaneš otázku.

5- Vyprávění pro posilu v bojích, které vyvolává smilstvo.

– Soudím, že tělo má v sobě tři hnutí. Jedno přirozené, druhé z nedbalosti (např.: opíjení, přejídání) třetí od démonů. To ale nepůsobí nechce-li to duše.

– Mnoho lidí smilní svou duší, aniž by se k někomu přiblížili tělesně. Je proto dobré střežit svoje srdce.

– Je dobré neskrývat své špatné myšlenky a oznamovat je duchovně starším, ale jen těm, steří umějí rozlišovat.

– Kdo koná hříšné skutky, už nebývá pokoušen démony.

– Prosme Boha společnými modlitbami. On povyšuje a ponižuje. Po čtrnácti letech boje s hříšnými myšlenkami se stařec svěřil se svým bojem v kostele. Po modlitbách všech ostatních boj přestal.

– Duše musí být připraven na útok démonů. Musíme svoji duši očisťovat, aby v nás bydlel Bůh. Přestat souhlasit se svými hříšnými myšlenkami. Osvobození od zbytečných starostí, mlčení a skrytá meditace plodí čistotu. Braň se hříšných myšlenek ze všech sil. Hříšná myšlenka je jako kniha – nečti i, ale zahoď. Hluboce se pokoř a modli se. „ Synu Boží smiluj se nade mnou.“

6- O dobrovolné chudobě a mít se na pozoru před ziskuchtivostí

– Kdo se dobrovolně zřekl světa a ponechá si peníze toho rozsápají v boji démoni

– Abba si s velkou námahou postavil celu, když ji dokončil, nebyl v ní spokojený a tak ji prostě opustil. Nosil sebou v koši jen ovčí houni.

– jeden bratří měl jen knihu s evengeliem. Prodal ji a peníze dal chudým se slovy : „Ta kniha mi řekla prodej svůj majetek a rozdej chudým.“

– Když si nějaký bratr přišel něco vypůjčit řekl mu – jdi a vezmi si co potřebuješ. Když to bratr přišel vrátit řekl mu – polož to pět na své míst. Když to nevrátil nic mu neřekl.

– Toužíš-li po království, pohrdej majetkem a usiluj o božskou odměnu.

– Neopouštěj manuální práci. Vše však dělej bez neklidu

– Dobrovolná chudoba je dobrá pro ty kdo jsou jí schopni. Ti kdo j snesou mají sice tělesné soužení, ale v duši mají pokoj. Dobrovolná chudoba je pokladem mnicha.

– Našel tisíc zlaťáků. Vrátil je majiteli, odmítl odměnu a když jej chtěl majitel veřejně chválit utekl do jiného města.

– Mnich si chtěl nechat dva zlaťáky pro případ nemoci. Stařec mu však poradil. Když si je necháš budeš spoléhat na ně a Bůh se starat nebude. Hoď svou starost na Hospodina.

– Pán mu řekl -Plň mé úkoly a já se o tebe postarám. Ty se nestarej jak.

7- K vytrvalosti a statečnosti

-Pane chci dosáhnout spásy, ale špatné myšlenky mi to nedovolují… Pracuj a pak vstaň k modlitbě a znovu pracuj a znovu vstaň k modlitbě.

– Čtrnáct let jsem žil v poušti a ve dne v noci jsem prosil Boha, aby mi dal přemoci hněv.

– Blahoslavení, kteří snášejí své námahy s poznáním. Zbaví se tak démona zbabělosti před každým novým dílem.

– Abba všude mne provází neklid o samotě i mezi lidmi. Já tak už žiji sedmdesát let, odpověděl mu.

– Duše dělá pokroky jen prostřednictvím bojů.

– Pravost mnicha se ukazuje v pokušení.

– Odcházím tam kde je námaha, tam najdu odpočinek.

– Je mnoho ďáblových ostnů: neodradí-li chudobou, nabídne bohatství, nezmůže li nic nadávkami a hrozbami, nabídne chvály a pocty, nepodlehne-li zdravý vyžádá si pro něho nemoci, nabídne rozkoše a když nepomohou odvrátí pozornost nedobrovolnou námahou. Raduj se vždy, když tě Bůh ochrání.

– Velou askezi vyžaduje ovládat se v nemocech a vysílat děkovné zpěvy k Přemocnému. Ať je duchovní píseň v tvých ústech a meditace ať odlehčuje tíhu pokušení.

– Jakmile přijde pokušení ,přijde zároveň ze všech stran i trápení.

– Nemáme vytrvalost. Chtěli bychom získat cnost bez námahy.

-Stromek, který se neustále přesazuje nemůže nést ovoce. Ani mnich, který se stále stěhuje z místa na místo, nenese plody dobrých skutků.

– Starci říkali, že mnich musí až do smrti zápasit s démonem duchovní omrzelosti a ochablosti a to hlavně v době společných modliteb.

