Většina literatury o sebepoznání, čili osvícení vychází ze starobylých učení…jeho pravda nebyla vždy správně pochopena a vykládána… velkou cenu proto má moderní výklad a ujasňování a zjišťování.
Jaký účel mají duchovní knihy? Poskytovat autentické informace…žáci nutně potřebují správné informace. Ale nakonec jsou vlastně jen nějakými pravidly pro objevování… vše co je hledáno je totiž uvnitř.
Dosud v dějinách nemělo lidstvo jinou možnost jak si pravdu ověřovat než spoléháním se na náboženské autority…Dnes existuje metoda svalového testu a není proto nutné spoléhat se na pověst mistra, autoritu církve.
Pod úrovní 200 (svalového testu) jde spíše o prožívání životních procesů (žába prožívá žabí život), jde o sebestřednost. Teprve nad hladinou 200 přichází ohled a zájem o dobro ostatní ch.
U většiny duchovní práce nejde o to, zda jsme něčeho schopni, nýbrž zda jsme ochotni. Uděláme to? Ano nebo ne. Odhodlání, rozhodnutí a pevnost záměru. Jenomže ego (mysl) a jeho emoce a pocity jsou strašně silné a navyklé. U hladiny nad 300 přistupuje víra, nadšení a ochota a u 400 přibývá inteligence, vzdělání a vedení rozumu. Stačí jen určité úpravy života, nejsou hned nutné velké změny.
Duchovní práce je proces objevování, který je zaměřen dovnitř.
Dobrou formou vyučování je humor. Dochází při něm k posunutí souvislostí, takže se odhalí i určitá absurdita určitého stanoviska. Humor léčí a očišťuje.
Je potřeba, ale duchovní hospodárnosti: vypěstovat si respekt k duchovnímu snažení, neztrácet čas a neplýtvat silami a rozptylování se zábavou.