– Chudý lazar (v Písmu) nikdy nereptal vůči Bohu a netvrdil, že mu neprokázal milosrdenství,m ale s děkováním snášel své trápení. Proto ho Bůh přijal.

– Jeden mnich bojoval s pokušením odejít. Když nastal večer, řekl si že ráno odejde, ráno zase řekl, přemůžu se a ještě den vydržím. Když uběhlo devět let Bůh ho pokušení zbavil.

– Bůh nás odmění i za malou myšlenku, či čin. Je vskutku krásné dělat si násilí kvůli Bohu.

– Trenér je Bůh, který nám dává vítězství. Zápasníci jsme my a protivník je ten, který nám odporuje a k tomu ještě světské marnosti.

– Vosk nepřijme otisk pečeti, dokud se nezahřeje. Stejně tak člověk nepřijme Kristovu moc, není-li prověřen námahami a nemocemi.

8- O tom, že se nemá nic dělat okázale

– sneseš potupu od starce? Nebo jsi jen vesnice zpředu ozdobená a vzadu vyloupená od lupičů?

– V klášteře měli mniši pro hosty připravené pohoštění, ale když hosté odešli sami jedli jen velmi skromně.

– Přemoci domýšlivost je skutek podobně velký a vzácný, jako pokročit v poznání Boha. Služebníku Boží skrývej svou askezi a s vnitřní námahou se postarej, abys kvůli touze po lidském uznání, neztratil odměnu za svou práci.

– Ten kdo miluje lidské uznání, nemůže zůstat bez závisti.

– Utíkej před marnou slávou a v budoucím věku budeš poctěn slávou věčnou.

– Je jako kramář, chce získat slávu ze slov druhých lidí.

– Nauč se velkomyslně snášet to co ti říká druhý a nepronášej sám proti sobě zbytečná slova.

– setkali se s hadem na poušti a utekli ze strachu. Stařec také utekl a tak se ho zeptali také ses bál? On odpověděl, že se nebál, ale utekl aby se vyhnul duchu domýšlivosti.

– Není pěkné chtít se líbit všem. Touha líbit se lidem odnímá člověku životní sílu a vysušuje ho.

– Nauč své srdce zachovávat vše, čemu učí tvůj jazyk.

– Cnost se ztratí, když je vyhlašována a vytrubována.

– Pokud nás obklopuje světská sláva, je těžké přinášet nebeské ovoce.

9- Máme dávat pozor, abychom nikoho neposuzovali

– Když na jednoho bratra přišlo pokušení, vyhnali ho ze společného koinobia. Šel do pouště k abba Antoniovi. Ten ho po čase vrátil zpět. Oni bratra už zpět nechtěli. Antonio jim napsal: když ztroskotá loď a s námahou se zachrání u břehu, potopíte ještě i to co se zachránilo?

– Jestliže tě napadne někoho odsoudit kvůli hříchu, uvažuj nejprve sám o sobě, že jsi větší hříšník. Neočekávej, že se Bohu líbí to o čem jsi myslíš, že jsi udělal dobře. Pak už se neodvážíš bližního soudit.

– Abba jak se mám stát mnichem?Ptej se při každé příležitosti: Kdo jsem já? – a nikoho neposuzuj.

– Když zjevíš bratrovi hříchy, Bůh zjeví ty tvé.

– Nikým nepohrdej, nikoho neposuzuj a nepomlouvej a Bůh ti dá odpočinek.

– Neodsuzuj smilníka, i když jsi sám zdrženlivý. I ty sám totiž přestupuješ zákon. Zákon říká nesesmilníš, ale také říká nebudeš soudit.

– Dnes hřeší ten druhý, zítra já. Možná jsi viděl hřích ale pak už jsi neviděl lítost nad ním, proto neodsuzuj.

– Když vidíš někoho dělat dobrý skutek, nedělá to ze své moci. To co člověka posiluje je moc Boží.

Rubriky: formace- historická | Štítky: | Napsat komentář

O společenství podle františkánského kněze Richarda Rohra OFM

Volný překlad text o komunitě ( společenství ) podle františkánského kněze Richarda Rohra OFM
Je mi smutno, že musím konstatovat, jak se po staletí naše křesťanská idea postupně zužovala až na dnešní stav, který můžeme nazvat soukromé spasení. Církev se stala čerpací stanicí, kde v neděli naplníme nádrž své víry.Máme komprimovanou představu o spasení.
Lidé si od církve přejí něco víc než jen členství. Touží po duchovním domově, který je spojen s celým jejich životem (nejen na nedělní dopoledne). Církev by měla být místem, které jednotlivcům dává sílu, poskytuje jim podporu na cestě ke konečnému cíli – tím je každodenní setkání ve společenství svatých, život v církvi podobný společenství dobré rodiny. Formální církev ale není schopna vytvořit autentickou, praktickou komunitu.
Jaká je reakce lidí, kteří po komunitě touží? Vytvářejí si nové komunity. Nemusí však vypadat jako naše tradiční verze náboženské komunity. Mohou to být sousedská sdružení, studijní skupiny, komunitní zahrady, komunita sociálních služeb sestavená z dobrovolníků. Lidé jsou kreativní ve způsobech jak se spojit, jak se vzájemně uzdravovat a být tvořiví. Neviditelný, digitální kostel to může také způsobit. Duch je skromný a působí nejlépe anonymně. (Možná proto je často zobrazován jako pták, vítr, který je zde a za chvíli jinde, nebo nikde – Jan 3:8)
Buďme ale realisté. Žádná skupina neuspokojí všechny naše potřeby (emoční, duševní, fyzické). Lidská duše potřebuje prostor a zdravé hranice, nepotřebuje závislost. Komunita může sloužit jako vynikající škola pro růst, pro charakter, ale nemusí být z mnoha důvodů trvalým domovem.
Jedno j jisté. Izolovaný jedinec je křehký, často bezmocný v této oblasti. Sám může dosáhnout jen velmi málo v dlouhodobě změně či obnově. Potřebuje společný prostor, společný účel, aby se věci hnuly kupředu. Vzpomeňme na Ježíšovu základní definici církve a Boží přítomnosti v ní: (Mat 18:20) Tam kde se sejdou dva nebo tři ve správném duchu, tam jsem mezi nimi. (Stejně jako to platí v Eucharistii nebo v Písmu)
https://cac.org/2020-daily-meditations/?&utm_source=cm&utm_medium=email&utm_campaign=dm&utm_content=prayer#listen

Rubriky: Formace-terciari | Štítky: | Napsat komentář

Mezigenerační dialog v bratrském společenství : vztah mezi mladými a staršími členy společenství.

Sekulární františkánský řád, Mezinárodní Rada Komise pro rodinu, Jennifer Harington, OFS

Mezigenerační dialog v bratrském společenství : vztah mezi mladými a staršími členy společenství.

Stále doporučujeme závěry Všeobecné Kapituly z r. 2014, tedy posílit rodinný život v SFŘ.

A v tomto článku vás chceme pozvat ke sdílení, jak tento mezigenerační dialog probíhá. Abychom vám pomohli s odpovědí, sdílíme s vámi články z Familiaris Consortio (FC), Christifideles laici (CL), Gaudium et Spes (GS), Youth Synod 2018 (YS), Koinonie, naší Řehole a Generálních Konstitucí (GC) a svědectví z bratrských společenství na Filipínách a Mauritiu.

Začněme svědectvím o rodině, „Protože stvořitel všech věcí ustanovil partnerské spojení jako počátek a základ lidské společnosti,“ je rodina „první a živou buňkou společnosti.“ (FC 42), což nám může pomoci vnést světlo a povzbuzení do vztahů mezi generacemi, abychom „mohli přeorganizovat své životy, zlepšit přístup k sobě navzájem a najít místo v církevním společenství, kde bychom se mohli učit žít, milovat a trpět“ (GC 10, Emanuela de Nunzio).

RODINA – ŽIVOT V BRATRSKÉM SPOLEČENSTVÍ, „viditelné znamení církve a společenství lásky.“ (Řehole 22)

V rodině objevujeme obraz Boží v každém bratru a sestře. „Křesťanská rodina, inspirována a podporována novým přikázáním lásky, vítá, respektuje a slouží každé lidské bytosti, ctí její lidskou důstojnost jako osobnosti i jako dítěte Božího. Mělo by tomu tak být zvláště mezi manželi a uvnitř rodiny skrze každodenní snahu o tvorbu opravdového společenství, které vzniká a je posilováno vzájemnou láskou. Tento způseb života se pak může šířit do širšího okruhu církevní komunity, jejíž součástí křesťatnská rodina je. Díky lásce uvnitř rodiny církev dostává domácí a rodinný rozměr a rozvíjí tak lidštější a bratrštější způsob vztahů.“ (FC 64)

V některých kulturách se ke starším prokazuje velká úcta a láska, zdaleka nejsou odsouváni z rodinného kruhu, ani pouze tolerováni jako zbytečná přítěž. Pokračují v aktivním rodinném životě, jsou střážci tradic, svědkové minulosti rodiny, zdroj moudrosti pro mládež a pro budoucnost. Bohužel v jiných společnostech, zejména v překotně se rozvíjejících městech, se ke svým starým členům v minulosti i nyní chovali a chovají mnohdy nepřijatelným způsobem. To působí starým lidem utrpení a mnoho rodin duchovně degraduje.(FC 27)

Církev vidí svou budoucnost v mládeži, vidí v ní svůj odraz a volání po oné požehnané mladosti, ze které se neustále raduje jakožto z daru Kristova Ducha. V tomto smyslu definoval Koncil mládež jako „naději církve“.

V Dopisu mladým lidem celého světa z 31.3.1985 čteme : „ Církev skutečně a s obzvláštním zájmem vzhlíží k mládeži, k vám všem i každému zvlášť. Bylo to tak od počátku, od dob apoštolů. Slova sv. Jana z jeho prvního dopisu nám mohou sloužit jako svědectví : Píšu vám, mladí lidé, protože jste přemohli zlého, píšu vám, děti, protože znáte Otce… Píšu vám, mlaí lidé, protože jste silní a Slovo Boží zůstává ve vás (1 Jn 2:13ff)………..Mladí lidé jsou a mají být povzbuzováni církví jako vedoucí síla v evangelizaci a obnovitelé společnosti. Mládí je časem obzvláště silného objevování sebe sama a životních výzev.“ Je to čas růstu, který by měl dospět „v moudrost, zralost a ctnost před Bohem i lidmi“ (Lk 2:5 2). (CL 46)

Sv. Jan Pavel II říká...Obracím se nyní ke starším lidem, často nespravedlivě označovaným jako neproduktivní, dokonce zvanými přímo nepotřebnou zátěží. Připomínám starším lidem, že církev je volá a očekává, že budou pokračovat ve svém poslání v apoštolském a misijním životě. Není to pro ně jen možností, ale povinností, zvláště v tomto období jejich života, kdy samotný věk nabízí příležitosti specifickým způsobem.

Bible představuje starší lidi jako symbol těch, kdo mají bohatství moudrosti bázně před Bohem ( srov. Sir. 25:4-6) V tomto smyslu může být dar starších lidí specifičtější, než jenom být svědkem tradic a hodnot v církvi a společnosti ( Ps 44:2, Ex 12: 26-27), učiteli v životě (Sir 6:34, 8:11-12) a dělníky charity.

Musí si být vždy jasně vědomi, že žádná jejich role v církvi vůbec nekončí určitým věkem, ale nalézá jen nové cesty působení : „ Ve zralém věku stále přinášejí čerstvé ovoce, jsou stále mladí a šťavnatí, aby svědčili o Bohu“ (Ps 92:15-16)…………

V souladu s Božím plánem každý jednotlivec každý jednostlivec prožívá „neustálý růst, od začátku své existence až do svého posledního vydechnutí.“(CL 48)

Obtíže v mezigenerační komunikaci vždy byly a jsou ještě více dnes, ale jsme vyzýváni II. Vatikánem, pracovat pro lepší svět, vidět svět jako Boží stvoření, dělat z něj dobré místo k životu pro mladé, ale nejen pro ně. V našich GK čteme v článku 24:2, Ve společenství ,….(Řehole 19)

Ať tedy hledají prostřednictvím dialogu cesty k jednotě a bratrské shodě .

Naslouchání je setkáním ve svobodě, která vyžaduje lidskost, trpělivost, připravenost k porozumění a hledání nových odpovědí. Naslouchání mění srdce naslouchajícího, zejména pokud má i vrozené dispozice pro soulad a poslušnost k Duchu svatému. Nejde zjednodušeně o zdroj informací nebo dosažení nějakého cíle, ale způsob, kterým se Bůh sám dotýká svých lidí. Bůh vidí utrpení svých lidí a slyší jejich pláč, hluboce pohnut, přichází k nim, aby je obdaroval.( srov. Ex 3: 7-8). Církev svým nasloucháním pokračuje v díle Boha, který se ve svém Synu přiblížil každé lidské bytosti.. (YS 6)

Mládež chce být slyšena a je trvale volána k dělání rozhodnutí k nasměrování svého života, chce být slyšena, uznávána a podporována. Mnozí zjišťují, že s jejich hlasem se ve společenských nebo církevních kruzích nepočítá. Občas je jejich křiku věnována malá pozornost, zvláště těm chudým a využívaným a je zde nedostatek dospělých připravených a ochotných jim naslouchat. (YS 7)

Mladí jsou zaměřeni na budoucnost a žijí své životy s energií a dynamicky. Ale jsou též sváděni k zaměření na současné požitky a někdy věnují málo pozornosti kořenům, ze kterých pocházejí, zvláště darům předávaným svými rodiči, prarodiči a kulturní zkušenost společnosti, ve které žijí.

Pravým darem naší lásky pro jejich růst a životní volbu je pomoci jim v objevování životní moudrosti a bohatství minulosti a její užitečnosti pro jejich výběr a příležitosti.(YS 35)

Závěrem je třeba připomenout, že jak mladí, tak starší jsme povoláni být odvážnými svědky Evangelia a Ježíše ve všech okolnostech a cestách našeho života.

Naši duchovní asistenti nás vyzývají v Koinonii (2019 – 2 n 102

Ekologické výzvy, války ve světě, zneužívání drog, krize manželství, morální a duchovní úpadek, problém migrace a další – to jsou výzvy, ke kterým jsou Františkánská mládež a sekulární františkáni voláni, aby osobně i jako společenství nacházeli patřičné odpovědi a navrhovali správné cesty pro svět, inspirované a vedené Písmem. Jaký je postoj mladých a sekulárních františkánů vzhledem k těmto výzvám ? Nikdo nemůže uniknout současnosti a budoucím souvislostem. Je povinností každého převzít zodpovědnost za budování nového světa, kde budou morální hodnoty respektovány a chráněny. Je nezbytné společně hledat adekvátní řešení….

Tímto mezigeneračním dialogem, s Kristovou láskou, budeme moci odpovědětna Otcovu lásku a milovat Ho „celým srdcem, celou duší a celou myslí „ ( Deut 6.5) a milovat své bližní „jako sami sebe“ (Mt 22:39). A ve svém bratrském životě třak budeme „viditelným znamením církve, která je společenstvím lásky“.

SFŘ a YouFra Filipín – hrabě Jonas Vosotros Serenio, OFS

V naší zemi je dobrý vztah mezi YouFra a OFS, jsme jako skutečná pokrevní rodina, diskutujeme o všem na každé schůzce či společné aktivitě. Většina členů OFS se k YouFra mládeži chová jako k vlastním dětem. Společná jídla nás více sbližují a můžeme volně mluvit a plánovat růst a dobro naší komunity, aby vytvářela vhodné podmínky pro všechny. Aby v našem bratrském společenství vyrůstali užiteční a plodní členové. Kdykoli potřebujeme radu či pomoc, vždy je někdo nablízku.

YouFra a OFS pracují společně v každém apoštolátu, zvláště při oslavách naší patronky sv. Alžběty Uherské během 3. listopadové neděle, kdy v Národním Potravinovém Apoštolátu vyjadřují všechny františkánské skupiny v jednotě svou lásku k ostatním bratrům a sestrám v Kristu.

Někteří mladí členové YouFra navštěvují OFS členy doma, zejména nemocné, dokonce zůstávají i přes noc, pomáhají s úklidem, uvaří jídlo a hlavně vytvářejí dobrou atmosféru.

Díky této dobré bratrské zkušenosti roste počet přestupujících členů YouFra do formace OFS i počet povolání ke kněžství a zasvěcenému životu. Členové OFS jsou mládeži velmi vděčni, protože nejenže roste počet členů, ale přibývá i radost a snaha o spolupráci v nových ideích v bratrských společenstvích.

Největším cílem našeho bratrského společenství je žít Boží slovo podle našeho serafínského otce sv. Františka z Assissi, být pravdiví v poslání, které pro nás Bůh vybral a sloužit druhým s bezpodmínečnou LÁSKOU.

SFŘ a YouFra Mauricius – Michat Legrand Raout, OFS

Na Mauriciu tvoří YouFra součást všech místních společenství. Mnoho mladých zde má jednoho nebo i oba rodiče, To upevňuje jejich rodinné vztahy. Pro Mauricius a vůbec všechny africké země je typické, že ve společenství jsou prarodiče, rodiče, dospívající i děti spolu. Formaci mají někdy společnou, někdy rozdělenou podle vhodnosti témat. Rodina zde má velkou důležitost, ale s dnešní dobou přicházejí těžkosti. Mládež hledá u starších lásku, pochopení a podporu, ale ti dnes potřebují být v práci a vydělávat na živobytí. A tak chybějí. Mládež je ponechána sama sobě a upadá k drogám a alkoholismu.

Přesto máme mnoho aktivit společných, protože nás váže bratrské pouto. Společné aktivity jsou v přírodě nebo na pláži. Na konci roku pořádá mé bratrské společenství ( YouFra a SFŘ) setkání pro chudé rodiny ve farnosti. Pak zde máme modlitby a oslavy konce roku ve společenství s našimi rodinami a také sestrami FMM ( Františkánské Mariiny misionářky) a duchovním asistentem – v minulosti to byl Hervé Sylva (OFS) a nyní Fr. Krisnah (OFM).

SFŘ také vítá mladé rodiny, protože vědí, co se děje ve společenství a kam chodí jejich děti. Zveme rodiny k novéně sv. Antonína Paduánského. V některých společenstvích, která se věnují získávání finanční podpory, pořádají například bály, kam jsou rodiny zvány. Také farnosti pořádají aktivity, kde OFS a YouFra pracují spolu. Přesto se však někteří rodiče a mládež rozhodnou návštěvu společenství odložit.

V bratrském společenství není problém mezi mládeží a staršími – obojí se respektují, komunikují a snaží se porozumět jeden druhému. Snaží se nesoudit. Sdílejí spolu Kristovu lásku. Mladí se snáze svěřují dospělým. Také dospělí povzbuzují mládež a pomáhají jí ve studiu. Také se snaží vést jí na správnou cestu. Na národní úrovni byl též vytvořen projekt na finanční pomoc ke vzdělávání potřebné mládeže v našich bratrských společenstvích.

Přes určité názrové rozdíly, které se vyskytnou v každé rodině, nakonec všichni spolupracují. Musím říci, že toto je rodinná zkušenost našich společenství, je to život opravdové rodiny v dobrých i zlých časech. Je třeba říci, že tyto vztahy potřebují čas ke svému dozrání, protože každý má svou specifickou minulost. Pro některé mladé lidi není snadné být členy SFŘ, ale pokud zde naleznou to, co hledají, pak dělají to nejlepší co mohou v nastoupené cestě.

Vzhledem k výše uvedenému, diskutujte v bratrských společenstvích následující otázky :

  1. Jakým způsobem vytváří vaše bratrské společenství podmínky vhodné k mezigeneračnímu dialogu ?
  2. Co vám brání v dialogu s mladými/staršími ?
  3. Prostupuje Řád do vašich rodin, je předáván mladé generaci ? Vyhovuje čas setkávání vašeho společenství mladým rodinám ?
  4. Jaké aktivity, kde se mohou mladé rodiny zúčastnit, vaše společenství tvoří ?
  5. Pokud nemáte ve společenství mládež, co může být příčinou a jak byste mohli mladé lidi přitáhnout do Řádu ?
  6. Má vaše společenství kontakt s YouFra ?

Ukončeme toto setkání společnou modlitbou.

Modlitba ke Svaté Rodině

Ježíši, Maria, Josefe, s vámi rozjímáme pravou lásku,

vás s důvěrou následujeme,

Svatá rodino z Nazaretu, učiň naše rodiny také místy pokoje a lásky,

společenstvím modlitby, pravou školou evangelia a malým domácím chrámem.

Svatá Rodino z Nazaretu, ať v našich rodinách není násilí, izolace a odcizení.

Ať každý, kdo byl zraněn nebo napaden, je zase brzy utěšen a uzdraven.

Svatá Rodino z Nazaretu,

ukaž všem svatost a nedotknutelnost rodiny, její krásu v Božím plánu.

Ježíši, Maria a Josefe, slyšte a přijměte naši modlitbu. Amen.

Prosinec 2019

Rubriky: Formace-terciari | Napsat komentář

„V tu šťastnou noc“

Doba postní 2020 – Online exercicie se sv. Janem od Kříže: „Šťastné dobrodružství“

Úryvek – závěr s celé exercicie- více na www.exercicie-online.karmel.at

Blahodárná noc“

Věřící, ….začíná všechno chápat jako milost, protože poznává, že celým jeho životem prochází Bůh a v něm se všechny jednotlivé události sbíhají v jedno velké dobro. Dokonce i zkoušky a stinné stránky jeho života dostávají nový smysl: jakkoli trpká a bolestná připadá tato noc tomu, kdo jí právě zakouší, v ústech toho, kdo jí prošel, se stává „blaženou nocí“, „milejší než svítání“, protože ho tato noc „vedla“ k dnešnímu štěstí. Z hloubky srdce zpívá chvalozpěv Exultet z velikonoční vigilie: „Ó vpravdě blahodárná noc…“

Chápe, že „tato milostiplná noc“ má posvěcující moc, neboť přetváří smrt v život a noc ve světlo. Také při zpěvu 139. žalmu si připomíná svou vlastní historii spásy: „I kdybych řekl: ‚Aspoň temnota mě skryje a noc mě obklopí místo světla‘, ani tma ti nebude tmavá: noc jako den se rozjasní, temno je pro tebe tak jako světlo“ (Ž 139,11–12).

Ten, kdo ve svém srdci vnímá božský plamen Ducha svatého, nelituje, že se odvážil „šťastného dobrodružství“ této cesty nocí: tím, že vykročil a šel za svým Milovaným, opustil sám sebe. Zcela se změnil, Bůh ho vyvedl z jeho hříchů a od nynějška se bude stále víc podobat tomu, koho tolik hledal – Ježíši. Radost je dokonalá a máme minimálně padesát dní velikonoční doby na to, abychom ji slavili a šířili dál kolem nás…

Kristus vpravdě vstal z mrtvých. Aleluja! Přeji Vám všem radostné velikonoce!

br. Jean‑Alexander od Beránka, OCD

Rubriky: Pro dnešní den | Napsat komentář

Tomáš Halík: Co léčí víra? Koronavirus neodmodlíte

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/tomas-halik-co-leci-vira-koronavirus-neodmodlite-99167?fbclid=

Hranice mezi „věřícími“ a „nevěřícími“ padla. Je jen jedna skutečná hranice: mezi lidmi otevřené mysli a srdce a lidmi uzamčenými a zabarikádovanými ve svém vlastním světě, píše ve své úvaze pro Seznam Zprávy Tomáš Halík.

Článek

Jako senior držím uloženou kázeň, zůstávám prakticky pořád doma, nemohu tedy druhým nakupovat či venčit psy. Na začátku této nucené izolace jsem si bláhově myslel, že mi budou dány týdny blažené samoty, naprosté izolace, meditace, studia a psaní nové knihy; čas, na jaký jsem více než dvacet let zvyklý z pravidelného letního pobytu v jedné lesní poustevně v Německu, kde vznikly všechny mé knihy a narodily se mé nejnosnější myšlenky. Místo toho od rána do večera píšu a nahrávám kázání a přednášky, mluvím do médií a odpovídám žurnalistům na otázky, jimiž jsem nyní stále zahrnován. Ale asi to je součást „pastýřské služby“ v čase zavřených kostelů a učitelské práce v době zamčených poslucháren.

Kde se děje Bůh?

Ta nejčastější otázka zní: Někteří věřící tvrdí, že pandemie je boží trest; mýlí se? Jsem přesvědčen, že se nejen mýlí, nýbrž se rouhají. Nabízejí falešný, rouhavý obraz Boha, který si přímo říká o (v tomto případě zcela oprávněný) výsměch ateistů. Je to obraz Boha jako mocného, zlého a mstivého strýce za kulisami světa, přírody a dějin, sesílajícího pohromy a tresty. Je však příznačné, že trestá vždycky ty, které tito „zbožní“ nenávidějí, a trestá je vždy za to, co přesně těmto „zbožným“ není po chuti. Vymýšlejí si tak boha, který plní jejich přání, ve skutečnosti je to jen maska a „prodloužená ruka“ jejich vlastní touhy po pomstě jejich politickým, náboženským nebo názorovým odpůrcům. A tento jimi adorovaný bůh přitom jen jaksi by the way ještě potrestá spoustu nevinných – inu, když se kácí les, lítají třísky, říkal soudruh Stalin a podobně to vidí dnešní stalinisté „katolicismu bez křesťanství“.

Ne, Bůh křesťanské víry takový není. Není v zemětřeseních ani v koronaviru, nemůžeme ho vinit z odpovědnosti za zlo válek a koncentráků, které jsme si my lidé na sebe vymysleli. Bůh je v „tichém vánku“ (jak čteme v Bibli), je v oné tiché síle lásky a obětavosti těch, kteří v těžkých dobách slouží druhým. Kde je dobrota a láska, tam je Bůh, zpíváme na Zelený čtvrtek – tam se děje Bůh.

Chceme-li brát víru vážně, pak Bohem nesmíme strašit, manipulovat s ním a vynucovat si zázrak. Každý katolík s alespoň elementárním vzděláním ve víře snad ví, že zázraky je možné si přát, je třeba jim být otevřen, a pokud se stanou, za ně děkovat – ale není možné s nimi kalkulovat. Pokusy zmanipulovat Boha a vynutit si zázraky náboženskými rituály je hřích v několikerém slova smyslu. Za prvé je to magie, opak víry. Pak je to hřích „opovážlivého spoléhání“ a „braní jména božího nadarmo“: katolická teologie nám říká, že „gratia supponit naturam“, milost předpokládá přirozenost – nemůžeme tedy například při nakažlivé nemoci přeskočit „přirozené“ prostředky jako je karanténa, hygiena, léky – tohle opravdu nelze nahradit modlitbou. Rýmu, rakovinu, depresi ani koronavirus „neodmodlíte“. Modlitba je nesmírně důležitá a může být velmi mocná: dává sílu a pokoj přijmout realitu, ať je jakákoliv, jako boží výzvu a jako příležitost chovat se odpovědně, rozumně, statečně a s láskou k druhým.

Opakuji: používat modlitbu jako magický prostředek, kterým máme donutit Boha, aby plnil naši vůli, je hříšný opak křesťanské víry a křesťanské modlitby. Křesťanská modlitba v nás vytváří ticho, v němž můžeme porozumět boží vůli a dává nám sílu ji plnit.

Padla zeď mezi věřícími a nevěřícími

Na otázku, co v této době může církev udělat pro věřící a co pro nevěřící, odpovídám, že si napřed musí uvědomit, že v době globalizace, kdy padají všechny hranice a už nelze oddělující zdi znovu vybudovat (ač se o to teď mnozí budou usilovně snažit), padla už také hranice mezi „věřícími“ a „nevěřícími“.

Je jen jedna skutečná hranice: mezi lidmi otevřené mysli a srdce a lidmi uzamčenými a zabarikádovanými ve svém vlastním světě, neschopnými partnersky komunikovat a učit se něčemu novému. Oba typy se vyskytují jak mezi „věřícími“, tak i „nevěřícími“. Pokud toto církev nepochopí, nemůže nabídnout nic, bude jen „mlýnem, který ještě klape, ale už nemele“. Pokud to pochopí, může na všechny strany rozdávat poklad, který jí byl svěřen: světlo evangelia, víru, naději a lásku.

Ano, jsou křesťané, kteří se opravdu obětavě snaží pomáhat všem bez rozdílu. Jsou jiní, kteří nedokážou žít bez vnějšího nepřítele a ustavičně musí proti něčemu „venku“ bojovat: proti liberalismu, genderovým teoriím, sekularismu, homosexuálům, nevhodnému divadlu nebo Istanbulské smlouvě.

Tyhle dva různé postoje k světu a dvě různé podoby křesťanství (napříč církvemi) jsou hluboce zakořeněné v lidské psychologii, jak ukázal už před půlstoletím slavný výzkum religiozity harvardského psychologa Gordona Allporta. Jsou lidé vnějškové („extrinzivní“) náboženskosti, kteří používají náboženství jako nástroj k něčemu jinému, například k určitým politickým cílům, k udržení konzervativního pořádku ve společnosti, etnické identity apod. Allportův empirický výzkum prokázal, že tento typ náboženských lidí má sklon k autoritářství, intoleranci a rigidnímu myšlení.

Pak jsou druzí věřící, pro které má víra smysl jako taková, berou evangelium vážně jako cestu milosrdenství, odpouštění, výzvu k solidaritě a laskavé moudrosti. Tento druhý typ zbožných lidí vykazuje dokonce výrazně větší sklon k toleranci a k ochotě pomáhat druhým, než je průměr populace.

Pak je tu ještě třetí typ religiozity – jak ukázaly výzkumy asi deset let po Allportovi – „víra jako cesta“ (quest), nikoliv jako „dědictví otců“ či „monopol na pravdu“, nýbrž jako cesta neustálého hledání Boha, „hledání Boha ve všech věcech“. Tenhle třetí typ víry považuji za nejdůležitější pro budoucnost.

Církev jako polní nemocnice

Právě v této době se stává velmi aktuální vize papeže Františka: „církev jako polní nemocnice“. Papež František touto svou oblíbenou metaforou míní, že by církev neměla dlít v pohodlné „splendid isolation“ od světa, nýbrž vycházet ze svých hranic a pomáhat tam, kde jsou lidé fyzicky, psychicky, sociálně a duchovně zraňováni. Ano, může tím také konat pokání za to, že i její představitelé se dopouštěli ještě nedávno zraňování lidí, včetně těch nejbezbrannějších.

Já se snažím tuto metaforu dále promýšlet: Má-li být církev „nemocnicí“, má jistě nabízet zdravotní, sociální, charitativní službu, tak to dělala od úsvitu svých dějin. Avšak církev jako dobrá nemocnice má plnit ještě další úlohy: diagnostickou (rozpoznávat „znamení doby“), preventivní (vytvářet „imunitní systém“ ve společnosti, v níž se šíří zhoubné viry strachu, nenávisti, populismu a nacionalismu) a rekonvalescenční (rozpouštět odpuštěním traumata minulosti).

Bude zajímavé, co tato doba zavřených kostelů udělá se světem věřících. Asi to opět ukáže ono rozdělení, o kterém jsem mluvil. Věřící „uzavřené mysli“ asi ještě více propadnou panice z nebezpečného světa a budou se ještě více uzavírat do ghetta, vytvářet „paralelní společnost“, jak k tomu radí nešťastná, ale mezi jistými věřícími velmi populární Dreherova kniha „Benediktova volba“ (Benedict Option). To je cesta směrem k marginální zahořklé sektě na okraji společnosti.

Druzí pochopí ono nucené vyjití z kostelů jako symbolické gesto a vzácnou inspirující zkušenost. Přesně o tom mluvil kardinál Bergoglio v předvečer dne, kdy byl zvolen papežem: připomněl biblický obraz Krista, klepajícího na dveře, a dodal: dnes Kristus klepe zevnitř církve, chce jít ven – a my ho musíme následovat. Musíme s naší vírou překročit dosavadní institucionální, ale především mentální hranice a vyjít do světa hledajících jako spoluhledající. Nikoliv proto, abychom se lacině „modernizovali“, přizpůsobili a rozpustili ve světě svou identitu, nýbrž proto, abychom se stali srozumitelnými a věrohodnými partnery v dialogu, obohacovali druhé a nechali se jimi obohacovat.

Tento mimořádný čas nás učí vděčnosti za techniku v oblasti komunikace: za telefon, internet, Skype a všechny ostatní technické vynálezy v čase nucené izolace. I církev se z velké části přestěhovala do kyberprostoru, na sociální sítě.

Avšak tyto prostředky trvale nemohou nahradit skutečně lidský, bezprostřední kontakt. Vzpomínám na moudrou větu Martina Heideggera: Technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost. Musíme budovat kulturu blízkosti. A my křesťané, kteří tolik mluvíme o „bližních“, bychom si to zvláště měli vzít za úkol. Ježíš na otázku jednoho farizeje, kdo je (a kdo už není) jeho bližní, odpověděl: neptej se, kdo je tvůj bližní, ale změň své chování a staň se bližním – ty buď blízko druhým, zvláště těm, kteří potřebují pomoc.

Autor působil v době komunismu jako kněz podzemní církve v náboženském a kulturním disentu. Dnes je profesorem Univerzity Karlovy, farářem akademické farnosti, prezidentem České křesťanské akademie a viceprezidentem Rady pro výzkum hodnot a filozofie ve Washingtonu D.C.

Rubriky: formace národní | Štítky: | Napsat komentář